V Turecku se nejčastěji cestuje autobusem, ti bohatší využívají letadlo, a malá část cestujících, pokud do jejich destinace směřuje železnice, využívá vlak. Vzhledem k nízkému jízdnému tak často činí ti nejchudší, kterým nevadí pomalá jízda ani spojení jednou či dvakrát za den. Vlak jsem si vybral i já pro dlouhou cestu z tureckého hlavního města Ankary do Karsu, kousek od arménských hranic.
Ankaru a Kars spojuje legendární Východní expres (Doǧu Ekspresi) s jízdní dobou přesahující 26 hodin, přičemž o zpoždění není nikdy nouze. Rozhoduji se proto cestu rozdělit. Na jeden den se zastavím zhruba uprostřed trasy v městě Sivas.
V jedenáct hodin dopoledne přicházím k dlouhé soupravě rychlíku do Kurtalanu na jihovýchodě Turecka, kam vlak dorazí až příští den odpoledne. V Sivasu bych měl být v deset večer. V čele duní mohutný diesel amerického střihu, i když vyrobený v Turecku, a nezbytnou součástí soupravy je generátorový vůz, který zásobuje celou soupravu elektrickou energií.
Klimatizace je standardem a velkoryse pojatý interiér nabízí každému cestujícímu dostatek prostoru v pohodlné sedačce. Vyjíždíme slušně obsazeni a hned od začátku mě postihne smůla se spolucestujícími.
Přichází mladá turecká matka se dvěma malými kluky (cca 3 a 5 let), s obrovským množstvím zavazadel. A vězte, že Turci jsou při balení svých věcí velmi nápadití. Tahají pytle, kýble, krabice, samozřejmě i kufry, a to vše postupně žena dovleče i s vřískajícími potomky.
Z nějakého záhadného důvodu nechce věci moc dávat na zavazadlovou polici, a místo toho jimi zabírá prostor jak na zemi, tak na ostatních sedadlech. Moc místa k pohybu mi zkrátka nezbývá, a to zábava teprve začíná.
Východní expres projíždí divukrásnou krajinou východního Turecka.
Turecké vlaky jsou překvapivě pohodlné a nabízejí dostatek místa ve velkoprostorových vozech.
Žena si totiž myslí, že její potomci budou celou mnohahodinovou cestu nehybně sedět, a ani jí nenapadlo vzít jim nějaké hračky a zabavit je. Trvá jen chvíli, kdy začnou zlobit. Matka je okřikne, pak schytají i pár pohlavků. Krátce je klid, aby za pár minut začalo vše nanovo. Kluci se nudí, lezou po mně a hrají si se zavazadly, některé pytle začnou rozbalovat. Jsou mohutně přikrmováni chipsy, které padají na zem, ale to nevadí. Ten menší se posléze na podlaze stejně uvelebí a brambůrky dojídá. Maminka si ostatně musí poklábosit se známými mobilem. Nakonec mi dojde trpělivost, z protějších sedaček přes uličku odhazuji část pytlů a uvelebuji se tam.
Aniž bychom někde příliš dlouho postávali, postupně nabíráme zpoždění, a do cíle dorazíme o dvě hodiny později až po půlnoci. S úlevou vystupuji a taxíkem zamířím do nedalekého hotelu, který sídlí v jedné z nejvyšších budov ve městě.
Krásně zachovalá medresa Gök ve městě Sivas dnes slouží jako muzeum.
Příští den si užívám četných památek Sivasu, z nichž vynikají četné medresy (islámské náboženské školy), dnes přeměněné na bazary s kavárnami či muzea. Vydávám se i na okraj města prohlédnout si středověký lomený most, který dnes slouží pouze pěším. Hned vedle něj se vyjímá moderní protějšek s hustým automobilovým provozem. Zaujme i živelně se rozrůstající nová výstavba. Vedle paneláků často nápaditých konstrukcí nemůže v žádném případě chybět základní prvek zdejší „občanské vybavenosti“ – mešita.
Následující den je potřeba brzy vstávat. V pět ráno totiž odjíždí Východní expres z Ankary, který mě má po 15 hodinách jízdy dovézt až do Karsu. Na nádraží nespěchám, a záhy se ukazuje, že i původní odhady ohledně výše zpoždění byly příliš optimistické. Vlak dorazí 80 minut po svém plánovaném odjezdu a další více než půlhodinu postáváme. Dokonce před námi vypravují i osobní vlak jedoucí stejným směrem.
Východní expres projíždí divukrásnou krajinou východního Turecka.
Konečně se rozjíždíme (hned v následující stanici jsme onen osobák předjeli) a mohu se tak kochat nádhernou tureckou krajinou. Je mnohem zajímavější než předchozí úsek, trať se přimyká v divokých kaňonech k řece Çaltı Çayı a kopírujeme její břehy.
Ostatní cestující, původně spící porůznu na sedačkách, se postupně probouzejí a pouští se do hlučných hovorů. Divoká turecká krev se nezapře. Postarší muži se při rozmluvě natolik rozvášní, že najednou stojí proti sobě. Záhy se však uklidní a opět si sedají na svá místa. Ve vlaku vůbec převládají starší lidé, muži oblečení do sak, která snad byla módní za našich pradědů, a ženy většinou zahalené. I když je přetopeno, početné vrstvy svého oblečení si neodkládají.
V soupravě je řazen i jídelní vůz, který je bohužel jen stínem dříve nabízených služeb. Dnes už se v něm nevaří vůbec, cestující si mohou koupit různé sušenky, jeden druh sendvičů, který je brzy vyprodán, podobně je na tom pečivo. Pouze čaje a kávy je dostatek. A když už je k dispozici horká voda, v nabídce se najde i instantní polévka. Ceny jsou na naše poměry směšné, například čaj stojí 3 turecké liry (4 Kč).
Město Ani je obklopeno divokými roklemi.
Nad městem Divriği se tyčí mohutná pevnost a nás čeká asi nejkrásnější úsek – podél řeky Firat Nehri. Do úzkého kaňonu se vejde pouze řeka a naše trať. Postupně narůstá naše zpoždění. Sice dlouho nikde nepostáváme, avšak obvykle nepřekračujeme rychlost 60 km/h a do Karsu tak dojedeme před půlnocí s hrdými 212 minutami zpoždění. Příliš mi to nevadí, budu tu dva dny a hotel je nedaleko.
O Karsu můžeme směle prohlásit, že je místem, kudy doslova kráčely dějiny. Stačí se podívat třeba na místní Arménskou katedrálu. V 10. století ji vybudovali Arméni, aby byla roku 1579 přeměněna na mešitu. Ani to nevydrželo věčně, v letech 1878–1920 město patřilo carskému Rusku a z mešity se stal opět kostel. Po zrodu dnešního Turecka z kostela vznikl sklad, posléze muzeum, a od roku 1993 je opět mešitou. Rusové v Karsu vybudovali zcela nové centrum se sítí pravoúhlých ulic a s typicky evropskými domy, město tak získalo značně neturecký nádech.
Nad východotureckým městem Kars ční mohutná pevnost.
Místní zemědělci si v Karsu mohou zakoupit zemědělskou techniku v traktor-salonech přímo v centru města.
Jeho dnešní kolorit je nicméně vpravdě orientální. Řada původních budov chátrá a z některých jsou ruiny bez střech, zatímco jiné stále slouží a jen nemnoho se dočkalo rekonstrukce. Městu vévodí pevnost, která je ve skutečnosti novostavbou z 19. století poté, co byla původní zničena. Nechybí typické turecké lázně (hamam) a vedle nich nacházím ruiny jakéhosi kostela. Připadá mi, jako bych se octl v Sudetech, tady však nejsem někde hluboko v opuštěné krajině, ale kousek od centra stotisícového města.
Turisté do Karsu nepřijíždějí kvůli několika jeho zajímavostem, nýbrž kvůli návštěvě rozvalin středověkého arménského města Ani, vzdáleného 45 kilometrů a ležícího přímo na turecko-arménských hranicích. Do Ani můžete přijet turistickým autobusem, u kterého jsem ovšem neměl přesné informace ohledně časů odjezdu, nebo taxíkem. To zde není nijak drahá záležitost – taxikáři platím ca 800 Kč za téměř 100 kilometrů jízdy a dvě hodiny čekání. Uháníme po kvalitní čtyřproudovce, která končí až v poslední vesnici před Ani. Je celá z kvalitního kamene (kdepak ho asi vzali, že by z nedalekých ruin?).
K zachovaným islámským památkám města Ani patří mešita Manucehr.
Největší zachovanou stavbou města Ani je katedrála.
Čeká mě dechberoucí pohled na místo, jemuž se kdysi přezdívalo „město 1001 kostelů“. Dnes už si lze těžko představit, že zde žilo na 200 tisíc lidí. Po četných zemětřeseních město postupně ztrácelo na významu, až v 18. století zpustlo zcela. Zůstaly mohutné hradby s bránou a několik kostelů, mezi nimiž vyniká katedrála. Vyryté nápisy na zdech v azbuce nenechávají nikoho na pochybách, kdo už tu byl. Nechybí ani dodnes funkční mešita.
Kolorit dotváří pasoucí se krávy, které šplhají až ke zřícenině pevnosti na kopci. Vracím se zpátky do Karsu a pokračuji dále v cestování po Turecku, ale to už je jiný příběh.
