velké cesty století (4.)
seriál
V momentě, kdy cvakla samospoušť a objektiv promítl na citlivou vrstvu filmu obrázek, který vidíte, byla to už skoro idyla. Ale ještě pár dní předtím po těch dvou sahala smrt. To když rozbouřené moře vrhlo jejich vor na ostré útesy korálového ostrova a měli co dělat, aby se při tom neutopili.
"Bylo to přesně v 11 dopoledne 11. srpna 1959. Byli jsme na opuštěném atolu sami jako Robinson a Pátek, s holýma rukama, ale živi a zdrávi. Asi 300 metrů od nás se na útesech kymácel náš balzový vor, na jehož stěžni vřeštěl Tarzan a v chumlu plachet krákorala Lorita". Tak líčí šťastné finále cesty napříč Pacifikem na voru Kantuta II jeho kapitán Eduard Ingriš. Rodák ze Zlonic u Slaného (1905), vynikající skladatel, muzikant, dirigent, kameraman a po druhé světové válce, kdy přesídlil do Ameriky, také nadšený cestovatel. Na svou dobrodružnou plavbu se vydal, aby zopakoval výkon přítele Thora Heyerdahla na legendárním voru Kon-Tiki. A podpořil tím proti hlasům skeptiků jeho spornou teorii o migraci dávných Inků z Jižní Ameriky do Polynésie pomocí takovýchto primitivních plavidel. První pokus Ingrišovi nevyšel. I druhý provázela řada problémů, včetně jednoho zcela nečekaného: vzpoury na palubě. Dva Peruánci, tvořící polovinu posádky, časem zpanikařili, že je kapitán vede do záhuby, a jakmile se vor přiblížil k prvním obydleným atolům souostroví Tuamotu, zmocnili se jediného záchranného člunu a vzali do zaječích. Náš cestovatel osaměl s věrným druhem z první plavby, Argentincem Joaquinem Guerrerem, a s maskoty - malým opičákem a papouškem. Chtěli podle plánu doplout až na Tahiti. Po třech týdnech byli už jen 170 kilometrů od cíle, když je zaskočila divoká bouře a zahnala vor (pojmenovaný po kultovní květině Inků) zpátky k souostroví Tuamotu. Měli za sebou celkem 122 dnů plavby a byli u konce sil. Nezbylo než přistát v příboji u nejbližšího atolu. Jmenoval se Matahiva a podle plavební příručky byl neobydlený. O několik dnů později vlny naštěstí přemístily Kantutu II z útesů na krásnou písečnou pláž, takže z něj mohli do bezpečí přestěhovat vše užitečné a postavit si na vnitřní straně atolu chatu. "Byl tam klid," vzpomíná Ingriš, "jen kokosové palmy s množstvím plodů nám šuměly nad hlavou, desítky krabů a raků bez bázně běhaly kolem nás a ryby v laguně se nám málem třely o nohy. Naše robinsonáda začala." Při průzkumu asi 10 kilometrů dlouhého ostrova zjistili, že je přece jen osídlen. Domorodci se před zarostlými otrhanci zprvu dali na útěk, ale záhy se vše vysvětlilo. "Oslavy nebraly konce. Půvabné dívky nám předváděly ostrovní tance a vládce ostrova nás - včetně Tarzana - pokřtil tak dlouhými polynéskými jmény, že se mi ani nepodařilo je zaznamenat. Nakonec přijela plachetnice, která tu jednou nebo dvakrát za rok nakládá kopru. Dovezla nás do Papeete na Tahiti... A tak skončila moje druhá výprava po stopách Thora Heyerdahla, na níž jsem podal důkaz, že na balzovém voru lze opravdu doplout do Polynésie." Filmový dokument, který Ingriš během svých dvou odvážných plaveb natočil (a k něm už složil a s peruánským symfonickým orchestrem nahrál i hudební doprovod), získal hlavní cenu na festivalu v kalifornské Laguna Beach. Neuvěřitelně plodná a rozmanitá životní dráha Eduarda Ingriše skončila v Renu ve státě Nevada roku 1991.
seriál
V momentě, kdy cvakla samospoušť a objektiv promítl na citlivou vrstvu filmu obrázek, který vidíte, byla to už skoro idyla. Ale ještě pár dní předtím po těch dvou sahala smrt. To když rozbouřené moře vrhlo jejich vor na ostré útesy korálového ostrova a měli co dělat, aby se při tom neutopili.
"Bylo to přesně v 11 dopoledne 11. srpna 1959. Byli jsme na opuštěném atolu sami jako Robinson a Pátek, s holýma rukama, ale živi a zdrávi. Asi 300 metrů od nás se na útesech kymácel náš balzový vor, na jehož stěžni vřeštěl Tarzan a v chumlu plachet krákorala Lorita". Tak líčí šťastné finále cesty napříč Pacifikem na voru Kantuta II jeho kapitán Eduard Ingriš. Rodák ze Zlonic u Slaného (1905), vynikající skladatel, muzikant, dirigent, kameraman a po druhé světové válce, kdy přesídlil do Ameriky, také nadšený cestovatel. Na svou dobrodružnou plavbu se vydal, aby zopakoval výkon přítele Thora Heyerdahla na legendárním voru Kon-Tiki. A podpořil tím proti hlasům skeptiků jeho spornou teorii o migraci dávných Inků z Jižní Ameriky do Polynésie pomocí takovýchto primitivních plavidel. První pokus Ingrišovi nevyšel. I druhý provázela řada problémů, včetně jednoho zcela nečekaného: vzpoury na palubě. Dva Peruánci, tvořící polovinu posádky, časem zpanikařili, že je kapitán vede do záhuby, a jakmile se vor přiblížil k prvním obydleným atolům souostroví Tuamotu, zmocnili se jediného záchranného člunu a vzali do zaječích. Náš cestovatel osaměl s věrným druhem z první plavby, Argentincem Joaquinem Guerrerem, a s maskoty - malým opičákem a papouškem. Chtěli podle plánu doplout až na Tahiti. Po třech týdnech byli už jen 170 kilometrů od cíle, když je zaskočila divoká bouře a zahnala vor (pojmenovaný po kultovní květině Inků) zpátky k souostroví Tuamotu. Měli za sebou celkem 122 dnů plavby a byli u konce sil. Nezbylo než přistát v příboji u nejbližšího atolu. Jmenoval se Matahiva a podle plavební příručky byl neobydlený. O několik dnů později vlny naštěstí přemístily Kantutu II z útesů na krásnou písečnou pláž, takže z něj mohli do bezpečí přestěhovat vše užitečné a postavit si na vnitřní straně atolu chatu. "Byl tam klid," vzpomíná Ingriš, "jen kokosové palmy s množstvím plodů nám šuměly nad hlavou, desítky krabů a raků bez bázně běhaly kolem nás a ryby v laguně se nám málem třely o nohy. Naše robinsonáda začala." Při průzkumu asi 10 kilometrů dlouhého ostrova zjistili, že je přece jen osídlen. Domorodci se před zarostlými otrhanci zprvu dali na útěk, ale záhy se vše vysvětlilo. "Oslavy nebraly konce. Půvabné dívky nám předváděly ostrovní tance a vládce ostrova nás - včetně Tarzana - pokřtil tak dlouhými polynéskými jmény, že se mi ani nepodařilo je zaznamenat. Nakonec přijela plachetnice, která tu jednou nebo dvakrát za rok nakládá kopru. Dovezla nás do Papeete na Tahiti... A tak skončila moje druhá výprava po stopách Thora Heyerdahla, na níž jsem podal důkaz, že na balzovém voru lze opravdu doplout do Polynésie." Filmový dokument, který Ingriš během svých dvou odvážných plaveb natočil (a k něm už složil a s peruánským symfonickým orchestrem nahrál i hudební doprovod), získal hlavní cenu na festivalu v kalifornské Laguna Beach. Neuvěřitelně plodná a rozmanitá životní dráha Eduarda Ingriše skončila v Renu ve státě Nevada roku 1991.
