Kouzlo Novobystřicka
Komunikace od rakouských hranic přes Novou Bystřici na Jindřichův Hradec musela německým důstojníkům před druhou světovou válkou připadat jako dar z nebes. Kvalitní povrch, dostatek vedlejších silnic, ve vesnicích německé obyvatelstvo, které se netajilo touhou žít v Hitlerově říši - ideální místo pro plánovaný útok do nitra Československa. Českoslovenští vojáci i politici se obávali Německa. Ale z rakouské strany Masarykovu státu nebezpečí nehrozilo. Březen roku 1938 musel vojenským plánovačům v Praze připadat jako zlý sen. Německý Wehrmacht obsadil za pár desítek hodin Rakousko.
Zatímco v severních a východních Čechách do té doby rostly bunkry jako houby po dešti, jižní hranice státu byla v nové situaci téměř jako nahá. "Po obsazení Rakouska tady začalo opevňovací šílenství," tvrdí znalec opevnění Milan Sviták. Nejprve odborníci vytipovali místa pro budoucí pevnůstky. Následně se u hranic objevili dělníci s míchačkami a začali do bednění odlévat bunkry ze směsi cementu, písku, železných prutů a kamenné drti. "Pro podnikatele to byla zakázka století. Armáda však dbala na kvalitu prací. Například známý hradecký stavitel Kasal měl u některých objektů problémy s odolností betonu, a proto mu vojáci dlouho nedůvěřovali," tvrdí Sviták, kterého pevnosti přitahují od dětských let.
Na jihu Čech měl vzniknout souvislý pás opevnění tvořený několika sty bunkry. A v okolí Nové Bystřice měla být síť nejhustší. "Právě v tomto úseku, kde mělo stát celkem 149 objektů, se k systému bunkrů vztahují dvě nej. Pevnůstky zde měly být nejvíce koncentrované. Zároveň některé stavby umístili vojáci jen dvacet metrů od státní hranice," konstatuje Sviták nad mapou. Ta zachycuje stav pohraničního opevnění k třicátému září 1938, tedy ke dni vyhlášení Mnichovské dohody, a je pokrytá hustou sítí černých teček, které se táhnou od západu k východu.
"Ke zvláštnostem České Kanady patří také opevnění kolem Slavonic, která byla jako by zabetonovaná. Před městem byly dvě pásma bunkrů a za ním ještě jedno," vypráví bunkrolog.
Muzeum v lese
Léto pro Milana Svitáka znamená, že volné dny stráví v lese nad Klášterem. Spolu s přáteli totiž udržují neoficiální muzeum československého opevnění Klášter 2. Za letošní sezonu se na zpřístupněný objekt typu B, který je Svitákovi o víkendech v červenci a v srpnu druhým domovem, přišly podívat přes dva tisíce lidí. Návštěvníci se musí nejprve protáhnout kolem mříží úzkou a nízkou lomenou chodbičkou, aby se přes kovové dveře dostali do temného a šedivého interiéru pevnůstky. "U objektů u cest se kradou mříže a dveře. Lidé jsou shánčliví," tvrdí Sviták.
Nenechavost lidí pocítil na vlastní kůži. I do bunkru, který po dohodě s armádou spravuje, zavítala nezvaná návštěva. Zmizely nejen mříže, ale také těžko dostupné původní vybavení. "Odnesli lafetaci pro kulomet, periskopy, kterými vojáci pozorovali okolí, i střeleckou lavici. Škodu jsem ohodnotil na třicet tisíc korun," popsal nepříjemnou zkušenost šestadvacetiletý mladík. Přesto, že ke krádeži došlo v květnu, podařilo se mu připravit objekt na letní sezonu. Na mříži však proti původnímu stavu přibyl masivní zámek.
Osádka nejčastěji stavěného objektu typu A, kterému se v žargonu ctitelů opevnění říká "ačko", čítala sedm vojáků. Dvě trojice obsluhovaly kulomety, zbývající ozbrojenec měl na starost větrák. "Do bunkru se mi daří dostat i patnáct návštěvníků najednou. Většinou se diví, jak tam mohlo sedm vojáků bojovat. Ale každý měl svoje místo a své úkoly. Nepřekáželi si," tvrdí Sviták.
Jednotlivé objekty stojí na dohled, a navzájem se tak mohly krýt palbou. I kdyby se nepřátelé dostali k zadní stěně bunkru s dveřmi, byli stále na mušce obránců ze sousedství. Pevnůstky spojoval systém zákopů, jejichž zbytky jsou v lese nad Klášterem ještě dobře patrné. Vojáci také vyráběli překážky ze dřeva a ostnatého drátu, kterým se říkalo španělský jezdec.
Klub
Bunkrologové kromě snahy navrátit nevyužívané pevnosti do stavu, v jakém je znali mobilizovaní vojáci, založili Klub vojenské historie - 29. pěší pluk. Ten připravuje bojové ukázky vycházející z událostí roku 1938. Část klubu představuje příslušníky 29. pěší pluku z Jindřichova Hradce. Právě tato jednotka měla bránit okolí Nové Bystřice. Jejich protivníkem je takzvaný Freikorps. Bojůvky vyzbrojené z Německa, které podnikaly sabotážní akce proti Československu. "Nepřipadá mi to jako hraní na vojáky. Chceme prostě ukázat, že v roce 1938 byla československá armáda schopná se bránit. Stavíme tuhle aktivitu jako protiklad tomu konzumnímu způsobu života," tvrdí Sviták.
Také jeho pokoj v domě v Jindřichově Hradci prozrazuje, že je fanouškem vojenské historie. Zatímco na skříni stojí kulomet s nábojovým pásem, pod postelí našly své místo přilby. Knihovna je plná svazků s vojenskou a historickou tematikou. "Raději tam moc neuklízím. Nedokážu téměř nic vyhodit, jen stěhuji papíry sem a tam," vypráví s úsměvem. Bunkrologové nejen že nanáší na objekty původní kamufláž či hledají zachované kusy tehdejší výstroje a výzbroje, ale patří také k návštěvníkům archivů. Tam hledají dokumenty, které vypovídají o minulosti opevnění.
"Znám docela dobře pražské vojenské archivy. Chtěl bych připravit průvodní text pro naučnou stezku z Landštejna do Slavonic," prozrazuje svoje plány Sviták, který také pracuje na knize o lehkém opevnění Jindřichohradecka v letech 1936 až 1938. "Jsem zastáncem obrany v roce 1938. Třebaže vím, že bychom nedokázali vyhrát. Ale člověk se nebrání proto, aby vyhrál. Člověk se brání, aby se nedal," tvrdí Milan Sviták.
