Karty mi předpověděly samotu, tak hurá do lůna přírody. Autobus mi jede v osm ráno. Bohužel ne ze Smíchovského nádraží, ale z Florence. Proč tedy stojím na Smíchově? Mám kliku, za půl hodiny nějaký přijíždí a řidič ani nechce zaplatit za psa. Ruby je hvězda, zvládne bez problémů pět hodin v autobuse a její jízdenku můžu projíst v cukrárně v Prášilech.
Je příjemně, vedro jsme nechaly v nížinách, a stoupáme k jezeru Laka. Pusu mám modrou od borůvek a v uších mi zní Zuzana Navarová. Od jezera scházím dlouhých deset kilometrů po asfaltu do Železné Rudy. Proti mně se valí hordy cyklistů i trekařů, přecházejících Šumavu na těžko. Mým směrem nejde nikdo. Už je po šesté, v nohách 19 kilometrů a rozlámané tělo, nezvyklé nosit těžký batoh, si říká o odpočinek. I když… Letos jsem snížila váhu batohu z 15 na 13 kilo. Za Železnou Rudou hledám houštinku na spaní. Ruby usíná hned, jak se nažere, a mně už se taky klíží oči.
Pozor, honitba!
Ráno jsem jako čečetka, i když nás večer uspávala diskoška z města. Na Čertovo jezero jsou to tři kiláčky, skoro nikdo tu není, v klidu si můžu uvařit vodu na zalití müsli. K Černému jezeru je to krpál nahoru a dolů ještě větší. Jsou tu davy, a tak prcháme 20 kilometrů z kopce směr Český les. Jé, bonbon! A zabalený! Cukry se musí doplňovat…
Chodská Úhlava
Mizím z červené asfaltové značky a pokračuji kolem hranic po signálkách. Hned se jde veseleji a jako bonus se můžu v Chodské Úhlavě i umýt. Dělá se dusno, možná je to tím, že jsme hodně klesly. Letos jdu na pohodu, a proto končím už v pět na krásném místě s rozhledem do kraje. Dokonce je tu nastlaná měkká sláma. Pomalu se nořím do snu, když zaslechnu vrčení motoru. A staví u mě!
Hrábnu po pepřáku, Ruby může zbořit stan. U auta stojí švarný lesník a prý, že tu mají honitbu. Vždyť nejsem v lese! Nakonec mi dovolí posunout se o pár desítek metrů mezi kuláče sena. Tam mě snad netrefí. Když balím stan, cítím závan močůvky. Kolíky smrdí a podlážka začíná nasákávat. Že by to pěkné místo pokryté slámou bylo původně hnojiště?
Noc probíhá v klidu, ale když ráno vylezu ze stanu, muchničky mě berou útokem. V amoku balím a utíkám do Všerub. Po menším bloudění, kdy procházím místním kravínem, se mohu konečně nasnídat. Chuť mi spraví pochoutkový salát, rohlík a kofola. Pokračuji do České Kubice. Ten asfalt už mě vážně štve, vezmu to zkratkou. Hm, polom. V pět jsem v Kubici v hospodě a odměňuji se malým pivem a nakládaným hermelínem. Teď už jen najít tu studánku s potůčkem. Myju se, peru, a když se vrátím ke stanu, leží zmuchlaný na zemi. Ruby se asi dobývala dovnitř. Lítá kolem, jak ji žerou komáři a nemůže se bránit. Rychle končíme ve stanu obě.
Pozor, tady je honitba!
Co to tu šustí?
Vstáváme po sedmé a čeká nás 600metrové převýšení na Čerchov. Místo červené značky a asfaltu volím modrou, jevící se zpočátku jako strmý krpál, ale pak přechází v romantickou pěšinku, která se houpe mezi skalami a stoupá po starých kamenných schodech porostlých huňatým mechem. Na Čerchově je zatím pusto, ale v hospodě už mají otevřeno.
Cesta na Čerchov.
Mezi buky.
Dávám si výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Pan hospodský pro mne připravil hru „najdi si svůj výpeček“. Po usilovném hledání se mi podaří tři kousky vypátrat. Přijíždí první autobus s turisty, jdu načepovat vodu a Ruby rozjíždí svůj tradiční koncert. Jak se dostanu na rozhlednu, když jí vadí i minuta mé nepřítomnosti? Ale na hysterické psy tu jsou zařízení a Ruby si může užít výhledy z Čerchova se mnou.
Čeká nás asfaltka do Capartic a davy proti nám. Těším se na kávičku v capartické hospůdce, a překvapení! Je zavřeno, ale přání se plní. Ujdu kilometr a u cesty stojí malý kiosek s milou paní, která vaří kávu a prodává tatranky. Není ten život pěkný?
Rozhledna Čerchov. Obři tu nevyhynuli.
Za Caparticemi začíná nejhezčí etapa našeho putování. Úzkou pěšinkou stoupáme na hřeben, výhledy se otevírají na obě strany. Z pravé stékají všechny potoky a řeky do Dunaje, z levé do Labe. Přicházím ke hradu Starý Hernštejn. Ruby dnes zvládá už druhou rozhlednu, a to jsou tady drátěné rošty. Za Závistí se pomalu rozhlížím po místu na spaní, pokud možno s teplou sprchou. Cestu přetíná potůček, hloubka 10 centimetrů. Dneska bude vana.
Blaženě usínám, když zaslechnu šelest. Ruby šílí. Vylézám ven a vidím jen rychle se vzdalující záda dvou poutníků, kteří dostali zálusk na stejné místo. Znovu zabírám a zase šustot. Doufám, že to byly jen srnky. Kde mám prášek na spaní?
Ráno si jdu lehnout do potůčku a po osmé vyrážíme. Čeká nás táhlé stoupání z Rybníka do osady Pleš. Míjíme rozkvetlé louky, kde dříve stávaly německé osady. Z české vojenské základny tu zbyly jen ruiny a na kopci rozhledna Zvon patřící armádě. Na Pleši nemohu minout hospůdku, nabíjím elektroniku a po poledni frčím dál. Těším se v Železné na kávičku a dortík, a on je tu jen night club. Nevadí, na pumpě kafe mají a prodavačka mi líčí, že tady vlci roztrhali v oboře daňka. Jsem ráda, že nevím, co to včera v noci dusalo kolem stanu.
Malebný hřbitůvek na Pleši.
Cesta vede podél potůčků a nivních luk. Slibuji Ruby i sobě párek v rohlíku na rozvadovské pumpě. Když tam po šesté večer dorazíme, tyhle dobroty nevedou. Beru za vděk polívkou v předražené restauraci. Už nám zbývá jen zastanovat, ale ouha. Červená značka prochází hlubokou tůní a brodit se mi nechce. A hele, je tu ještě jedna, vede skoro kilometr po výpadovce, než zahne do lesa. Jelikož má zítra celý den pršet, stavím stan blízko přístřešku.
Večer je krásný, ale komáři nás zahánějí do stanu.
Smažák od Itala
Zatím neprší, rychle balím. Chci si ohřát vodu na vločky, ale sirky jsou vlhké.
Snídám patifu s polystyrénem a sirky si strkám do podprsenky. Začíná drobně mžít, déšť se mění v liják. Dnes žádná civilizace, jen pusté lesy, rozlehlé louky a zaniklé vesnice na informačních tabulích. Po 17 kilometrech přicházíme k obědovému přístřešku. Vařím si vodu na polévku, ale s jednou lihovou kostkou ji sotva ohřeju. Drtím mezi zuby tvrdé nudle a zbytek polévky dám Ruby. Poslední lihovou tabletu si schovám na snídani a večeři.
Vyrážíme v dešti dál, co taky jiného, když je zima a v botách to čvachtá. Chci se co nejvíce přiblížit k Broumovu, kde se snad zítra naobědvám. A hele, na pařezu je lahvička se zbytkem repelentu. Dík. Stavím stan u potůčku, ze kterého se vyklube řeka Mže. Vylézá sluníčko a my s Ruby se uondané schováváme do tepla.
Počasí, že by psa nevyhnal.
Ráno se jdu vnořit do Mže. Skoro celou noc mžilo, i spacák je nechutně vlhký. Ale promočené ponožky a vložky do bot jsem v něm trošku usušila. Stoupám do kopce, snad se rychle zahřeju. Stezka je zničená těžkou technikou, obcházím hluboké strouhy plné vody a raději si dva kilometry zajdu po lepší cestě. V jedenáct jsem v Broumově a hostinská kvůli mně otevírá o půl hodiny dříve. Konečně pořádné jídlo: bramboračka, jehněčí guláš s knedlíky a kávička s domácím koláčem. Čeká mě výstup na Dyleň a odtud je to kousek do úplného středu Evropy.
Hledám skryté místo na stan, ale sotva ho postavím, zaslechnu vrčení auta. A Ruby ňafne! Auto projede a za okamžik se vrací. Jako by někoho hledali.
Sedíme jak pěny. Pomalu se uklidňuji a zavírají se mi víčka. Když vtom zaslechnu přímo za stanem ostré štěknutí, v němž poznám srnce. Ruby! Šťouchám do ní, a nic. Upadám do neklidného spánku, když mě vzbudí praskání větví a vysoké hrdelní ječení. Ruby! Cloumám s ní. A ona? Spouštím ovčáky čtveráky a ze všech sil tleskám. Nakonec se to cosi vzdaluje hlouběji do lesa a já až do rána bdím. Zato Ruby je do růžova vyhajaná.
Starý Hrozňatov.
Budím se před sedmou, má začít pršet, rychle balím a vyrážím. Ještě odbočit pro minerálku ke Kyseleckému prameni a hurá k poutnímu areálu Panny Marie Loretánské nad Hrozňatovem. Jenže to by kousek odtud nesmělo být hrachové pole. Nakonec se odtrhnu, prošmejdím hřbitůvek a těším se na oběd do Hrozňatova.
V nově otevřené pizzerii si objednávám smažák s hranolky, což panu majiteli radost nedělá, jelikož má italského kuchaře. Do Chebu ťapeme posledních sedm kilometrů v hustém dešti, ale vlak nečeká. Cesta končí, v nohách mám přes 210 kiláků. Jako trénink na podzimní přechod Pyrenejí by to mohlo stačit...
