Na jednu stranu pochybujeme, na stranu druhou, koho by nezajímalo, co by k jeho rukopisu řekl grafolog. Nebo k rukopisu jeho partnera, dětí, šéfa či lidí, kteří chtějí být u něj zaměstnáni. Přitažlivost grafologie jde totiž ruku v ruce s dostupností rozebíraného materiálu. Sehnat něčí rukopis není rozhodně těžké. Dřív než tak učiníme, nebude rozhodně na škodu zodpovědět si na pár otázek: Jak vážně můžeme grafologii brát? O co se vlastně grafologie opírá? Jaké jsou její možnosti a meze? A hlavně - Jak se nenechat napálit?
Podoby grafologie
Zdrojem nejistoty při hodnocení grafologie, ať už mezi odborníky či laiky, je to, že se pod týmž firemním štítem skrývají dosti odlišné přístupy. Ty odpovídají různým ustrnulým vývojovým formám grafologie. Nejstarší formou grafologie je intuitivní grafologie, která je založena na tom, že se do rukopisu vžíváme, abychom posléze na adresu pisatele řekli to, co nás v souvislosti s jeho rukopisem napadne. S takovouto grafologií se můžeme setkat i dnes. Vnímavý člověk sice dokáže z písma ledacos poznat, dokáže se však také citelně splést - a my nemáme záruku, že se tak nestane. Navíc zdánlivá tajemnost grafologie způsobuje, že se nezřídka ocitá intuitivní grafologie v doprovodu vykládání karet, věštění z kávové sedliny, numerologie a dalších "věšteckých umění". Svého času se na tomto pochybeném vnímání grafologie hodně podílel proslavený senzibil Rafael Schermann, který byl prý schopen psát rukopisem jakékoli neznámé osoby nebo z písma vedle povahových vlastností odhadnout i povolání, nemoci, skrývané myšlenky, blížící se smrt, nebo třeba i to, že si pisatel rád hraje s lupénkovou pilkou. A to po pouhém přiložení zavřené obálky s rukopisem na čelo.
Jak již bylo řečeno, je intuice vrtkavá, a pokud si někdo chce stabilně vydělávat těmito výkony, nezbude mu než se zajistit repertoárem velmi obecných vět, které každý odsouhlasí: Máte zajímavé písmo... Svědčí o nadprůměrných schopnostech, které však nejsou náležitě zužitkovány... Jako by Vás čas od času zrazovala vůle... Přitom nejste pohodlný(á)... Dokážete se vzepnout k mimořádným výkonům, ale pak trochu polevíte... Máte vysokou inteligenci... Jen ta paměť by mohla být o něco lepší... Jste dosti složitý(á), ale známým nastavujete jen část své tváře, a tak Vás mnohdy vnímají jednoduše... Občas toužíte po nějakém oživení, dobrodružství... Takto lze pokračovat ještě dlouho podle výše klientovy taxy.
Jinou grafologií, která odpovídá počátkům grafologie jakožto postupu s určitými pravidly, je takzvaná písmenková grafologie. Už v minulém století se bavili lidé tím, že hledali odpovídající vlastnosti k zvláštním tvarům písmen. To se tenkrát dělalo s lecčíms. Třeba s umístěním pih na tváři, s tvary lebky a podobně. V knihách z tehdejší doby jsou obvykle tato lidoznalecká umění uváděna společně. Písmenková grafologie přetrvala dodnes. Grafologické slovníky jsou stále oblíbené pro svou jednoduchost. Najděte si, jak píšete určité písmeno, a hned víte, jaká tomu odpovídá vlastnost. Daní za jednoduchost je zcestnost tohoto postupu.
Vývoj grafologie pokračoval. Byla tu především škola francouzská a německá, které začaly systematizovat postupy grafologické analýzy v návaznosti na psychologické teorie. To už se ovšem pozornost od výsledné formy přesunovala k jejím hlubším souvislostem - k symbolice prostoru, k vnímání, k pohybu a podobně. Tak se mezi spoustou jiných proudů odštěpily cesty, které vedou k dnešní psychologii písma jako jedné z psychodiagnostických metod, která reálně vnímá své možnosti i meze.
Základní principy
Jak je vlastně možné, že můžeme z písma zjistit něco o pisateli? Je to proto, že rukopis obsahuje velké množství různorodých informací. Je to především velmi přesný záznam pohybu, z kterého můžeme tento pohyb rekonstruovat. V písmu se drobnými tečkami na tazích projeví sebemenší zaváhání. Také vynaložená energie v podobě tlaku, náhlých změn směru, rychlosti. Díky písmu máme představu o jemných pohybech, jejich koordinaci a proměnlivosti, o psychomotorickém tempu, o jemném třesu a spoustě dalších věcí, které souvisí s psychofyziologickými aspekty psaní. Individualizovaný rukopisný pohyb má však i svou výrazovou stránku. Jako by to byl fixovaný posunek. Psací norma je jakási předepsaná role, kterou si každý podle svého gusta přizpůsobuje. Někomu se zdají předepsané pohyby příliš složité, a tak si je zjednodušuje, jiný je naopak obohacuje originálními či méně originálními tahy. Někdo je zvyklý hned po dokončení písmene v psaní ustat, jiný si neodpustí dlouhý závěrečný, razantní tah. Pohyby mohou směřovat spíše od těla nebo k tělu, ve směru psaní, nebo se stahovat v průběhu psaní zpátky doleva. Mohou být oblé či hranaté. Pohodlné či náročné na provedení. O dalších možnostech provedení ani nemluvě.
Jak je zřejmé, nejde jen o pohyb, ale i jeho výsledek, Jako by pisatel svým rukopisem naplňoval určitou představu, jak má podle něj rukopis vypadat, a to i přesto, že je pak konečná podoba ovlivněna i jinými proměnnými, takže je pak na konci většina lidí se svým rukopisem nespokojena. Zajímá nás, jaké tvary si volí - dává přednost větším či menším tvarům, otevřeným, či uzavřeným, dbá především na pečlivost nebo píše velmi zběžně, nečitelně. Strukturuje text na odstavce, rámuje jej velkým odsazením, anebo naopak píše bez okrajů a činí tak své písmo méně nápadným, ale i méně přehledným. Jsou jednotlivá slova dobře oddělena nebo se spojují slova i řádky do sebe a vytvářejí tak málo srozumitelnou změť tahů... Všechny znaky analyzujeme ve vztahu k rukopisu - některé znaky jsou více ovlivnitelné vědomou korekcí, ale ne na všech místech rukopisu stejně, a tak můžeme srovnáním více kontrolovaných a méně kontrolovaných pasáží textu získat informaci o přirozenosti rukopisu, o rozdílu mezi tím, jaké chce pisatel v dané situaci písmo mít a jaké písmo je mu více vlastní. Vzhledem k tomu, že některé znaky mohou být ovlivněny situačními faktory (například při únavě neposunuje pisatel tak často loket a řádky mají klesající charakter, při dobré náladě se písmo oproti normálu zvětšuje...), potřebujeme vícero pisatelových rukopisů, abychom viděli to, co je v jeho rukopise konstantní a co naopak podléhá výkyvům.
Ke znakům vztahujeme i samotný text, protože písmo je zároveň komunikace a v návaznosti na obsah textu se může měnit. Tam, kde si není pisatel jistý, kde má zábrany nebo musí více přemýšlet o formulacích, automaticky zpomaluje. Čteme-li si nějaký rukopis tak, že zdůrazňujeme velikostí či tlakem zesílená slova, zjišťujeme, že v rukopisu zůstává do jisté míry skrytá i pisatelova "intonace" jednotlivých částí. O podpisu jako grafickém vyjádření vlastní osoby není jistě třeba ani mluvit.
Bylo by ovšem neprozřetelné vysvětlovat si vše, co vidíme na papíře, jako důsledek psychických faktorů. Často je to pouze záležitost přirozených důsledků pohybu. Pokud potřebujeme zrychlit své psaní, tak se písmo stává méně přesné, širší, nakloněnější a je to jen a pouze důkaz zvýšené rychlosti. Proto se musí nejdříve velmi přesně analyzovat podmínky psaní včetně pohybu, aby bylo možné vyčlenit ze všech znaků ty, u nichž můžeme předpokládat vliv pisatelovy psychiky. Teprve pak přistoupíme k interpretaci založené na korelaci mezi určitými znaky a osobnostními tendencemi. Jednotlivé dílčí korelace však jsou nízké, a tak nestačí k jednoznačným závěrům. Proto požadujeme, aby se charakteristiky potvrdily na mnoha úrovních současně, a není-li tomu tak, formulujeme je maximálně jako hypotézu. Stejně se však snažíme srovnat grafologický nález s výsledky získanými dalšími psychodiagnostickými postupy. Není divu, že celý rozbor trvá několik hodin až desítek hodin práce a výrazně se liší od "dojmologického" rozjímání.
První český grafologický rozbor
Jeden z prvních v češtině publikovaných grafologických rozborů vyšel koncem minulého století v časopise Světozor. Písmozpytec Adolf Zelinka rozebral písmo pod značkou Sidonie:
Dosti veselé a čilé stvořeníčko dívčí, kteréž rádo otevře srdce své každému, kdo to s ním myslí upřímně. Možno, že i nějakému hezkému junovi otevře se na zaklepání - vždyť dvěma společně dýše se to mnohem volněji a spokojeněji... Dáma zajisté svižné a veselé letory, jazýček ne hnedle se v hovoru unavuje - však on je "mazán" dobře, "rozuměje" lecčemu mlsnějšímu. Čemu se usmívám, vida v písmu tomto jakousi čistě ženskou náklonnost k povznesení panovačnosti, jakouž žárlivé paničky rády uplatňují a zatím - "poupě" to milé, chytroušek sice, ale - k zulíbání.
Grafologické posudky ověřily baterie standardních testů
Přestože grafologové používají poněkud jiný jazyk než psychologové, mluví o stejných tématech. V obecně uznávané medicínské mluvě tak bylo možno říci, že všechny grafologické rozbory zmiňovaly především temperament, extroverzi/introverzi, labilitu/stabilitu, afektivitu, styl myšlení, volní vlastnosti, celkovou úrověň a průběh pracovní výkonnosti a pracovní vztahy k lidem.
Psychologické vyšetření sestávalo z rozhovoru a baterie testů, které zjišťovaly výkonnost (Ravenův test inteligence, Torranceho test kreativity, Bourdonův test pracovní křivky, test pozornosti, Stroopův test) a osobnostní vlastnosti (Rorschachův test, Lüscherův test, test kresby stromu a postavy, Warteggův test).
Výsledky grafologů hodnotili čtyři psychologové a čtyři laici. Psychologové nejprve sledovali, zda jsou v textu spíše neurčité obecnosti nebo naopak specifičnosti velké výpovědní hodnoty. Pět bodů by získal ten posudek, jehož výsledky by se rovnaly podrobnému psychologickému vyšetření. Tři body odpovídají krátkodobému cílenému vyšetření. Jeden bod znamená, že posudek je jen souhrnem obecných tvrzení, která se hodí na každého. Věrohodnost uvedených informací ověřili psychologové porovnáním grafologického rozboru s podrobným psychologickým vyšetřením. Všichni grafologové došli k témuž závěrečnému pořadí shodnému s výsledky psychotestů. Informace, které uváděli, byly tedy pravdivé.
Psychologové i laici nakonec posuzovali užitečnost rozboru z pozice zadavatele rozboru. Pět bodů bylo za klíčový dokument, který přesně popsal osobnost člověka. Jeden bod získal nic neříkající text plný obecných frází.
