U manželů je to jasné. Ze zákona mají vzájemnou vyživovací povinnost a také společné jmění manželů, tzv. SJM. Banka tedy v tomto případě bude trvat na tom, aby v hypotéce byli zavázáni vždy oba manželé či registrovaní partneři. „A nezáleží na tom, zda chtějí či nechtějí. Ledaže by měli toto zákonné SJM nějak upraveno, například si ho zúžili smlouvou o manželském majetkovém režimu,“ vysvětluje Marian Holub, expert na oblast úvěrů na bydlení v České spořitelně.
Stejně tak bude banka případně zkoumat, zda u „čerstvě rozvedeného“ žadatele o hypotéku již došlo k vypořádání SJM. Rozvedení manželé totiž mají povinnost vypořádat svoje bývalé SJM do tří let od rozvodu. „A banka po tuto lhůtu, která uplynula od rozvodu, vždy zkoumá, zda k takovému vypořádání došlo a zda již žadatel nemá žádný finanční či majetkový závazek,“ dodává Holub.
Paušalizovat se nedá
Naproti tomu partneři, kteří nejsou manželé, ale žijí spolu, nebo se na společné soužití chystají, mají možnost volby. O hypotéku si mohou zažádat společně nebo jen jeden z nich. Na to, která varianta je lepší, neexistuje žádná univerzální odpověď. Každý konkrétní případ totiž bude jiný, bude záležet na celé řadě faktorů, zásadní roli často mohou sehrát i detaily. Rozhodně se nedá paušalizovat, říci například „ten hypotéku nedostane, protože je moc mladý/starý“ a podobně. Obecně se tedy dají říci jen určitá pro a proti, možné plusy či minusy, co vše je dobré vzít v potaz.
Co může hrát při rozhodování roli
„Na začátku je určitě důležité zodpovědět si otázku, jestli budeme do nemovitosti investovat v páru, tedy budeme oba v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci oba, nebo se jedná o investici pouze jednoho z páru,“ říká Pavel Jirák, generální ředitel Modré pyramidy. Tomu doporučuje přizpůsobit i způsob financování.
Také například vlastní zdroje jednoho z páru (jeden by vkládal výrazně víc peněz) mohou být důvodem, pro který zcela účelně nechtějí do úvěrového vztahu vstoupit oba. Stejně tak, pokud by jeden z páru například dával do zástavy jinou svoji nemovitost.
Záleží také na životní situaci a na tom, jak k tomu oba v páru přistupují a jak společně věci plánují. Pokud třeba jeden z páru nepředpokládá (není si jistý) vzájemné soužití do budoucna, nebude asi ideální mít společnou nemovitost a hypotéku.
Proč jít do hypotéky společně
Jinak se dá ale obecně říct, že hypotéka v páru se z mnoha pohledů jeví jako o něco snazší. „Výhodou společné hypotéky je lepší bonita. Banky totiž započítávají příjmy všech žadatelů,“ uvedla Veronika Hegrová z online sjednávače hypoték Hyponamiru.cz. Zpravidla díky tomu dosáhnou na vyšší částku úvěru.
To platí i v případě, kdy například jeden z partnerů vydělává a druhý je s potomkem na rodičovské dovolené. Nebo jeden vydělává a druhý pobírá invalidní důchod.
Banky totiž rozlišují mezi hlavními příjmy, kam patří zejména příjmy ze zaměstnání a z podnikání a doplňkové příjmy. „Z pohledu banky a vyhodnocení úvěruschopnosti je v tomto případě zásadní, aby se jednalo o stabilní, trvalý a udržitelný příjem,“ shrnuje Michal Teubner, šéf komunikace Komerční banky.
Za splnění určitých podmínek tak banky akceptují například příjmy z pronájmu, rodičovský příspěvek, peněžitou pomoc v mateřství, výživné (alimenty), starobní důchod, invalidní důchod prvního až třetího stupně, odměnu pěstouna, výsluhový příspěvek, příjem z dohody o pracovní činnosti, cestovní náhrady (diety).
I pár tisícovkami měsíčně, které pravidelně přichází na účet, si tak pár může „vylepšit skóre“. „U partnerů žádajících společně je totiž možné započítat do společného příjmu domácnosti i příjem ‚doplňkový‘, pokud má druhý žadatel ‚hlavní‘ příjem,“ vysvětluje Holub. Pokud by si ale ten, kdo má pouze ‚doplňkový‘ příjem, žádal o úvěr samostatně, neuspěl by.
A je tu ještě jeden fakt, který může hovořit ve prospěch hypotéky v páru. Pokud bude nemovitost nabývána do podílového spoluvlastnictví, anebo bude z jiných informací patrné, že pár tvoří společnou domácnost, pak jsou i náklady na domácnost a bydlení vyhodnocovány bankou za oba partnery a děti, a to bez ohledu na to, zda o úvěr žádá pouze jeden z páru.
Výjimky existují
Samozřejmě ale mohou nastat situace, kdy se může ukázat jako vhodnější, aby o hypotéku zažádal jen jeden z páru. „Do platební kapacity vstoupí kromě příjmů také veškeré závazky obou žadatelů, což může v některých případech možnost poskytnutí úvěru ovlivnit negativně,“ konstatuje Patrik Madle, tiskový mluvčí skupiny ČSOB. Pokud je tedy jeden z partnerů více zadlužený, mohl by paradoxně partnerovi snížit limit zvažované hypotéky.
Komplikovanější situace může někdy nastat také tehdy, když bude jeden z partnerů výrazně starší. Ale ne vždy. „Existují banky, pro které je limitní věk až do 75 let v době doplacení hypotéky. Jiné umí počítat s příjmem mladšího z partnerů,“ vysvětluje Ondřej Hroneš, hypoteční poradce Bidli.
Beru si hypotéku sám
Zásadní překážky většinou nečekají ani ty, kteří se rozhodnou požádat si o úvěr jako jednotlivec. A je jedno, zda žijí v páru nebo sami. Jen musí takový žadatel počítat s tím, že bude muset všechny podmínky banky splnit sám.
Překážkou nemusí být ani nízký věk, kdy má člověk za sebou jen krátkou pracovní historii. „Příjmy ze závislé činnosti obecně akceptujeme, pokud žadatel není ve zkušební době nebo výpovědní lhůtě a doloží nám historii příjmů minimálně za tři předcházející měsíce,“ popisuje Madle.
I mladý člověk tak na hypotéku může dosáhnout. Rozhodujícími faktory nebude tedy věk, primárně bude záležet na celkové rizikovosti konkrétní žádosti, které se děje na základě interních informací banky o klientovi, historie splácení z registrů, sociodemografických údajích a podobně.
Někdy může být nižší věk dokonce plusem. „Některé banky zvýhodňují mladé klienty, pokud si chtějí koupit svou první nemovitost, a to například vyšším povoleným LTV,“ upozorňuje Hroneš.
O hypotéku se nemusí bát požádat ani samoživitelé. Jak zdůrazňuje Pavel Jirák, pozice samoživitelů sama o sobě z pohledu poskytnutí úvěru na bydlení není nevýhodou, stejně jako v ostatních případech hraji roli příjmy a výdaje. Zde jsou navíc samozřejmě ještě náklady na vyživované děti. Z druhé strany se svěřením dítěte do výhradní péče jednoho z rodičů souvisí ale také povinnost hrazení výživného druhým z rodičů. „Pokud tedy o úvěr žádá rodič, který je zároveň příjemcem výživného, umíme jej zohlednit v bonitě,“ říká Madle. Dodává, že individuálně přistupují rovně k výpočtu výdajů za domácnost v případě střídané péče, anebo pokud o úvěr žádá ten z rodičů, kterému dítě svěřeno do péče nebylo, ale je naopak povinen hradit výživné.
