Ženy verbuňk netančí. Tanec je typický pro jihovýchodní část Moravy.
Tanec, hudba, jídlo i pití
Co přesně je seznam nehmotného dědictví UNESCO? V současnosti zahrnuje víc než sedm set řemesel a tradic. Spadají sem festivaly, písně, tance i poklady regionální kuchyně. Jak vyplývá z názvu, jde často o nehmatatelné věci, které však mají vliv na život v zemi, utvářejí její charakter a kulturu. Je důležité nad nimi držet ochrannou ruku.
Na seznamu nehmotného dědictví UNESCO jsou zařazeny třeba thajské masáže, belgická pivní kultura, řecké perníkářství, turecká káva nebo oslavy smrti v Mexiku. Trio Francie, Itálie a Švýcarsko se může pyšnit alpinismem, Slovensko zase drátenictvím. Nehmotným světovým dědictvím je argentinské tango, jamajské reggae, holandské mlynářské řemeslo či íránská technika tkaní koberců. A Severní Korea má na seznamu kvašenou pochoutku kimči.
Za Česko se jako první na seznam dostal v roce 2005 slovácký tanec verbuňk, naposledy si zápis vysloužila už zmíněná ruční výroba skla. Podívejte se, které české unikáty jsou pod ochranou UNESCO a kdy byly na seznam zapsány.
Verbuňk nemá pevně daný formát, je to ucelená individuální improvizace. Každý jeden tanec je tak originál.
Verbuňk (2005)
Slovo verbuňk je odvozeno od německého werbung (verbování), kdy se tancem mladý muž loučil před odchodem na vojnu. Ukazoval, že je zdatný, a zároveň se snažil zapůsobit na dívky.
Jde o ryze mužskou záležitost, ženy verbuňk netančí. Je typický pro jihovýchodní část Moravy (Slovácko) a nemá přesně daná pravidla.
Muži v krojích při něm improvizují, takže tanec pokaždé vypadá jinak. Součástí verbuňku je předzpěv taneční písně. Vidět se dá při nejrůznějších příležitostech, v této době bývá spojen s masopustem a hody, ale je také součástí slavnostních průvodů a nejrůznějších zábav. Existuje i pódiová forma tance.
Masopustní průvody jsou běžné v řadě obcí po celém Česku, ale pouze masopustní obchůzky na Hlinecku na Chrudimsku se dostaly na seznam UNESCO. Pro svoji jedinečnost.
Masopust (2010)
Masopustní průvody jsou běžné v řadě obcí po celém Česku, ale pouze masopustní obchůzky na Hlinecku na Chrudimsku se dostaly na seznam UNESCO pro svoji jedinečnost. První zápisy o průvodech pocházejí z konce devatenáctého století a v některých vesnicích regionu – Hamry, Studnice, Vortová, Blatno – se konají po generace v téměř nezměněné podobě.
Za masky se většinou převlékají muži. Jako maškary chodí od domu k domu, přejí hospodáři štěstí a zdraví, zahrají písničku a za to si pochutnávají na jídle od domácích.
Typické pro Hlinecko jsou makové koblihy, ale součástí pohoštění jsou i tučné masité pokrmy jako jitrnice, tlačenka. Nesmí chybět ani slivovice. Masopustní obchůzka je ukončena obřadem porážení kobyly, tedy jedné z masek.
Tradiční lov pomocí cvičených dravých ptáků je starý víc než 4 000 let.
Sokolnictví (2010)
Tradiční lov pomocí cvičených dravých ptáků je starý víc než čtyři tisíce let. Zrodil se na Blízkém východě, k nám se dostal v první polovině pátého století. Lov pomocí ptáků zažil největší rozmach od čtrnáctého do šestnáctého století.
Jedná se o přirozenou aktivitu – sokol a jeho kořist se vyvíjeli společně miliony let.
Nejbizarnější místa Česka. Unikátní výlety, které zažijete jenom u nás |
„Sokol je přizpůsoben k lovu kořisti a kořist vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu do způsobu, jakým příroda funguje, a představuje to intelektuální výzvu pro sokolníka, jeho chápání i chování,“ uvádělo se v nominační dokumentaci pro UNESCO. Od osmnáctého století starý způsob lovu vytlačily zbraně.
Ačkoli dřív byla jízda králů obvyklá po celém Česku, dnes se udržuje už jen na Slovácku a na Hané. Každoročně se slaví jen ve Vlčnově.
Jízda králů (2011)
Lidový obyčej je spojený se svátky přechodu jara a léta. Ačkoli dřív byla jízda králů obvyklá po celém Česku, dnes se udržuje už jen na Slovácku a na Hané, každoročně se slaví jen ve Vlčnově.
Původ zvyku není přesně známý, uvádí se, že souvisí s útěkem uherského krále Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad. Aby se neprozradil, převlékl se do ženského kroje.
Družinu tvoří osmnáctiletí legrúti strážící mladého krále oblečeného v dívčím kroji s růží v ústech. Krále hledají místní chlapci a vybírají kandidáta ve věku deseti až dvanácti let.
Družina na ozdobených koních projíždí obcí, zastavuje se u domů a jezdci pronášejí vtipná veršovaná provolání. Dostávají odměnu, nejčastěji peníze, které jim dárci vkládají do pokladničky nebo do bot.
Z jarmarečního kumštu se v Česku stalo umění. Na vrcholu bylo v 30. letech minulého století.
Loutkařství (2016)
České loutkářství má kořeny v zahraničí. S loutkovým divadlem lidé přicházeli do styku od 18. století díky kočovným loutkářům, masově se zábava rozšířila do první poloviny 19. století a marionetáři, kteří tehdy hráli česky, se stali významnou součástí procesu národního obrození.
Loutkové divadélko bylo velmi populární, vlastnila ho téměř každá měšťanská rodina. Díky tomu se stalo lidovou zábavou.
V Česku existuje řada spolků, loutkové divadlo stálo i u zrodu katedry alternativního a loutkového divadla Akademie múzických umění v Praze, kde se stále vyučuje. Asi nejznámější je Divadlo Spejbla a Hurvínka, založené v roce 1930. V té době byla česká loutkářská scéna na vrcholu, počet divadel byl u nás nejvyšší v Evropě.
Technika modrotisku do Česka přišla z Asie, patrně nejspíš z Japonska.
Modrotisk (2018)
Za zemi původu se považuje Čína, do Česka se dostal zřejmě z Japonska. Modrotisk zdobil oblečení českých olympioniků v Tokiu roce 2021, vyrobený designérkou Zuzanou Osako. V Česku se jeho výrobě věnují dvě firmy: Strážnický modrotisk ve Strážnici a Modrotisk Danzinger v Olešnici na Moravě.
Co to ale je vlastně ten modrotisk? Je to speciální technika ručního potisku látky, při níž se na bílé plátno se pomocí dřevěné či kovové formy se vzorem nanese krycí hmota (rezerva) chránící vzor před barvením. Když hmota zaschne, látka se barví v indigové lázni, která jí dodá modrou barvu.
Nakonec se vypere ve slabém roztoku kyseliny sírové, čímž se odstraní krycí hmota a objeví se do té doby skrytý vzor. Rezerva je hustá tekutina ze směsi arabské gumy a kaolinu, jejichž poměr a přísady si barvíři střeží jako rodinné tajemství, díky tomu je každý modrotisk unikát.
Křehké vánoční ozdoby na stromek z malých třpytivých perliček mají nejrůznější podobu.
Foukané vánoční ozdoby (2020)
Křehké vánoční ozdoby na stromek z malých třpytivých perliček mají nejrůznější podobu, od vánočních hvězd, andělů přes tvary aut, letadel i vláčků. Ručně vyráběné ozdoby z foukaných skleněných perliček z rodinné dílny Rautis v Poniklé v Krkonoších mají dlouholetou tradici.
Perlařské řemeslo se tady uchovalo jako na posledním místě na světě a předává se z generace na generaci. První perlařská firma vznikla v obci v roce 1902, postupně se přidávaly další. Foukací stoly tehdy nahradily tkalcovské stavy, když lidé zjistili, že perlařina vynáší víc než tkaní.
Perlaři nejdřív vyráběli skleněné perličky pro bižuterii, na počátku 20. století se ale museli vyrovnat s krizí odbytu, a tak využili nově nastupující trend zdobení vánočních stromků a začali vyrábět ozdoby na ně.
Plavení dřeva je dnes už jen vzpomínkou na minulost.
Vorařství (2022)
Na Šumavě lze práci vorařů spatřit čas od času i dnes, přestože původní profese dávno zanikla v důsledku stavby přehrad i rozvoje železnice a automobilové dopravy.
Na řekách se v letní sezoně pořádají akce, které mají ukázat, jak se kdysi plavilo dříví z hor do měst. Plavení bylo kvůli zamrzlým řekám sezonní záležitostí, voraři, jimž se říkalo plavci, v zimě káceli dříví, jehož přepravu po roztátí ledu zajišťovali.
Vory vznikaly svazováním dlouhých kmenů pomocí houžví – malých kmínků stromů. Držely pevně, odolávaly i nárazům, nebylo zapotřebí hřebíků. Jednotlivé vory se vázaly za sebou, čímž vznikl „pramen“ dlouhý 120 i víc metrů.
Když voraři dopluli na místo určení, klády rozvázali a dřevo se nejčastěji využívalo pro stavební účely. Řemeslo se v rodinách předávalo z generace na generaci. Plavci skládali řadu zkoušek, aby přepravili dřevo i po nebezpečných úsecích řek.
Ruční výrobu skla UNESCO oceňuje. U nás ji ovšem nejsme schopni docenit finančně.
Ruční výroba skla (2023)
V Česku má výroba skla dlouholetou historii. Vyrábí se ve stovkách skláren, rodinných dílen a ateliérů, kde podle ministerstva kultury pracuje přes pět tisíc sklářů, brusičů, rytců, malířů, výrobců bižuterie a šperků, sklářských výtvarníků a designérů.
Sklářství je u nás spojené hlavně s Libereckým krajem, se Zlínskem a s Vysočinou. Loňský zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO zahrnuje rozličné techniky od foukání skla, práci u kahanu či studené techniky, jako jsou broušení, rytí nebo zlacení skla i zpracování bižuterie. Tradiční výroba skla přinesla Česku světový věhlas.
Mezivládní výbor organizace v Botswaně loni vyhověl návrhu šesti zemí. Spolu s Českem o zapsání této řemeslné techniky usilovaly Francie, Finsko, Maďarsko, Německo a Španělsko.
Paradoxem je, že o týden po zapsání Česka jedna z největších českých skláren v Květné na Uherskohradišťsku oznámila, že od ledna kvůli finančním ztrátám ukončí po téměř 230 letech výrobu ručního skla a bohužel propustí většinu zaměstnanců.
Podobný osud potkal v posledních letech řadu českých skláren. Ruční výroba je unikátní, a jak ukazuje rozhodnutí UNESCO i ceněná. Ale zároveň je finančně nákladná a té levnější automatické tuze těžko konkuruje.
