* Dokážete mít po tolika letech horská kola ještě rád?
Já je miluju. Pořád rád chodím do obchodů s koly, pozoruji, jak pracují mechanici, rád jezdím. Je to jedna z nejlepších věcí, které znám.
* Není to jako droga?
Určitě. Ale je to i dobrý zvyk. Snažím se dodržovat dobré zvyky ještě o něco víc než zlozvyky. Po ranní projížďce strávím zbytek dne v pohodě. Rozproudím krevní oběh a rozhýbám tělo. V angličtině máme skvělé přísloví „use it or lose it“ (volně přeloženo - používej to, nebo o to přijdeš). Říká se, že nejhorší nemocí 21. století je příliš pohodlný způsob života.
* Kdy jste s ježděním na kole začínal?
Jako dvanáctiletý v roce 1962. V USA tehdy vládl cyklistický pravěk. V celé zemi bylo jen kolem 1000 registrovaných cyklistů. Šel jsem do jednoho cykloobchodu koupit si kolo a potkal přitom o hodně starší kluky. Prosil jsem je, aby mne vzali do oddílu. Nejdřív ze mne chtěli udělat maskota, že jsem prcek, ale nakonec mne přijali.
A dařilo se vám?
Brzy jsem začal závodit, ale pak přišel rok 1968, to mi bylo 18. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a pořadatelé mi při jednom závodě řekli, Gary, je nám líto, ale s těmi vlasy nemůžeš na start. To je proti pravidlům. Buď se necháš ostříhat, nebo nebudeš závodit.
* Ostříhal jste se aspoň trochu?
Ne. Vykašlal jsem se na závody i na kolo. Tenkrát se toho tolik dělo. Dělal jsem osvětlovače na koncertech, pořádali jsme mejdany, ponocovali, kouřili marihuanu, pili. Přes ulici naproti bydlel jeden ze členů slavné kapely Grateful Dead. I díky tomu jsem se dostal hodně k muzice. Byla to tehdy opravdová revoluce, skvělá doba. Poslouchal jsem Beatles, Rolling Stones, chodil na Grateful Dead, Jefferson Airplane, na Janis Joplin.
* Takže jste byl také hippie?
Určitě. A miloval jsem spoustu věcí, které k tomu patřily. Začátky byly hodně idealistické. Lidé se snažili být opravdoví a čistí, ale všechno se rychle měnilo s tím, jak se z toho stával byznys. San Francisco brzy přestalo být středem dění. A já se nakonec vrátil ke kolu.
* USA tehdy vedly válku ve Vietnamu. Víte, co probíhalo v Československu?
Vím, okupovali vás Rusové. Ale ani u nás to nebylo jednoduché. Armáda začala verbovat kluky do války a my jsme se tomu pokoušeli všemožně vyhnout.
* Já myslel, že to tehdy byla celoamerická mánie, jít do války.
Nebyla, hodně kluků na západním pobřeží vědělo, že nechat se naverbovat mohlo znamenat rychlou smrt. Já a spousta mých kamarádů jsme nebyli jako ti kluci ze středozápadu nebo z jihu USA, kteří tam šli hlava nehlava. Pro nás platilo heslo „Make love not war“ (Miluj, neválči!). Ale ona služba v armádě znamená pro kdekoho záchranu od chudoby. V Americe žije hodně chudých.
* Podobají se války ve Vietnamu a Iráku?
Ano. Myslím, že ani tato válka není v zájmu USA. Je v zájmu zvláštních zájmů této země a to je rozdíl. Myslím, že celý náš politický systém - zejména volební systém - potřebuje reformu. Vždyť náš prezident vlastně nebyl skutečně zvolen prezidentem. Dostal se k funkci velmi nezvyklou cestou.
* Je na tom Kalifornie, kde žijete, lépe než USA? V jejím čele stojí guvernér Arnold Schwarzenegger. Velký sportovec, herec…
No, mohlo by to být mnohem lepší, i když uznávám, že politik musí být také trochu herec. Můj dědeček se pohyboval ve filmovém průmyslu a jednou přivedl domů herce Ronalda Reagana. Už tehdy byl slavný, přitom se choval velmi přátelsky. A nakonec toho jako politik hodně dosáhl.
* Sledujete politiku, koukáte v televizi na zprávy?
Čtu internet, ale na televizi se doma programově nedíváme. Sice ji máme, ale vůbec jsme ji nezapojili.
* Pojďme zas ke kolu. Jak jste přišel na to, vjet s ním do přírody?
V roce 1972 jsem se vrátil k cyklistice. Hodně jsem trénoval a měl jsem projetou už každou zpevněnou silničku v okruhu sta mil. Tehdy nás s pár kamarády napadlo, že by bylo skvělé opustit silnice a zkusit adrenalin při sjezdech z pohoří Tamalpais. Vymyslet přírodní horskou dráhu. Tamalpais je obrovská, téměř liduprázdná oblast, přitom leží v těsné blízkosti San Franciska. Strávíte tam celý den a nikoho nemusíte potkat. Pořádali jsme tam party na kolech, jejichž zlatým hřebem byly sjezdy do údolí. Chtěli jsme dělat něco jiného, než dělali ostatní.
* Jak se na vás okolí dívalo?
Jako na šílence. Ale pro nás to bylo jako nová droga a užili jsme si spoustu legrace. A o ty zážitky jsme se mohli s někým podělit.
* Na jakých kolech jste začínali?
Zkoušeli jsme to na starých bytelných předválečných kolech s jedinou brzdoutorpédem na zadním kole a s velkými plášti. Sháněli jsme je různě po bazarech a trochu je upravovali. Ale ta kola byla primitivní a málokterá dojela do údolí celá. A k tomu jsme spoustu času protrpěli, když jsme ta těžká, nemotorná kola museli tlačit nahoru do kopce.
* Tehdy se zrodilo horské kolo?
Jistě. Chtěl jsem něco, co ty sjezdy vydrží, hned se to nepokazí, ale i něco, na čem bych kopce mohl vyjet. Proto jsem začal přidávat ke kolům různé součástky z motocyklů - například kotoučové brzdy a bovdeny, ale postupně i více převodů. Využíval jsem také části z tandemových kol, která byla bytelnější, a časem i některé japonské součástky. Hodně vydržely a přitom byly lehké.
* Kdy jste vyrobil první kolo, které se podobalo těm dnešním?
Od roku 1974 do roku 1979 jsem stavěl „horská“ kola z různých starých součástek. Ale neměl jsem na to pořádně čas, protože jsem hlavně závodil. Jezdil jsem v týmu s Gregem Lemondem, pozdějším vítězem Tour de France. Ale v roce 1979 mi řekli, že už jsem starý. Byl to pro mne důležitý zlom. Pochopil jsem, že Tour už nevyhraju. A tak jsem začal s výrobou kol a založil firmu Mountain Bikes (Horská kola). Chtěl jsem dělat kola, která budou jiná než všechna ostatní ve světě, a spolupracoval jsem s dalšími šikovnými kluky. Začali jsme se 600 dolary. Tehdy vznikala naše první kola, která se podobala dnešním horským kolům - mtb.
* Kolik stála?
Kolem 1200 dolarů (cca 28 000 Kč), to bylo tehdy opravdu hodně. Ale měli jsme dobrý marketing a reklamu a lidé nás začali kupovat.
Gary Fisher při své nedávné návštěvě Prahy
* Co jste chtěl v těch začátcích dokázat?
Mým snem bylo zaplavit zeměkouli horskými koly. Ale naše firma vždy usilovala především o inovace. Chtěli jsme vyrábět kola stále lepší a dokonalejší. Nemohli jsme ostatní porazit v kvantitě, ale zkoušeli jsme to v kvalitě. Přinášeli jsme nové technologie.
* Čekal jste, že se váš sen naplní a horská kola nakonec vážně skoro zaplaví svět?
Ne. Je úžasný pocit vidět, jak se horská kola dostala i do mnoha rozvojových zemí. A v Evropě už lidé na kolech začali jezdit nikoli proto, že by byli chudí, ale proto, že jsou chytří. Chtějí být zdraví a zároveň méně škodit životnímu prostředí. V USA zatím sloužilo horské kolo především jako dekorace pro reklamy na terénní sportovní auta. Ale i tam se to začíná měnit.
* Kde vidíte svou další roli ve světě horských kol?
Mám rád navrhování a vymýšlení novinek. I marketing je věc, která mne hodně baví. Mám s tím dost zkušeností. Kola se značkou Gary Fisher jsou už delší dobu spojena s firmou Trek. Je to velká společnost, kde se toho spoustu děje. Baví mne s nimi spolupracovat. A jsme rodinná firma, kde byznys není jen o zisku, ale i o jiných, hlubších věcech.
* Nepřipadáte si v jistém smyslu jako velvyslanec horských kol?
Určitě, snažím se dát lidem důležité informace, předat své zkušenosti a také jim poskytnout inspiraci.
* Co říkáte boomu horských kol v České republice?
Nedivím se tomu. Je to nádherná země, jako stvořená pro jízdu na horském kole. Jsou tu malé vesnice, cesty a cestičky, kde se dá jezdit, kopce a lesy. Skvělé místo. Tak se ani nedivím, že tu lidi tak rádi jezdí.
Jak vznikla horská kola
Jak vznikla horská kolaJak vznikla Je to dobrodružná historie šílených experimentů, jasnozřivých nápadů a zatvrzelých chlapíků, kteří se dohodli, že kolo nepatří jen na silnici, nýbrž i do toho nejtěžšího terénu. Je to historie málem srovnatelná s dějinami létání.
Gary Fisher byl jedním z hlavních otců mountain biků, ale na vývoji dnešních lehoučkých celoodpružených karbonových speciálů nepracoval sám. Hlavním centrem rodících se horských kol byla Kalifornie, zejména pak oblast kolem San Franciska.
Tam se v letech 1974-1979 děly věci. Cyklističtí nadšenci a zneuznaní silniční závodníci Gary Fisher, Charlie Kelly a další šílenci tlačili do prudkých srázů liduprázdného pohoří Tamalpais poslepovaná těžká monstra s balonovými plášti, aby se pak v naprosté euforii spouštěli do hlubokých údolí. Při těchto spanilých jízdách se pálila těsnění, praskala řídítka a nezřídka i kosti. Každá jízda byla novou zkušeností, po které experimentátoři zkoušeli další novinky. Kombinovali kola s motocyklovými brzdami a řídítky, načež se vztekali, že ztěžkla a hůř se tlačila do kopce.
Snaha Garyho Fishera, aby to jezdilo dobře nahoru i dolů, se ukázala asi jako největší přínos. V tom možná udělal víc než kdokoli jiný. A tak se stalo, že se v roce 1979 zrodilo v jeho dílně první kolo, které už nebylo jen nemotornou slátaninou z bazarů, ale poprvé se přiblížilo dnešním horským kolům. O rok později vznikla firma Mountain Bikes, z jejíž dílny už začala vycházet kola osazená japonskými komponenty, předchůdce kultovní značky Gary Fisher. Ta dodnes (už pod cyklogigantem Trek) udává směr ve vývoji horských kol
Bezmotorový harley:
Za co všechno může Gary Fischer
Ve světě horské cyklistiky existují americké značky, které mají stejně kultovní zvuk jako mezi motorkáři Harley Davidson. Kde ty „bezmotorové harleye“ se značkami Gary Fisher, Specialized, Marin, GT či Cannondale berou svou kultovní pověst? A proč jsou tak uctívané?
Křivky Angeliny Jolie
Je v tom něco podobného, jako když se chlap otočí za blondýnou s postavou Angeliny Jolie. Jako když milovník aut zálibně sleduje křivky jednoho z nejkrásnějších sporťáků světa, Jaguaru E-Type. Nebo jako když si hrdinka seriálu Sex ve městě prohlíží střevíčky od Manolo Blahnika, génia dámských bot.
Je v tom prostě vášeň. S rozumovým vysvětlením tady neuspějete.
Ve světě existují tisíce značek mountain biků. Stovky lze považovat za vysoce kvalitní. Logické argumenty říkají, že nezáleží na zemi, kde značka vznikla. Téměř všechny bicykly včetně mnoha „amerických legend“ se totiž ve své domovině jen navrhují. Potom je na zakázku vyrobí bezejmenné továrny v Číně a na Tchaj-wanu.
Americký bike je jako franzouzské víno
Jenže všechny tyto logické argumenty ztrácejí smysl. Americký bike, to je pojem jako francouzské víno nebo švýcarské hodinky. Mýtus, o němž se nepochybuje.
70. léta - doba, kdy praskaly na svazích kosti
Byla to Amerika, kde pár hipíků namontovalo v 70. letech na předválečná kola řídítka z motorky a pak se na nich řítili dolů z pohoří Tamalpais. Byli to Američané Gary Fisher a Charlie Kelly, kteří podivnému výtvoru dali jméno Mountain Bike. A byla to americká firma Specialized, která jako první zahájila velkosériovou výrobu.
Později se přidali další výrobci: třeba Scott, známý už svými lyžařskými hůlkami a brýlemi, GT, které začínalo jako průkopník bikrosových kol. A také Cannondale, který začínal s přívěsnými vozíky za kola a dnes je z něj společnost honosící se ve světě mountain biků podobnou pověstí jako ferrari mezi auty.
Kola, která mají duši
Mýtus horského kola se v USA zrodil rychle. Od prvních průkopnických pokusů do propuknutí celosvětové horečky uplynulo jen málo přes deset let. Je to těžko vysvětlitelné, ale spousta amerických biků má díky tomuto mýtu zvláštní kouzlo podobné tomu, jaké vyzařují motorky Harley Davidson. Jako by v nich bylo ukryto bláznivé nadšení Joea Breezeho, Garyho Fishera a Charlieho Kellyho, mužů, kteří ty stroje vymýšleli v olejem vonících garážích. Je z nich také cítit roztavený kov z doby, kdy Tom Ritchey svařoval první rámy horských kol.
A navíc jako by v těch bicyklech rezonoval divoký adrenalinový řev, který se člověku nezadržitelně dere skrz rty v ďábelsky rychlém sjezdu po rozbité horské stezce.
Mají prostě duši. Alespoň já to tak cítím. A vím, že nejsem sám.
Samozřejmě jsou miliony lidí, kteří tohle vůbec neřeší. Jako starší dáma odvedle, která na svém horském kole jezdí do obchodu pro chleba a do lesa pro radost. O Garym Fisherovi a americkém kultu v životě neslyšela, nemá kérku ani nenosí pirátský šátek jako spousta zapálených bikerů. Ale na kole se projede s chutí. A za to všechno Gary Fisher svým způsobem může.
