Ústavní soud vyhověl firmě Velo CZ, která měla podle původního verdiktu právě kvůli rádiu v prodejně kol platit 2093 korun Ochranné asociaci zvukařů - autorů. Sporem se musí znovu zabývat Krajský soud v Hradci Králové.
V podobných případech by měla justice podrobněji zkoumat konkrétní okolnosti, zdůraznil ÚS v nálezu. Pokud hraje rádio jen pro personál nebo v prodejně zní jako tichá kulisa, nelze to pokládat za šíření díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona. "Zákazníci tam nechodí proto, aby tam poslouchali hudbu z rozhlasu. Chodí tam nakupovat a mnohdy tu kulisu ani neposlouchají," řekl novinářům soudce zpravodaj Stanislav Balík.
Ochranná asociace zvukařů - autorů (OAZA)Patří do skupiny takzvaných kolektivních správců autorských práv, podobně jako třeba známější Divadelní, literární a audiovizuální agentura Dilia a Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA). Oficiální uznání ministerstvem kultury si OAZA vynutila až před několika lety. Ministerstvo zprvu zastávalo názor, že činnost zvukaře je v převážné míře technická a řemeslná, nikoliv umělecká. Podle informací z loňského roku OAZA zastupuje téměř 400 zvukařů. Chrání jejich autorská práva u hudebních i audiovizuálních děl. Výběr většiny poplatků pro asociaci v současnosti zajišťuje Intergram, další kolektivní správce autorských práv. |
Firma Velo CZ dnešní nález přivítala, a to nejen kvůli vlastní soudní při, ale i kvůli širšímu přesahu. Podobný verdikt firma podle právníka Petra Molnára očekávala, a to mimo jiné díky staršímu rozhodnutí Soudního dvora EU v podobné kauze.
Poslouchá prodavačka, nebo zákazníci?
Podle původního verdiktu krajského soudu firma při svém podnikání zpřístupňovala zákazníkům rozhlasové vysílání, a tím se obohatila na úkor mistrů zvuku, s jejichž asociací neměla licenční smlouvu. Firma v ústavní stížnosti tvrdila, že se hradecký soud vůbec nevypořádal s jejími argumenty - například s tím, že rádio patřilo prodavačce a že provozovatel obchodu z pouštěné hudby neměl žádný přímý ani nepřímý obchodní prospěch.
Krajský soud se podle ústavních soudců nevypořádal s podstatnými okolnostmi. Vždy je prý potřeba zodpovědět otázky, zda firma skutečně po celou dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující šíření autorských děl a zda to skutečně byla díla autorů, jejichž práva asociace chrání na základě zákona či smlouvy. Pouhé konstatování, že v provozovně byl technicky způsobilý přístroj, k rozhodnutí nestačí.
