Náš poznávací autovýlet startuje v Přelouči, počasí slibuje nádherné babí léto. Do role předehry jsme pasovali zaniklou vesnici Lepějovice. Ta se nalézala jihovýchodně od nynějších Valů.
Parkujeme na rozcestí silnice číslo 342 a lesní cesty se značenou stezkou. Autem by šlo pokračovat dál, ale není nutné mít vše. Po průchodu lesem tabulka na turistickém rozcestníku informuje o pozoruhodné barokní architektuře nedaleké hájenky. Bohužel, časy se mění. Z hájenky je teď totální troska.
Brzy nato se znenadání mezi stromy vynořil kostel obklopený hřbitovem. To je jediný svědek existence Lepějovic. Nejprve se jí dotkla výstavba rybniční soustavy, definitivní ortel vyřkly události třicetileté války. Úctyhodné stáří svatyně ukazují drobná gotická okénka.
Vybledlé cedulky s textem v duchu staré školy psacích strojů i ručního krasopisu podávají obšírný historický přehled. Mě zaujala obrázková rekonstrukce podoby zdejší tvrze. S notnou dávkou správného lokálního patriotismu bylo u ní poznamenáno, že patřila mezi nejstarší v Polabí. Z tvrze už bohužel zbyly jen terénní nerovnosti a val.
Osamělý kostel, který vroubí hustý tmavý porost, musí v podvečer působit ponuře. Přes víkend je tu však dost živo. Blízké lesy brázdí houbaři, značené cesty využívají cyklisté a příbuzní zesnulých sem chodí pečovat o hroby.
Každou první neděli v měsíci se tady i slouží mše. Bezprostřední okolí uchvátí pozoruhodnou přírodou. A to pozůstatkem lužního lesa s přilehlými partiemi přírodní památky Meandry Struhy.
Odkaz Pernštejnů
S rybníkářstvím, úspěšným podnikáním i zvelebováním krajiny renesanční šlechtou úzce souvisí naše druhá zastávka. Po prologu u Přelouče se přesouváme na protější stranu Labe do Semína. Nejkratší cesta vede přes obec Břehy, nicméně tam probíhá oprava silnice a aktuálně nemohu garantovat průjezdnost.
Kostel v Semíně pravděpodobně vznikl už počátkem 12. století.
Jistotu skýtá delší varianta okolo proslulého kladrubského hřebčína. Semín návštěvníky uvítá perfektním infosystémem se směrovkami, co snadno dovedou k cíli. U východního okraje vesnice se ukrývá kemp, respektive tábořiště. I po půli září bylo vidět, že pár nadšenců využilo slunného víkendu k úniku z měst. Blízko něj nás pak směrovka s nápisem „akvadukt“ navedla do stinného lesa, kde se za malou parkovací plochou s infopanelem a posezením, rýsovala neobvyklá technická památka.
Zatímco jižním Čechám udává ráz dědictví Rožmberků, zde se do tváře Polabí v minulosti nepřehlédnutelně zapsali Pernštejnové. I oni též hojně zakládali rybníky. A k jejich napájení zbudovali přes třicet kilometrů dlouhý Opatovický kanál. V půli šestnáctého století na Pardubicku existovaly více než dvě stovky rybníků.
Opatovickým kanálem se valí svižný proud, z regulační výpusti pak část jeho vody přepadá do Sopřečského potoka.
Při budování kanálu bylo nutno vzít v potaz stávající vodoteče. Ty na dvou místech překonávají akvadukty. A právě Semínský akvadukt je z nich větší. Sice nyní nese zmodernizovanou fazónu, rozhodně však patří k neobvyklým dílům, které si zaslouží respekt, úctu a ochranu.
Úchvatné zvonice
Dál se v autě příliš dlouho nezdržujeme. Od akvaduktu míříme zpět do obce, tentokrát neomylně podle směrovek na její jižní kraj. Tam se na vyvýšenině bělá malebný kostelík svatého Jana Křtitele, jehož základy spadají až do románské éry. Ačkoli se později dočkal řady úprav, pořád si uhlídal starobylý šarm. Areál svatyně doplňuje masivní dřevěná zvonice. Tento druh památek teď bude doprovázet následující úseky našeho výletu.
Vedle cesty ke kostelu se košatí obecní sad, kde se jabloně i hrušně prohýbaly pod tíhou úrody. Zrovna v této době titulky médií bombardovaly čtenáře zprávami o astronomických cenách jablek. Tady nás ovocné stromy obsypané úrodou neopouštěly po celou dobu výletu: v zahrádkách, sadech i podél pustých silniček s minimálním ruchem. Stačilo jen zastavit a pár si natrhat či posbírat mezi travou u cesty.
Spekuluje se, že návrší s církevním areálem v Lučicích vzniklo uměle.
Ze Semína pokračujeme k severu, do povodí Cidliny. Prvně po táhlé rovné liduprázdné okresce napříč lesy bez chatových kolonií, pak kolem stavení rozházených vísek vzdálených veškerého ruchu současné doby. Občas mineme cyklistu. Pro ně tato část Polabí musí znamenat ráj. Značených stezek určených pěšákům je tu poskrovnu.
Kousek před Chlumcem nad Cidlinou se stáčíme do Lučic. Před nimi jsme opustili Pardubicko a na krátký okamžik pronikáme do Královéhradeckého kraje. Dobře schovanou ozdobu Lučic představuje nádherný církevní areál, který probere z letargie i zapřisáhlého ateistu. Za loukou u řeky, kam chodí trpělivě číhat na úlovky místní rybáři, na dominantní vyvýšenině hřejivými pastelovými barvami ostře září vyšňořené průčelí barokního chrámu.
Schody do nebe. Tedy ke zvonu. Ten lze při správném záklonu spatřit za úzkou škvírou.
Aristokratickému slohu nastavuje zrcadlo tmavá dřevěná zvonice. Ta sem přináší prvky lidové architektury chalup polabského venkova. Oba odlišné architektonické směry ovšem dávají dohromady maximálně harmonický celek.
Lučická zvonice dýchá autenticitou. Přízemí slouží jako zastřešené skladiště pro nářadí, dekorace i rozličné potřeby k údržbě hrobů, staletá konstrukce a masivní trámy pokryté patinou prezentují zručnost dávných mistrů tesařského řemesla. Šindele střešní krytiny hrají mnoha odstíny i tvary, mezi nimi prosvítají paprsky světla.
Zázračná zvonice
Cestou se přelilo poledne. Na křižovatce silnic u rozhraní lesa a polí, se nečekaně vynořila hospoda Chárovna. Tu bych občerstvovnu nečekal. Do nejbližší vesnice je to z ní přece jen kousek pěší cesty. Ale na druhou stranu se sem z nich asi dá dobře zašít. Opřená kola, zaparkované automobily a takřka plná zahrádka svědčily o tom, že o víkendu se těší vysoké návštěvnosti. Nás uspokojila pohodovým solidním průměrem.
U vesnice Pamětník, která vzbudí pozornost polabskými roubenkami, se ubíráme do Středočeského kraje na Kolínsko.
S pitoreskní zvoničkou v Žiželicích - Končicích sousedí hasičská zbrojnice.
Třetí zvonička se markantně liší od obou předešlých. Zůstává totiž až do poslední chvíle skrytá zástavbou obce Žiželic, respektive její části Končic. Zato ji doprovází pozoruhodný příběh.
Původně u ní stál kostel svatého Stanislava. Jenže roku 1726 celá ves lehla popelem. Řádění požáru přežila pouze zvonice, což lokální obyvatelé samozřejmě považovali za zázrak. Místo kostelíka je malý park, zvonice nepřevyšuje okolní domky a vzbuzuje milý dojem bez církevní pompéznosti.
Před cestou do Žiželic je zároveň možné si telefonicky domluvit prohlídku vlastivědného muzea umístěného v historických prostorách klasicistní radnice.
Zdravé překvapení ve Velkém Oseku
Finále výletu krajem Labe a Cidliny na nás čekalo ve Velkém Oseku. Vzdálenost od Žiželic se orientačně pohybuje mezi dvacítkou až třicítkou kilometrů podle volby silnice. Rychlejší přesun skýtá delší dálnice. My dáváme přednost putování po okreskách.
Velký Osek jsem měl dříve zafixován jako šedivý železniční uzel. Teď jsem diametrálně změnil názor. Za staničním areálem se táhne upravená obec, či spíše městečko, které v sobě nezapře charakter sídla spojeného s výstavbou dráhy.
Minerálku ve Velkém Oseku navrtali roku 1935, když se hledal zdroj pitné vody.
Velký Osek tají sympatické překvapení, jaké bychom tu sotva čekali: na malém náměstí pod střechou moderního altánku prýští pramen výborné minerální vody. Inu, známé Poděbrady jsou blízko. Boční mřížoví pavilónu zdobí zavěšené truhlíky s rozkvetlými muškáty, okolí krášlí udržovaná zeleň. A prameni sekunduje dvojice vzrostlých kaštanovníků jedlých obsypaných pichlavými plody tohoto vzácného posla jihu Evropy. Takové zákoutí by slušelo i lázeňské promenádě. Voda se pyšní bohatým proplyněním a podobá se klasické pravé Poděbradce.
„Kdykoli mám cestu přes Osek, vždy se tady zastavím,“ pověděl nám senior, který si sem přišel naplnit plnou tašku petek. „Beru si ji domů na pití. Vždy nám vydrží pár dnů, akorát železo se z ní vysráží,“ uzavřel.
Voda z pramene opravdu jde na dračku. Dospělí, děti, místní, přespolní i výletníci si sem rádi odskočí natočit si láhev s sebou, nebo se jen krátce osvěžit. Ostatně, kdo by nezatoužil po lahodné kvalitní kyselce, která je k dispozici úplně bezplatně.
