fotkyČlánek z Jižní Osetie je zatím bez aktuálních fotek, tamní operátor nepodporuje posílání mms. |
Občas chytíte stopa, který je jako ze sna. Zastaví vám například naleštěná limuzína, což se mi stalo tuhle v Rumunsku.
A další snový stop se blížil ve čtvrtek odpoledne, kdy mi opravdu nebylo nejlíp.
Potím se a smrdím v Severní Osetii, půl hodiny mi v tom vedru nikdo nezastaví. Tohle se na Kavkaze nestává, pročež sebekriticky seběhnu do příkopu, celý se svléknu a propocené špinavé prádlo nahradím špinavým prádlem suchým.
na cestěPočet dnů: 21 |
Pomůže to. Zastavuje bílá dodávka; nejdřív myslím, že je to maršrutka - velké taxi, za které se platí. Otevírá mi opravdu zvláštní chlapík. Podsaditý, brýlatý suverén s knírkem a předkusem, který se na mě vyzývavě dívá. Jako by říkal: To je překvapení, co?
Vysvětluju, že chci do Jižní Osetie, že jedu stopem.
"Kolik peněz můžeš dát?" udeří na mě to individuum.
"Já nevím, do Cchinvali je to sto kilometrů přes hory - kolik byste chtěli?"
Podivín štěkne: "Tři tisíce rublů." Na to mu odpovím, že smůla, na shledanou, dal bych nanejvýš dvě stovky, a on se poprvé usměje: "Nastup si."
Opatrně tedy nastoupím a v dodávce jsou jenom tři lidi. Prošedivělý šofér, pak podivín a nakonec jeden sympaťák v maskáčích, který vypadá jako izraelský ostřelovač.
No nic. Sednu si a ptám se: "Proboha, kdo jste?" A hoši říkají: "Jsme reportér a kameraman prvního kanálu Ruské televize, jedeme natáčet Cchinvali rok po válce."
"A odkud jsi ty?" zajímají se.
"No, z největších českých novin," zapomínám na Blesk.
"Jak se jmenujou?"
"Dnes."
"Hele, on nekecá," podávají mi kluci ruku a začnou mi rusky citovat Švejka, protože milujou Haška a často jezdívají na pivo do Prahy.
CchinvaliCchinvali je hlavní město a jediné větší sídlo separatistické republiky Jižní Osetie v severní Gruzii, asi 90 km severozápadně od Tbilisi. V roce 1922 bylo město ustaveno hlavním městem Jihoosetinské autonomní oblasti v rámci Gruzínské sovětské socialistické republiky. Snahy jihoosetského obyvatelstva o připojení k Severní Osetii (součásti Ruské federace) roku 1989 vedly v letech 1990 až 1992 ke krvavým střetům mezi osetskými separatisty, podporovanými Ruskem, a gruzínskou vládou. Během bojů bylo Cchinvali, ležící při samém jižním pomezí Osetie, značně poškozeno a mnoho etnických Gruzínů, tvořících před válkou 16 % obyvatelstva, město opustilo. Zdroj: Wikipedie |
S celebritou přes hranici
Je to opravdu jako sen. Onen podivín se jmenuje Alexej Sonin, což by se dalo přeložit jako Alexej Snový. A v Rusku to je celebrita, díky čemuž se dostanu přes hranice; pohraničníci se ptají, "Opravdu jste to vy?" Na to Alexej odpoví, že rozhodně ne, on že je reportérův bratr, ale potom se vojákům ochotně podepíše a čtyřkilometrovým tunelem vjíždíme do stejně tak vysokých jihoosetských hor.
Asi tak třicet kilometrů nevidíme nic než kýčovitou alpskou přírodu, občas pár dřevěných stavení, u silnice budky, ve kterých visí ze stříšky dlouhé provazy těch nejlepších vepřových klobás, jaké jsem kdy ochutnal.
Jak tak ochutnávám, zamávají na mě tři Osetinci a nalijí padesát gramů vodky. Ptají se, co jsem zač, potom si chtějí připít za Čechy a za Rusko. Říkají mi: "Prosím tě, my ti nebudeme nic vnucovat, jenom doma přesně popiš, co uvidíš a uslyšíš, až se vydáš do Cchinvali. My ti povíme jenom jedno - v celé naší zemi nežije jediný člověk, který by měl pochopení pro Gruzínce, a ani jediný člověk, který by neblahořečil ruským zachráncům."
Zápach mršin
Na celém Kavkaze chodí po silnicích krávy, které nikdy neuhnou ani náklaďáku. Je to jako v Indii - nechávají se uctivě objíždět.
Jenomže přesně před rokem se touhle silnicí valila kolona ruských tanků na pomoc městu Cchinvali. Krávy se chovaly tupě jako obvykle, ale tentokrát měly smůlu. Tanky je přejely. I tehdy bylo horko, 35 stupňů, a po pár dnech zamořil silnici neskutečný zápach z mršin.
Pro mě začíná opravdová hrůza asi patnáct kilometrů před Cchinvali. Klesáme z hor do nížiny, jedeme kolem trosek a spálenišť, které do loňska bývaly domy. Jsou jich stovky - a ani jedna, doopravdy ani jedna budova nezůstala celá.
Na ohořelých zdech jsou nápisy, které děkují ruským vojákům a oslavují svobodnou Osetii. Nic takového jsem neviděl ani v televizi, proto ty dvě slzy. Dostopoval jsem do nádherné země, která je úplně zplundrovaná. Od téhle chvíle vím, co si představit pod slovem genocida...
Na loňskou válku mám svůj názor, ten si ale nechám pro sobotní vydání MF DNES. Zatím jenom krátce - gruzínskému prezidentu Saakašvilimu bych ruku rozhodně nepodal. I přesto, že se narodil stejně jako já: 21. prosince.
