Drsný svět českých hor. Projížďka hřebenem Jeseníků na backcountry lyžích

Drsný svět Jeseníků, po Krkonoších druhého nejvyššího pohoří České republiky, najdeme v nejsevernějším cípu Moravy při hranicích s Polskem. Díky drsným přírodním podmínkám nebyl tento kraj nikdy hustě osídlen, a proto tu najdeme ideální útočiště pro oddech daleko od civilizace.

Přejezd Jeseníků na lyžích je podle mnohých znalců jedním z nejkrásnějších a zároveň nejdrsnějších horských výletů, které můžete u nás podniknout. Hlavní hřeben hor, který vystupuje často nad hranici lesa a otevírají se z něj skvělé rozhledy po okolní krajině, bývá často místem s nejvyšší sněhovou pokrývkou u nás.

Jesenická divočina vám navíc nabídne rozmanité přírodní scenérie, klidná zákoutí a liduprázdné stezky, kde potkáte jen skutečné horaly.

Protože na hřebeni Jeseníků leželo přes metr sněhu, rozhodl jsem se pro akci zvolit tzv. backcountry lyže. Jsou to takové širší běžky, které mají i ocelové hrany a jen tak je neprošlápnu v hlubokém sněhu nebo na terénní nerovnosti, kterých je na jesenickém hřebenu bezpočet.

Na těchto „prkýnkách“ můžu na rozdíl od klasických běžek volně klouzat hlubokým sněhem, vydat se mimo strojově upravené stopy, nebo vyzkoušet telemarkové oblouky.

Ze Skřítku na hřebeny

Do Jeseníků jsem vyrazil, jakmile předpověď slibovala hezké počasí – jednak kvůli focení a jednak se na jesenickém hřebeni před slotou neschováte.

Třicet sedm kilometrů mezi sedlem Skřítek a Ramzovou se dá zvládnout za jeden den, ale lepší je vše rozložit do dvou etap a vyspat se na některé z horských chat. Začít můžete v Ramzové a největší úvodní kopec zdolat lanovkou, já jsem zvolil opačný směr, protože jsem chtěl být na východ slunce na Jelením hřbetu.

V šest ráno obouvám na Skřítku lyže, zapínám čelovou baterku a v třeskutém mrazu vstupuji do lesa. Čeká mě dlouhé stoupání tmou a neprošlapaným sněhem na hřeben. Sníh pod lyžemi vrže, ale namazáno mám dobře, takže strmou lesní cestou svižně nabírám výšku a ani ne za hodinku se dostávám nad hranici lesa.

Svítání u Malého Kotle

Obloha se mezitím proměnila z černé do temně modré, začíná se rozednívat. Tyčemi značená cesta míjí vrchol Pecný a po oblém hřebeni stále mírně stoupá směrem k Pradědu. Nízké smrčky vykukují z tlusté sněhové deky a jejich větve se sklánějí pod tíhou námrazy a sněhu. Rozhled je parádní na obě strany, jen vrchol Pradědu zakrývá cár mraků.

Slunce vychází u Jelení studánky a v ten okamžik mění jeho paprsky krajinu z modrého tónu na růžovou. Stoupám na Velký Máj, vychutnávám nádherné ranní okamžiky a střídavě obdivuji pohledy na obou stranách hřebene – napravo pod cestou zeje hluboká strž Velkého a Malého kotle, na opačné straně září vrcholy Vřesníku a Mravenečníku a v dálce potom spatřím lesnatý masiv Keprníku.

Cestou necestou

Pohled na nejvyšší vrchol Jeseníků z Vysoké Hole je impozantní. Skála Petrovy kameny leží v přírodní rezervaci mimo turistické trasy. V zimním období se můžete na lyžích dostat až téměř k ní, pokud vystoupáte po sjezdovce „A“. Chráněné bylinné endemity lipnice jesenická a zvonek jesenický leží sice pod tlustou vrstvou sněhu, i tak je ale v zimě pohyb mimo značené cesty zakázaný.

Po několikahodinovém putování ze Skřítku teprve tady potkávám první lidskou bytost a několik horských chat ležících mezi Petrovými kameny a Pradědem představuje po dlouhé době první civilizaci. Sjíždím z Vysoké hole po turistické sjezdovce a napojuji se na frekventovanou cestu plnou lidí.

Ovčárna, lyžařský areál a vrchol Pradědu, jsou oblíbeným cílem mnoha návštěvníků, a cesta je tak plná výletníků. Kdo nechce jet s davem, může u Kurzovní chaty uhnout vpravo a vystoupat po tyčové trase úbočím Pradědu přímo k jeho vrcholu.

Praděd a Petrovy kameny z Vysoké hole

Z nejvyšší moravské hory pokračuji po turistické značené trase na Švýcárnu. Mezi turisty oblíbená chata je ovšem v poledne narvaná k prasknutí. Pokračuji tedy asi tři sta metrů po běžkařské magistrále a v sedle Velký Jezerník uhýbám na červenou hřebenovku. V zimě na této cestě opravdu mnoho lidí nepotkáte, trasa přes Malý Jezerník a Výrovku je oblíbená mezi skialpinisty, občasnými pěšími turisty nebo vyznavači sněžnic.

Teď naplno oceňuji přednosti mých backcountry lyží, které jsou širší než běžky a v hlubokém sněhu se neboří. To je velká výhoda traverzu Jeseníků – když chcete, můžete se vyhnout frekventovaným cestám a splynout s přírodou. Backcountry lyže v tomto terénu hrají prim, jsou rozhodně rychlejší než chůze pěšky nebo na sněžnicích a vedou i nad těžkopádnými skialpinisty.

Na Malém Dědu se stopa stáčí k chatě Švýcárna, kde na chvilku opět „nakouknu“ do civilizace. Mezi turisty oblíbená chata je ovšem v poledne narvaná k prasknutí. Pokračuji tedy asi tři sta metrů po perfektně upravené běžkařské magistrále a v sedle Velký Jezerník uhýbám na červenou hřebenovku. V zimě na této cestě opravdu mnoho lidí nepotkáte, trasa přes Malý Jezerník a Výrovku je oblíbená mezi skialpinisty, občasnými pěšími turisty nebo vyznavači sněžnic. Backcountry lyže v tomto terénu hrají prim, jsou rozhodně rychlejší než chůze pěšky nebo na sněžnicích a vedou i nad těžkopádnými skialpinisty.

Ovčárna, lyžařský areál a vrchol Pradědu jsou oblíbeným cílem mnoha návštěvníků, a cesta je tak plná výletníků.

Vysílač na vrcholu Pradědu

Dobrodružný sjezd mezi stromy na Malý Jezerník chce sice trochu odvahy, ale hluboký prašan naštěstí mírní moji rychlost, takže prudký kopec sjíždím telemarkem bez problémů.

Z planin pod Jezerníkem už před sebou vidím můj poslední dnešní kopec Výrovka a v dálce za ním mohutný zalesněný masiv Červené hory a Keprníku, cíl zítřejšího putování. Přehoupnu se tedy přes Výrovku a pak už mě čeká dlouhý dojezd z kopce na hotel v Červenohorském sedle.

Nejstarší moravskou rezervací

Následující den ráno mě čeká celkem 400 metrů stoupání z Červenohorského sedla až na čtvrtou nejvyšší horu Jeseníků Keprník. První čtyři kilometry k Vřesové studánce vedou po upravené běžkařské trase, která kousek nad sedlem míjí památník obětem hor – dřevěnou kapličku, která je zmenšenou replikou bývalé poutní kaple právě z Vřesové studánky.

Ráno na Červenohorském sedle

Míjím rozcestí Bílý sloup, odkud se otevírají výhledy na Praděd a pokračuji úbočím Červené hory k Vřesové studánce, kde končí upravená cesta.

Ve výšce 1 300 metrů, ve strmém svahu pod Červenou horou, stojí kaplička s pramenem, ze kterého podle pověsti vytéká zázračná voda. Místo působí v zimě osaměle a jen železný kříž trčící ze sněhu připomíná místo, kde stával kostel a vedle něj turistická chata. Od studánky se otevírá krásný pohled na Keprník a sousední vrchol Vozka.

Tady dočasně opouštím červenou značku a stoupám na hřeben pod Červenou horou. Cesta míjí Kamenné okno a skrze zavátou kosodřevinu mě přivádí na rozcestí do Sedla pod Vřesovkou.

Černobílá nálada na úbočí Šeráku

Pohled z Černavy na Rychlebské hory

Teď mě čeká závěrečné stoupání na Keprník, nejvyšší bod dnešní etapy. Nořím se mezi statné smrky – jsem v nejvýše položeném lese Jeseníků a zároveň v nejstarší moravské rezervaci vůbec. Rezervaci Šerák-Keprník založili v tehdejším panství Lichtenštejnů již v roce 1903.

Řídnoucí les značí blížící se oblý vrchol Keprníku. Z jeho vrcholu lze spatřit nejen Praděd, ale za dobrého počasí i celý masiv Králického Sněžníku, Rychlebské hory, Krkonoše se Sněžkou, Beskydy a někdy i Malou Fatru a Vysoké Tatry. Dnes mám ale bohužel smůlu, protože vrchol tone v mlze. Sjíždím tedy k chatě na Šerák a pak pokračuji dlouhým sjezdem po červené značce přes Černavu až na konec mého výletu do Ramzové.

Může se hodit

Délka trasy: 37 km (Skřítek – Ovčárna – Praděd – Červenohorské sedlo – Keprník – Šerák – Ramzová)
Start: Střítek, nebo Ramzová
Možnost stravování na trase: Ovčárna, vysílač Praděd, chata Švýcárna, Červenohorské sedlo, chata Šerák
Možnosti ubytování: Chata Švýcárna, Červenohorské sedlo

Co jsou to backcountry lyže a backcountry touring
Pojem „backcountry touring“ vyjadřuje výlety a toulání se krajinou na lyžích mimo upravované trasy. Je to ideální způsob zimní turistiky pro ty, kteří hledají klid a chtějí si užívat přírody a přirozeného pohybu na lyžích, případně putují „na těžko“, tedy s batohem na zádech. Lyže na backcountry jsou jakýmsi mezičlánkem mezi klasickými běžkami a skialpinistickými lyžemi; tyto lyže jsou širší než běžky, jsou pevnější, mají telemarkový tvar a ocelové hrany. Smyslem je umožnit pohyb v hlubokém sněhu, mimo upravené stopy a volné lyžování v krajině. Na rozdíl od skialpinistických lyží má lyžař vždy volnou patu a vybavení je lehčí. Pro stoupání se používají buďto běžkařské vosky, nebo šupiny, do strmějších terénů i stoupací pásy. Skvělé terény pro backcountry lyžování poskytují naše pohraniční hory, zejména Krkonoše, Jeseníky a Šumava.