Na místě zasahoval i dnes pětaosmdesátiletý bývalý člen krkonošské horské služby Valerian Spusta. „Když jsem tam dorazil, zatajil se mi dech. Laviny tehdy padaly poměrně často, ale taková se vídala i tehdy velmi zřídka,“ tvrdí Spusta, který ve službě u horské služby strávil 35 let. Lavina podle něj zcela změnila terén.
V lavině přežijete maximálně 20 minut. Dá se jí ale vyhnout, radí expert |
Od vrchu až dolů podle něj byly jen hroudy a hromady sněhu. Po okrajích dráhy byl vidět extrémní tlak, který působil při sesunu sněhu. Stromy byly rozlámány na kusy. „Dole v čele laviny jsme odhadovali výšku sněhu osm, deset možná i dvanáct metrů,“ vzpomíná Spusta, který je jedním z těch, kdo zakládali v Krkonoších systematický lavinový monitoring a výzkum.
„Ten terén jsem znal. Ale abych řekl pravdu, kdyby mě tam někdo dovedl se zavázanýma očima, nepoznal bych, kde to jsem. Taková změna tam byla. Zděšení se dostavilo, když jsem si uvědomil, že tam v tom sněhu je devatenáct lidí,“ popisuje horal. Podle něj se lavina utrhla za slunečného březnového počasí okolo 10:45, a to po celé šířce odtrhové zóny.
„Když všech čtyřiadvacet lidí vylezlo z lesa na otevřenou plochu, rozhodli se, že si odpočinou. Za tohoto teplého jarního počasí se někteří i svlékli do půli těla a užívali slunečních paprsků. Vůbec si neuvědomili, že jsou na lavinové dráze. Nevěděli, že sluneční svit zahřívá sníh nad nimi, který postupně těžkne až se celá masa sněhu dá do pohybu. Těch pár, co přežilo, šlo údajně bokem na toaletu, nebo měli jiné důvody,“ říká Spusta.
Lavinový svah v Krkonoších.
Jako první dorazili na místo členové polské horské služby GOPR, pak záchranáři horské služby z Pece pod Sněžkou a Špindlerova Mlýna a také polští vojáci, hasiči a dobrovolníci z Karpazce a dalších obcí. Záchranné práce trvaly nepřetržitě čtyři dny a zapojily se do nich stovky lidí. Spusta, který tam pracoval od prvního dne až do konce, označil za hlavní problém velké množství sněhu.
„Abychom nalezli oběti, museli jsme kopat hluboké tunely. Práci nám komplikovalo velké množství polámaných stromů. Polští vojáci přivezli na laviniště nářadí, vše potřebné, abychom tuto masu sněhu obrátili naruby,“ vzpomíná Spusta.
Vyzkoušel jsem, jaké to je být pod lavinou. Jedním slovem: peklo |
Z lavinového kotle Białego Jaru se nesesul všechen sníh. „Polští vojáci proto dopravili bezzákluzový kanon. Ten chtěli použít pro odstřel zbytků potenciálně neuvolněných částí laviny v odtrhové zóně. Když začali střílet, byl jsem zděšen. Běžím za nimi a řvu na ně, ať přestanou střílet. Všechny ty projektily minuly cíl a těsně nad horizontem přelétávaly na českou stranu a dopadaly kousek od Luční boudy a Bílého Labe, kde v té době mělo lyžařský výcvik několik škol ubytovaných na Luční boudě,“ dodal Spusta.
Přemysl Kovářík v článku uveřejněném v časopisu Krkonoše - Jizerské hory napsal, že lavinový nános byl dlouhý více než jeden kilometr, šířka byla 40 až 60 metrů, hloubka závalu místy dosahovala až do 20 metrů a samotný sesuv trval pouhých 48 sekund.
Masa sněhu a ledu, která oběti přikryla, vážila podle něj odhadem 50 000 tun. Čtvrtý den pátrání, 23. března poté, co byla nalezena 17. oběť, byly záchranářské práce ukončeny. Zbývající dvě těla vydala lavina až začátkem května.
Podívejte se, jak trénují členové horské služby:
2. února 2018 |
