Jezírko Oyunuma

Jezírko Oyunuma | foto: Archiv Zuzany Blažkové

Japonskem na kole. Kterak jsme ztroskotali v pětihvězdě

  • 4
Poslední tři sta kilometrů dlouhá etapa na Hokkaidu nám připravila spoustu výzev. Ve vrcholícím létu teploty šplhaly vysoko nad třicet stupňů, z jihu dorazila vlna dešťů, zhoustla doprava a po kempech se slehla zem. Podle mapy jsme se už neměli moc na co těšit. Jenže dobrodružství se dopředu vytušit nedají.

Jezero Shikotsu je vyhlášené pro svou průzračnou vodu a celoročně stabilní teplotu. Konečně nás tedy na cestě čekalo koupání v přírodě. Alespoň jsme si to celých sedmdesát kilometrů šlapání do hor mysleli. Do kempu na břehu jezera jsme dorazili v noci a poprvé za celé dva měsíce v Japonsku jsme byli zaskočeni hlukem.

Obvykle jsou výletníci po setmění, které v létě nastává už kolem půl osmé, potichu a brzy uléhají. Žádné táboráky, kytary, natož opilce tu nečekejte. U Shikotsu však zrovna místní teenageři cosi slavili, a tak jsme toho moc nenaspali.

Rozlámaní jsme ráno oblékli plavky a už už se chystali na osvěžující koupel, když nám správci kempu ukázali ceduli se zákazem plavání. Jsou ve vodě nebezpeční živočichové? Jde o chráněný zdroj pitné vody? Překvapeni jsme se snažili zákaz rozluštit. Po pár minutách mezinárodního nepochopení se vysvětlilo, že se břeh jezera údajně prudce svažuje a hrozí tedy nebezpečí. 

Marně jsme naznačovali, že umíme plavat a nic nám nehrozí. Jenže Japonci ctí pravidla bez výjimek. Spokojili jsme se tedy s masáží chodidel oblázky při břehu a suché plavky zase vyměnili za cyklodresy.

U Shikotsu jsme se na dlouho museli rozloučit s kempy. Zatímco na severu Hokkaida se nocoviště nachází pomalu u každé turisticky zajímavé lokality, tady na jihu z mapy zmizela. Novými útočišti se nám stala michi-no-eki neboli zdejší silniční odpočívadla. Jsou však úplně jiná než v Evropě.

Michi-no-eki mají podobu velkých parkovišť s vždy čistými toaletami otevřenými 24 hodin denně zdarma, obvykle i nějakou společenskou místností s posezením a informačními letáky o dané oblasti. V hlavní budově se pak nachází obchod s farmářským zbožím. Sezonní plodiny, domácí kuchyně a čerstvá zmrzlina potěší motoristy o dost víc než polotovary, co obvykle nabízí benzinky u nás.

Místo pokuty hotel se snídaní

Jeden soused z michi-no-eki nás k snídani obdaroval čerstvě chycenými a osmahnutými rybkami. Rád rybaří, v dodávce cestuje sám, a tak se nemá s kým podělit o úlovek. Věnovali jsme mu za odměnu alespoň pohled Prahy. On z vlajek na kolech už věděl, že jsme Češi. Fascinuje nás, kolik Japonců českou vlajku zná. Paradoxně ji nepoznávají Němci a další Evropané, které tu potkáváme. O to víc se radujeme z excelentní geografické vzdělanosti místních, kteří druhým dechem většinou vykřikují: Smetana! Dvořák! Čáslavská!

Snažíme se dobré jméno naší domoviny podporovat, kudy jedeme. Zda se to povedlo i v další destinaci, je nejisté. Vyhlášené lázeňské letovisko Noboribetsu Onsen nás zaskočilo vytrvalým a silným deštěm. Rychle jsme si zašli vyfotit Jigokudani, pekelné údolí plné sopečných výparů, a z kopce shlédnout na Oyunuma, největší jezírko z horkých pramenů v zemi.

Zbytek dne jsme přečkali v onsenovém komplexu hotelu Takimotokan. Za tisíc korun pro oba jsme si užili mnohahodinového relaxu v bazénech sedmi různých minerálních pramenů a ještě si pochutnali na výborných nudlích.

Jízda na japonských silnicích je bezpečná.

Jelikož déšť do večera neustal a kempy nikde, zkusili jsme na internetu najít ubytování. Jenže žádný volný pokoj ve městě nebyl. Nezbylo tedy než postavit stan nouzově. Manžel vybral trávník před bytovým domem, který se zdál celkem opuštěný. Když si však před spaním vyběhl odskočit, zmerčila ho slečna s deštníkem a jala se hned někam volat.

Neuběhlo ani pár minut a už se k nám přes plachtu blížilo světlo baterky. Muž v obleku a elegantní slečna v halence nám s omluvou sdělili, že tady stanovat nemůžeme. Anglicky se mluvit styděli, tak mi přes telefon vysvětlili, že budova je ubytovnou dámského personálu velkého hotelu a dívky by se kvůli nám bály domů. Máme stan sbalit a dostavit se na recepci, nabídnou nám vhodnější stanoviště.

Grotesknost situace mezitím gradovala. Přijel třetí pracovník s velkým autem, do kterého chtěli naložit kola, aby nám je pomohli odvézt. Místo policie či nadávek jsme si vysloužili tříčlennou ochotnou eskortu. Slečna navíc celou dobu deštivého balení pobíhala v podpatcích bahnem, svítila nám mobilem a ujišťovala se, že jsme v pořádku.

Když jsme dorazili do hotelu, museli jsme se smát. Z desítek podniků, které se ve městě nacházejí, to byl opět Takimotokan. Manažerovi jsme vychválili onsen a ani nestihli doříct omluvu, když nás naprosto odzbrojil. Místo náhradního stanoviště nám nabídl volný pokoj. Nejen, že jsme zaplatili pouze šest set korun, tedy deset procent běžné sazby, ale ještě nás obdaroval královskou snídaní a dalším celodenním vstupem do jejich Grand Bath. Nu, takhle se ke zbloudilým trempům chovají asi jenom Japonci!

Koupání pouze za odlivu

Po vskutku líbánkové noci jsme se vydali na poloostrov Muroran. Podle mapy z něj vede most na pevninu, jenže až na místě se ukázalo, že na něj nesmí kola. Taková omezení se bohužel z online map zjistit nedají. Vracení a dvacetikilometrovou zajížďku nám vykompenzoval krásný výjev v dalším cíli, u jezera Toya.

Dorazili jsme v podvečer a přivítal nás velkolepý ohňostroj. Ty Japonci milují, jen tady na Toya bývá přes sezonu každou noc a trvá patnáct minut. Druhý den se však zatáhlo, koupačka se zase nekonala. Za deště jsme definitivně opustili poslední národní park Hokkaida.

Další milník výpravy

Další dny sice pršet přestalo, ale slunce rozjelo takové pařáky, že jsme často kolem poledne padli vyčerpáním kamkoli do stínu a museli nejhorší dobu přečkat mimo sedla. Zchváceni vedry jsme oslavili dva tisíce kilometrů v nohou a chtěli ulevit svalům v bájném Mizunashikaihin. To je pobřežní rotemburo neboli lázně pod širým nebem. Na první pohled obyčejná kamenitá pláž má u břehu pár lagunek.

V přesně stanovených odlivových intervalech v nich chladnou oceánskou vodu střídá ze dna vyvěrající teplá minerální. Mizunashikaihin leží příliš daleko, než aby sem proudily davy turistů, takže jsme kromě sršňů a tisíců mnohonožek i švábovitého hmyzu měli tento luxus sami pro sebe. Kouzlo místa korunoval poutník, který nás večer pozval na pivo a ráno nám ustanu nechal štědrou snídani. Dokonalejší rozloučení s venkovským Hokkaidem jsme si nemohli přát.