Mapa železniční tratě mezi stanicí Braník-Hodkovičky a cementárnou v Podolí
V roce 1882 vznikla trať ze stanice Nusle-Vršovice do Modřan, základ dnešního Posázavského Pacifiku. Dráhu dlouhou dobu využíval hlavně modřanský cukrovar, o vlastní vlečku ale uvažovala řada dalších podniků.
Jedním z nich byla také legendární cementárna v Podolí. Ta byla od nové tratě vzdálená zhruba tři kilometry, svoje výrobky tak musela dopravovat do stanice Braník-Hodkovičky koňskými povozy. Ke stavbě vlečky se ale firma rozhoupala až v roce 1897.
Trať na pravém vltavském břehu budovali převážně italští dělníci, koleje vedly mimo zastavěné území. Musíme si uvědomit, že Podolí i Braník tehdy nepatřily k Praze. Její součástí se tyto obce staly až v roce 1922.
 |
Nákladní vlaky začaly po vlečce z Braníku do Podolí jezdit začátkem prosince 1899. Nedlouho poté se začaly ozývat hlasy, zda by novou trať nemohli Pražané využít pro osobní dopravu. Jenže tramvaje se do Podolí dostaly až v roce 1910 a zanedlouho vypukla první světová válka.
Tlak na provozování osobní dopravy na vlečce z Podolí zesílil po konci války. A skutečně, v jízdním řádu 1918/1919 se objevily pravidelné spoje. Pro nedostatek uhlí se ale začalo jezdit až na přelomu zimy a jara 1919. Přímé spoje byly vedené po vlečce do Braníku a po běžné trati až do dnešní stanice Zbraslav.
Situace na začátku roku 1919 byla dramatická. Osobní vlaky se měly rozjet už v lednu, kvůli nedostatku uhlí to bylo výrazně později.
Pražané překřtili dráhu na Isidorku podle tehdejšího ministra železnic Isidora Zahradníka. Jeden z mužů 28. října se totiž měl o veřejnou dopravu mezi Braníkem a Podolím osobně zasadit.
Československé státní dráhy na úsek mezi podolskou cementárnou a stanicí Zbraslav-Závist nasazovaly parní motorový vůz M 223.001. Provoz ovšem považovaly jen za zkušební, který měl skončit 31. srpna 1919, což se také stalo.
Noc zdarma v krásném hotelu u pražského hradu |
Když v červnu 1922 prodloužily Elektrické podniky hlavního města Prahy tramvajovou trať v Podolí až k cementárně, nabízelo se využít snadného přestupu z tramvají na vlak. V červenci se tak osobní vlaky rozjely znovu, ovšem jen v neděli, ve svátky a za příznivého počasí. Jenže cestující nepřicházeli a tak byla osobní doprava definitivně zastavena 5. srpna 1922.
Vlečka se dochovala až do padesátých let 20. století, kdy byla odstřelena teď už nefunkční cementárna. Tam, kde v Podolí koleje končily, vyrostl známý plavecký stadion.
Uvnitř areálu podolské cementárny byly dvě železniční točny o běžném rozchodu 1435 mm a také úzkorozchodná vlečka GPS: 50.0508283N, 14.4169406E
Zmizela beze stopy
Za posledních 70 let se Braník a Podolí změnily k nepoznání, z periferie se stalo širší centrum města. Isidorka svého času vedla mimo obytnou zástavbu, dnes by se proplétala mezi domy a křížila by třeba i Jižní spojku.
Ze zemského povrchu zmizela jak podolská cementárna, tak branická vápenka. Ale několik staveb, které si trať pamatují, stále stojí. O co méně se dochovalo památek na zaniklou dráhu, o té lépe je trať zdokumentovaná na dobových fotografiích.
V reportáži taky uvidíte, kudy Isidorka opouštěla branické nádraží, ujasníme si vedení tratě v ulici Na Mlejnku a podíváme se, kde přesně byl vjezd do podolské cementárny.
Vlečka z Braníku do Podolí byla součástí hlavního města přes 50 let, dnes si na ni už málokdo vzpomene. Dnešním dílem Zaniklých tratí tak Isidorce splácíme pomyslný dluh.
Dům na adrese Podolská 1 si vlečku do podolské cementárny pamatuje
Pomozte nám se Zaniklými tratěmiMáte doma fotografie nebo amatérské záběry zaniklých tratí z doby jejich provozu? Napište nám a podělte se o svoje poklady, rádi je s uvedením zdroje uveřejníme. Aktuálně sháníme podklady k těmto tratím:
Náš mail je zanikletrate@idnes.cz |
