Legenda mezi legendami. Lyžování na Stubaiském ledovci snad stvořil sám Bůh

Jestli někde právě teď existuje dokonalost, tak je to tady. Sobota, prosinec 2023, nadmořská výška 3 210 metrů. Top of Tyrol neboli „vršek Tyrolska“, jak se to tu jmenuje. A pode mnou je něco, o čem se nedá mluvit jinak než v superlativech – sjezdovky zalité zimním sluncem, oceán třítisícových vrcholů někde v naprostém nitru Alp. Jen sníh a hory.

Psát o lyžování na Stubaii by se mohlo zdát jako nošení dříví do lesa. Lyžařský areál Stubaier Gletscher čili Stubaiský ledovec je značka. Něco jako espézetka Innsbrucku a okolí, výkladní skříň rakouského zimního turismu. Češi ho před třiceti lety objevili možná ještě dřív než sousední, stovkami kilometrů pist opředený Zillertal.

Snadná dostupnost po dálnici, blízkost tyrolské metropole i Itálie současně (Brenner je v podstatě za rohem), třítisícová nadmořská výška a lanovkou dostupná vyhlídka Top of Tyrol, o které před pár lety psal časopis GEO jako o jedné z deseti nejkrásnějších vyhlídek světa. A jako bonus tu máte největší ledovcový skiareál v Rakousku.

Pohled z TOP of Tyrol

Jenže mezitím přišlo něco, s čím tady na konci tisíciletí nikdo nepočítal – klimatická změna. Stovky let zaběhlý řád otáčí zdejší přírodní zákony naruby. A rozpouští ledovce. Rakouské areály o ně svádějí už nějaký ten rok boj. I tady na Stubaii. Nejde o byznys, jde o ledovce samotné. O výjimečné lokality uprostřed Evropy, na kterých se dá – tedy zatím – skvěle lyžovat.

Lanovka od Ferrari a šetření zdroji

Stačí jen uhnout z dálnice A13 pod Innsbruckem ve směru na Brenner. Okamžitě na vás dýchne atmosféra mimořádnosti. Celých 28 kilometrů od sjezdu stojí pod skalami nástupní stanice lanovky Eisgrat. „Stavěla se v roce 2016, tehdy to byla nejmodernější třílanová lanovka na světě,“ vysvětluje Georg Strickner, šéf lanovek, s kterým mám schůzku, aby mi ukázal, jak se takové ledovcové lyžařské středisko s klimatickou změnou vyrovnává. „Máme různé možnosti. Například pokud je areál méně vytížen, snižujeme na této lanovce rychlost, což šetří elektrický proud. Zhruba dvacet procent v daném okamžiku,“ objasňuje Georg.

Ostatně samotná elektřina je tady už dávno „eko“, to znamená z obnovitelných, v tomto případě vodních zdrojů z tyrolských vodních elektráren. Stejně jako v jiných zdejších lyžařských střediscích.

Mezistanice lanovky Eisgrat

Stubaiský ledovec

„Normálně Eisgrat jezdí rychlostí 25 kilometrů za hodinu, teď jsme to snížili na osmnáct, ve středisku je obsazena zhruba polovina kapacity. Podle toho, kolik je tu lidí, redukujeme rychlost i množství otevřených, paralelně jedoucích lanovek, a tím i spotřebu energie,“ dodává Georg.

A pak mě bere na místo, kam už se možná nedostanu. Podívat se, jak supermoderní lanovka, která má design od Ferrari a všechny technologické vychytávky na takové úrovni, že by se snad chtělo říct, že to jezdí samo, vypadá shora. Kolečka, lana, převody a kabina, která se po nich řítí. Tady nahoře to vypadá jednoduše.

Jak zachránit ledovce

Pitná voda se tu bere přímo z místního horského pramene, voda v umyvadlech i na toaletách naopak ze zdejšího potoka, tou pitnou tady na horách nikdo plýtvat nebude. K zasněžování slouží sběrná jezera, do kterých neteče nic jiného, než co roztaje nebo naprší.

„Zasněžujeme od začátku přírodní vodou, bez jakékoli chemie,“ říká Christoph Hofer, šéf sjezdovek, který mě sveze ve své rolbě, a pak mě vezme přímo do nitra hráze jednoho ze sběrných jezer. „V rolbách máme měřicí techniku, ta nám na obrazovkách přesně ukazuje aktuální výšku sněhové pokrývky na daných místech. Tím můžeme efektivněji rozmisťovat sníh a není nutné zasněžovat plošně,“ vysvětluje.

Řeší se tu fotovoltaika, možnosti využití větrné energie a taky tepla, které se vytváří v jednotlivých technických prostorech, kuchyních, restauracích i obchodech. „Celý systém je nastaven tak, abychom odcházející teplo spotřebovali na ohřívání čerstvého vzduchu. Tady nepouštíme teplo jen tak oknem ven,“ potvrzuje snahy areálu o maximálně šetrné zacházení s energiemi Elmar Kindl, který má pod sebou rekuperační síť na celém ledovci, a který mě protáhne spletitou sítí podzemních chodeb, „centrálním mozkem“ zdejší rekuperace. „Energeticky nikdy nebudeme stoprocentně samostatní, ale snažíme se o maximum,“ doplňuje.

Na Stubaii chcete lyžovat. Až to bolí, jak srdce zaplesá, když se do zdejších rozlehlých svahů a dlouhých pist opře slunce.

Ano, rakouské skiareály asi nebudou tím důvodem, proč ledovce tají. A proč sloupy lanovky na vrchol Schaufelspitze stojí na vyvýšených, tedy filcem chráněných ledovcových vrstvách, zatímco okolní sjezdovka je možná o několik výškových metrů níže. Až je člověku při pohledu na to líto, co civilizace sama na sobě páchá.

Pisty a těstoviny, při nichž srdce zaplesá

A pak už se jde lyžovat, protože lyžování se prostě tady nedá vynechat. Na Stubaii chcete lyžovat. Srdce vám zaplesá, když se do zdejších rozlehlých svahů a dlouhých pist opře slunce.

Ještě když k tomu vyjedete lanovkou Schaufeljoch na hřeben, překlopíte se na söldenskou stranu (uznávám, je to trochu divné, ale stubaiský ledovec z části tvoří sjezdovky, které už územně spadají pod Sölden, tedy ötztalské údolí) a necháte si dobrovolně omrznout prsty při lovení záběrů – to je zážitek, který si snad jednou budou moct odnést i ti, co se ještě ani nenarodili.

„Na Stubaii jsou děti prioritou, do deseti let tu jezdí zdarma. Zimní sport je po všech stránkách pozitivní disciplínou. Pokud si nevychováme nové generace lyžařů a snowboardistů, nebudou mít skiareály smysl,“ vysvětluje Michael Gstrein, šéf marketingu stubaiské turistické centrály.

V restauraci Schaufelspitz si dáváme bazalkovou a „glühweinovou“, rozuměj svařákovou zmrzlinu.

Restaurace Schaufelspitz na Stubaiském ledovci

Taky jídlo tady má svoji logiku. Možná nejvýše položená manufaktura na těstoviny na světě v restauraci Eisgrat má patrně ty nejkratší transportní vzdálenosti, jaké se dají vůbec představit. Giuseppe, pravý Ital ze Sicílie, tu zadělá těsto z italské mouky (Itálie je přece skutečně za rohem) a místních vajíček, na mašině vytvaruje všechny možné i nemožné tvary, co si jen Italové vymysleli, aby je potom hodil do vody a tuto domácí lahůdku servíroval hladovým lyžařům na talíř. Jen o pár decimetrů vedle. A vy si pak jen vyberete, jestli je chcete bolognese nebo nějakou zeleninu, a Guisseppe to hodí před vámi na pánev, chvíli míchá a máte hotovo.

David Kostner, šéfkuchař, který vaří o patro níže v restauraci Schaufelspitz a má za sebou tři čepice od Gault Millau (něco jako Michelin, ale v Rakousku si na michelinské hvězdy moc nepotrpí), pak naservíruje na talíř bazalkovou a „glühweinovou“, rozuměj svařákovou zmrzlinu s domácím štrúdlem, a vy se olizujete, protože těžko najít tak vysoko lepší dobroty.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Může se hodit

Schlick 2000
Zajeďte si zalyžovat do střediska Schlick 2000 uprostřed stubaiského údolí v obci Fulpmes. Zejména v pozdním odpoledni, kdy už návštěvníků ubude, vás skiareál zaujme dlouhými sjezdy a širokými části pist. Výhodou je, že některé ze svahů nejsou vystaveny přímému slunci, kvalita sněhu zůstává díky tomu po většinu dne stabilní

Dobrá rada
Zkontrolujte si vždy ráno aktuální stav lanovek na internetu. V případě silného větru nebo nepříznivého počasí lanovky na ledovci zavřou.

Užitečné adresy
www.stubai.at, www.stubaier-gletscher.com

Jak se tam dostat
Stubaiské údolí a s tím i Stubaiský ledovec leží u dálnice A13, pod Innsbruckem ve směru na Itálii. Pozor na bavorské dálnici A8 (mezi Mnichovem a Salcburkem) u Rosenheimu, a pak dále na A93 ve směru na Kufstein – v době víkendových špiček se tu mohou tvořit desítky kilometrů dlouhé kolony vozidel, například jako v našem případě ve třetí adventní neděli.

Kolik to stojí
Od čtyř lyžovacích dnů si koupíte nově od letošní sezony Stubai Skipass pro všechna střediska v údolí. Dospělý za něj zaplatí 224,80 eura (5 500 Kč) na čtyři dny, dítě 112,40 eura (2 760 Kč). Děti do deseti let v doprovodu jedné platící osoby jezdí zadarmo.