Po dvou letech vynucené covidové přestávky jsme se s partou kamarádů vydali do hlavního města Vietnamu, rušné a barevné Hanoje. Celé to začalo v roce 2019 kontaktováním vietnamského Čecha Vaška, který již v tuto dobu rozvíjel své plány na vytvoření cestovatelského projektu, jehož cílem bylo dostat dobrodružné povahy do méně přístupných míst ve Vietnamu.
S Vaškem jsme se v roce 2021 vydali na motorkách do hor v severní části země, do míst, kam nejezdí turisté, do průmyslem nezničené krajiny. Navštívili jsme čistou přírodu, zamířili k národnostním menšinám, žijícím v údolích i na strmých svazích hor, a dokonale tak poznali život, který se diametrálně liší od konzumu západní civilizace.
 |
Nadšení, které v nás tato cesta vyvolala, nás vedlo k rozhodnutí si ji zopakovat. Kromě severovýchodní části Vietnamu jsme chtěli projet ještě západní část hor a protnout naši první trasu v městě Lao Cai, tedy na severu země, přímo u čínské hranice.
Jak se naplánovalo, tak se také stalo. Skoro v původním složení, navíc s osobou něžného pohlaví, jsme vyrazili letos v září směr Vietnam. Cestu do Hanoje jsme samozřejmě plánovali letecky. Termín cesty a letenky jsme ale vybírali tak dlouho, až nám výhoda časového předstihu spojená s nákupem levných letenek utekla. Zvolili jsme tedy v tu dobu nejvýhodnější verzi odletu z Vídně s mezipřistáním v Dubaji a koncovým letištěm Noi Bai v Hanoji.
Cesta nám utekla asi tak, jak utíká cesta přes půl zeměkoule – v pátek po poledni odlet z Vídně, v sobotu po poledni pak přílet do Hanoje s časovým posunem pěti hodin oproti našemu času.
Za sebe se neohlížejte
Po přivítání se s naším kamarádem a průvodcem a vyřízení nutných formalit typu výměna peněz nás čekalo ubytování na hotelu asijského typu. I když najdete v hlavním městě Vietnamu luxusní rezidence, vzhledem k našim možnostem a celému smyslu dovolené jsme se ubytovali v hotelu bez oken, s prosklenou sociálkou a postelí tvrdou jako pryčna na dětském táboře.
Na vše ale rychle zapomínáme. Naši mysl ihned zaměstnává neskutečný ruch ulice, směsice barev, vůně jídel a grilů ze všech možných stran, k tomu nepřeberné množství rozmanitého ovoce a zeleniny, zboží všech značek (včetně světových ABIBAS a PLIMA), nespočet lidí a všeobecný mumraj různých dopravních prostředků. Ve spojení s vedrem a vlhkostí subtropického pásma to na nás všechno působí neuvěřitelným dojmem.
Další den ráno si jdeme vyzvednout rezervované a údajně připravené motorky do místní půjčovny. Motorky jsou připraveny opět po asijsku, podobně jako zmíněný hotel. Takže nejdřív nafoukat pneumatiky, namazat řetězy, vyměnit olej v motoru, dotáhnout pár šroubů a přehodit natržená lanka. Pak už nám nezbývá nic jiného než se pomodlit a vrhnout se do víru velkoměsta.
Doprava v Hanoji může nezaujatému pozorovateli připadat chaotická, bez pravidel a postrádající jakoukoli logiku. To je ovšem veliký omyl! Pravidla silničního provozu ve Vietnamu jsou totiž velice jednoduchá – přednost má ten, kdo je větší a drzejší. Odpovědnost máte pouze za ty účastníky provozu, kteří jsou před vámi. Překážkou v jízdě není ani obrovské červené světlo svítící na semaforu, ani pasoucí se buvol uprostřed cesty.
Kromě velké porce obezřetnosti a palce na tlačítku klaksonu je v provozu nutná také plynulost a předvídavost. S obří dávkou odvahy a srdcem v kalhotách se pak dá jízda městem v pohodě zvládnout.
Zhruba po sedmdesáti kilometrech se nám konečně daří vyjet z rušného města a tak si zasloužíme malé občerstvení. Zastavujeme u nevelkého bistra a občerstvujeme se třetinkou studeného piva v plechu. Ne že by nebylo na výběr nic jiného k pití, ale nabytá svoboda šíleným průjezdem velkoměsta s pocitem vítězství nad sebou samým si malou oslavu zaslouží.
Bezstarostná jízda
V dálce už vidíme zvedající se krajinu, která pomalu přechází do kopcovitých homolí a pak dál do vysokých hor, kde máme cíl naší dnešní etapy. Míjíme kopce, údolí, řeky, vodopády, přehrady a zase kopce. Vše, co jsme si doposud představovali, se zdaleka nevyrovnalo realitě. Severní Vietnam a jeho hory jsou prostě úžasné! Všude narážíme na cesty a cestičky, neskutečně pestrou přírodu a volně pobíhající domácí zvířata. A do toho všude kolem usměvaví, pohostinní lidé a děti, které si hrají a mávají na nás.
Svoboda, kterou nám dává jízda na motorce v exotické zemi, funguje společně s hrstkou obav a strachu jako špetka chilli. A my chceme jet dál a dál, hledat nové cesty a všemi smysly vnímat okolní krajinu. Vypínáme si hodinky a telefony, zahodíme starosti běžného života za hlavu a jen si to všechno užíváme bez ohledu na čas, s neustálým rohlíkem úsměvu ve tváři. V tento moment jsem schopen říct, že žádné lázně, žádné ozdravné procesy, šamanské seance ani antidepresivní pilulky nevyčarují lepší regeneraci mysli. Nic z toho se nevyrovná účinkům této terapie.
Ale abych byl zcela upřímný a objektivní – cestování po vietnamských horách, stoupání po kamenitých cestách, nekonečná jízda v blátě, překonávání brodů a řek s pomocí chatrných přívozů, přejezdy po houpajících se mostech, to všechno nám dalo fyzicky pořádně zabrat. Na kolik regenerovala mysl, o tolik degenerovala naše těla v důsledku intenzivní únavy.
Všechny ty cestičky a krkolomné výjezdy jezdí místní na svých malých motorkách a skútrech v žabkách nebo naboso. A tato denní rutina je na jejich výkonech pořádně znát. S údivem sledujeme lehkost, s jakou se vrhají do bahnitých svahů nebo překonávají hluboké vodní toky. Navíc jsou často zatíženi až neuvěřitelnými náklady.
Naše cesta se stává stále víc návykovou. Každý den projíždíme nová údolí a krajina se mění podle pěstování té které komodity. Nekonečné terasy s rýží nahrazují čajové a banánové plantáže, kukuřičné lány nebo pole s růžemi. Všechno zde funguje bez dotací a regulací, vše probíhá podle zaběhlé tisícileté logiky a podle zdravého selského rozumu. Vše je přizpůsobené komunitám a potřebám trhu.
Nadšení, které nevyprchá
Vietnam je zřízením socialistická republika, jeho komunistické vedení a všudypřítomná propaganda s vyvěšenými rudými prapory se srpem a kladivem našince překvapí. Přesto se zde člověk jako turista cítí naprosto bezpečně, bojím se až říct, že daleko svobodněji než v zemích svázaných všemožnými předpisy, kontrolami, regulacemi a nařízeními.
I na tom nejzapadlejším místě se dnes dají nakoupit nezbytné potraviny. V každé větší vesnici či městě najdete možnost ubytování, motoservis, restauraci nebo bufet, kde vám místní uvaří během chvilky chutné jídlo. Pokud se do těchto míst v horách vydáte, hledejte ubytování v soukromí v takzvaných homestay ubytovnách u místních. Tato forma ubytování bývá čistější a celkově lepší než ubytování v hotelech. Jako bonus se o vás místní postarají nejlépe, jak mohou. Určitě se nebojte si s nimi dát něco k jídlu z lokálních surovin, případně si připít jejich ne moc dobrou a spíš slabší kořalkou z rýže. Většinou jde o velice ceremoniální obřad, kdy si navzájem děkujete a po každém přípitku následuje podání ruky s opětovným poděkováním. Jiný kraj, jiný mrav.
Určitě se někdy ubytujte přímo u místních a ochutnejte jejich skvělá jídla.
Infrastruktura je v horách taková, jaká je, ale i ty poslední vesničky jsou už dnes elektrifikované a v podstatě všude je mobilní signál v LTE (4G) kvalitě. Datovou kartu lze koupit už po příletu, v našem případě nás vyšlo 120 GB s telefonováním po Vietnamu zdarma na 250 korun.
Celá cesta nám kromě nádherného a nepřeberného množství zážitků ukázala i pohled na podstatně chudší část lidstva. Na zemi, kam konzum západního světa ještě nedorazil a lidé si váží okamžiků strávených společně. Na zemi, kde se přes komunistickou propagandu cítíme bezpečně a svobodně, kde koupíme v podstatě vše, co potřebujeme k životu, a především získáváme potřebný nadhled nad naším způsobem spotřebního života. V neposlední řadě jsme si oblíbili pracovité, milé, neustále se usmívající a srdečné Vietnamce, a to myslím stojí za to! Cảm ơn Việt Nam, chúng ta sẽ trở lại một lần nữa, tôi hứa!
