Vydejte se s námi do země, kde karavany velbloudů putují vyprahlou pouští, kočovníci pasou svá stáda a lidé v poušti žijí jako za starých časů. Najdete tu nejkrásnější duny Sahary, starobylá pouštní města a oázy jakoby vystřižené z knihy pohádek Tisíc a jedna noc. Setkat se tu můžete i s příslušníky původních kmenů oslavujících mužskou krásu při rituálu Gerewol.
Přes uvedená lákadla o turistu v Nigeru těžko zavadíte. V současné době je totiž v této části Afriky poměrně nebezpečno. Jedním důvodem jsou neshody mezi Tuaregy a vládou, dalším teroristické skupiny, které operují v okolních zemích, a proto nelze od roku 2009 navštívit některé oblasti, převážně na severu a východě země.
Vchod do paláce sultána v Zinderu
Řeznictví na tržišti v Zinderu
Naší první zastávkou na cestě je Zinder. Město bylo založeno v 18. století na křižovatce dvou hlavních cest. Původně se jmenoval Damagaram a byl hlavním městem Nigeru do roku 1926. Město je v současnosti hlavně průmyslovým a zemědělským centrem. Za návštěvu určitě stojí původní stará čtvrť – významná památka hauské architektury vyznačující se složitými ornamenty. Čtvrti dominuje sultánův palác, který lze i navštívit. Při troše štěstí a za určitý obnos si dokonce můžete domluvit i audienci se samotným sultánem.
Absenci turistického ruchu poznáváme po chvíli i na vlastní kůži – ze tří hotelů je ve městě otevřen pouze jeden, ostatní musely kvůli nedostatku hostů zavřít.
Po třech dnech strávených v Zinderu pokračujeme dál na sever. Hojnost zelené vegetace pomalu mizí, teplota se zvyšuje a my vjíždíme do Agadezu, města ležícím na samém okraji Sahary, které je známé jako „Brána do pouště“. Už v 15. století se Agadez stal jedním z nejvýznamnějších obchodních uzlů na celém africkém kontinentu a tím zůstal dodnes. Ale časy se mění, hlavním obchodním artiklem už není zboží, ale obchod s lidmi. Své působiště zde mají převaděči, kteří „pomáhají“ uprchlíkům z Afriky dostat se přes Saharu do Libye, odkud pokračují dál do vysněné Evropy.
Mešita v Agadezu. Jedná se o nejvyšší stavbu z nepálených cihel v Africe.
Během návštěvy nelze vynechat Velkou mešitu, která byla postavena v roce 1515 v typickém súdansko-sahelském architektonickém stylu zvaném banco, tedy stylu „bláto a klacek“. Základním stavebním materiálem jsou nepálené cihly, vepřovice a dekorativní dřevěné trámy u staveb tohoto typu vytváří základní konstrukci, zároveň slouží jako lešení při nezbytných opravách, tedy nanášení nových vrstev mazlavé hlíny. Opravy hliněných staveb je nutno provádět pravidelně po období dešťů, omítání se často pojímá jako obřad crepissage – znovuomítání – a podílí se na něm celá komunita.
Jen pár kilometrů od Agadezu, u malého městečka Ingall, se každé září na konci období dešťů koná čtyřdenní festival Cure Salée, jehož se účastní především Tuaregové a lidé kmene Wodaabe. Součástí tohoto festivalu je i rituál Gerewol, oslava mužské wodaabské krásy, který vrcholí volbou nejkrásnějšího muže roku.
Velkým problémem je zjistit přesné datum konání festivalu Cure Salée. Dříve ho vyhlašovali místní stařešinové a závisel na příchodu a odchodu dešťů, ale v posledních letech se toho ujala vláda, která má za cíl do země přilákat turisty. Termín festivalu se ohlašuje asi šest týdnů předem, ale velice často se stává, že se na poslední chvíli změní.
Slavnostní průvod Tuaregů během Cure Salée
Za zvuku tuarežských bubnů nazývaných tendé se z prašného závoje postupně vynořují jezdci, zahalení do dlouhých plášťů s tváří zakrytou indigově modrým šálem. Festival Cure Salée zahajuje průvod hrdých rytířů pouště – Tuaregů jedoucích na slavnostně vyzdobených velbloudech. V horkém vzduchu, kdy rtuť teploměru šplhá až k 50 °C, se pod kopyty zvířat víří oblaka prachu, drobný písek se dostává pod šaty, do očí a skřípe mezi zuby.
Kolem nás je vidět plno po zuby ozbrojených vojáků a strážců, kteří tu dbají na bezpečnost po celou dobu trvání festivalu. Přece jen nejde o úplně nejklidnější oblast. V roce 2007 z důvodu povstání Tuaregů byla slavnost Cure Salée dokonce zrušena.
Být co nejkrásnější
Slunce už začalo pomalu klesat k obzoru a nedaleko za městem v nekonečné pustině se mladíci kmene Wodaabe chystají tančit svůj starodávný tanec Gerewol. Muži tohoto kmene mají pověst nejkrásnějších, ale i nejmarnivějších mužů celé Afriky. Sami věří, že byli obdarováni velkým půvabem a kult krásy je u tohoto etnika velmi důležitý. Wodde, krása, se považuje za tak významnou, že pro rodiče je nejdůležitější mít co nejhezčí děti. Jsou situace, kdy muž, který není považován za krasavce, sdílí svoji manželku s jiným půvabnějším mužem, aby byla větší pravděpodobnost narození atraktivnějších dětí.
Tanečníci Gerewolu
Ženy mají úlohu soudců, posuzují nejen boodal – fyzickou krásu, ale i taneční schopnosti, trpělivost, sílu a vytrvalost, která je mimořádně důležitou součástí akce, muž, který není schopen vydržet pět až sedm vyčerpávajících hodin rituálních tanců, by neměl být vybrán jako vítěz.
Mezi obzvláště ceněné vlastnosti patří štíhlá a vysoká postava, dlouhé končetiny, bílý chrup a bílé oční bělmo. Již od útlého věku matky a sestry vytahují chlapcům nos a také končetiny, aby je měli co nejdelší a nejštíhlejší. „Muž, který má velké břicho, nemůže vyhrát,“ chlubí se Riiga, asi pětadvacetiletý mladík svým až anorekticky štíhlým tělem, které zdůrazňuje dlouhá vyšívaná tunika. Z jeho velkých hlubokých očí zvýrazněných černým práškem mu sálá dychtivost. „Cenou pro vítěze nejsou peníze nebo materiální zisk, ale příležitost najít si ženu. V mém případě už druhou,“ říká s šibalským úsměvem. „Pro některé ženy je to nervy drásající zážitek, protože jejich manžel může být odveden jinou ženou,“ dodává.
Gerewolu se tak účastní nejen svobodné dívky, které si mohou dopřávat před svatbou sexuální svobody, ale i vdané ženy, pro něž je to příležitost vyhodit si jednou za rok z kopýtka, hlavně pokud v manželství chybí láska. Toto etnikum je polygamní a rozlišuje dva druhy svatby. První Koobgal je sňatek domluvený rodiči u dětí ve věku od dvou do čtyř let pouze mezi členy jedné rodiny, nejčastěji mezi bratranci a sestřenicemi. Druhá forma manželství Teegal má větší důležitost, je z lásky a partneři se vybírají na základě vlastní vůle a nejčastěji v rámci Gerewolu. V tomto případě žena opustí svého prvního manžela i skupinu a „uteče“ s jiným mužem. Během života běžně zažije dva i více svazků. Wodaabe patří mezi jednu z mála společností na světě, kde jak muž, tak žena mohou být v manželství se dvěma osobami současně.
Vypoulené oči a vyceněné zuby jsou znakem mužské krásy.
Každý správný wodaabský muž nosí u sebe malé plastové zrcátko, které má schované za pasem, nebo ho má ukryté v malé barevné taštičce zavěšené na krku. Když se ráno probudí, hned si v něm zkontroluje svoji tvář a případně si upraví vzhled. Před Gerewolem se zevnějšku, a obzvláště make-upu, muži věnují opravdu dlouho a velmi pečlivě, často i několik hodin. Obličej si zdobí žlutou nebo červenou barvou, bílými a černými prvky, které slouží k zdůraznění symetrie, jež je také důležitým faktorem krásy. Oči i rty si malují černým práškem, aby vyniklo bělmo a bílé zuby. A aby dodali černé rtěnce na významu, vyrábějí ji ze spálených kostí volavky rusohlavé, ptáka, kterého příslušníci Wodaabe velmi uctívají. Dlouhá čára vedoucí z čela až k bradě prodlužuje nos a obličej. Vlasy si zaplétají do dlouhých copánků, které jim vlají podél uší, a na hlavu si dávají čelenky s ulitami, jež symbolizují plodnost a bohatství.
Mezi další vysoce ceněný prvek mezi mladými muži patří peří, pštrosí brka a jiné ozdoby pomáhající zdůraznit fyzickou výšku. Ale podstatné je také mít svoje kouzlo neboli toggo. K tomu slouží amulety, které mají zapletené ve vlasech, na kůži pod oblečením nebo zavěšené na krku v taštičce z kůže.
Žena z kmene Wodaabe
Samozřejmě také ženy Wodaabe dbají na svou krásu. Mají na tváři tetování, nejčastěji kolem koutků úst, očí a na čele. Tetování má přinášet plodnost, zdraví nebo odvrátit zlé duchy. Jsou to velmi jemné zářezy udělané pomocí kovového hrotu namočeného v rostlinném mléce smíšeném se sazemi, které vzniklou jizvu tmavomodře obarví. Zvláště typické jsou pro ženy velké drdoly, příčesky připevněné nad čelem. Ale vypadá to, že u žen tohoto etnika jsou více ceněné povahové rysy, inteligence a osobnost než fyzická krása, která je doménou mužů.
Vzduch se chvěje žárem, vítr zvedá pouštní prach a Wodaabe se chystají tančit svůj starodávný tanec. Je tu shromážděno na čtyřicet tanečníků, mladých mužů do třiceti let. Muži se mohou Gerewolu zúčastnit pouze dokud jejich syn nedospěje do věku, kdy také může v soutěži konkurovat otci. Zbytek komunity sedí opodál pod korunou vzrostlých stromů kousek od svých stanů. Starší muži využívají toto setkání k uzavírání obchodů, vyměňují si novinky nebo jen tak klábosí. Ženy postávají v pozadí a působí trochu nesmělým dojmem.
Pozorovat Gerewol je neskutečný zážitek. Mládenci v dlouhých vyšívaných tunikách stojí v kruhu těsně semknuti k sobě a s namalovanými obličeji vypadají velmi zženštile. Tančí pouze muži, někteří po špičkách nohou, jen aby vypadali co nejvyšší a nejatraktivnější.
Tanečníci Gerewolu
Místem prostupuje vzrušení a chtíč. Tanečníci zpívají píseň o lásce a jejich hlasy se rozléhají kolem jako gregoriánský chorál, tleskají a maličko se pohupují v pomalém hypnotickém rytmu. To vše dohromady velkou silou stmelí skupinu tanečníků jakoby do jedné „bytosti“. Občas se jeden z tanečníků vydělí z řady a začne předvádět svoje umění svádění.
Jelikož se při soutěži dbá na bělost očí a zubů, vyšňoření muži se snaží co nejvíce koulet očima, dělají různé různé grimasy, cení zuby na své milé, aby jim ukázali přednosti. Tempo se zrychluje, tanec je intenzivnější, dravější a uhrančivější, muži se snaží překonat jeden druhého, až jim stéká pot po tváři. Tanec trvá několik hodin a v žáru pouště muži skutečně předvádí svou neskutečnou kondici a výdrž.
Pomalu se začíná kruh uzavírat. Náhle si tři dívky stoupnou před tanečníky a začínají si pečlivě vybírat. Buď na jednu noc, nebo na celý život.
