Přenesme se v duchu zhruba o tisíc let zpátky a představme si knížete, jak opřený o svého vraníka hledí do koruny dubu a toužebně očekává krásnou Boženu, zdejší selku, do níž se bezhlavě zamiloval. A ta právě přichází, zprvu hledí trochu stydlivě - vždyť kníže, to je přece nějaký pán! - ale pak se mu prudce vrhá do náruče. Vypadá přesně tak, jak ji později, počátkem 12. století, popsal kronikář Kosmas: "Bylať svým zjevem vynikající, bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír."
Takovému půvabu je věru obtížné odolat. Nemohl mu dlouho vzdorovat ani statný Oldřich. Co se přihodilo vzápětí, není nijak obtížné si domyslet... Možná by nám to mohl po tvrdit legedární Oldřichův dub, byť odborníci soudí, že je mladší, ale ne o mnoho. Neříkejte to však před lidmi z Peruce, asi byste moc dobře nepochodili. Ti jsou totiž neochvějně pře svědčeni, že památkově chráněný strom tu strmí už déle než jedno tisíciletí.
"Přes tisíc let, určitě," odpovídá na otázku po stáří dubu okolo procházející žena s buldočkem. Bez sebemenšího zaváhání. Stejně suverénně tvrdí totéž o něco později i číšník v blízkém penzionu U dubu. Tohle teď ale nerozsoudíme. Faktem je, že přes třicet metrů vysoký strom, který má úctyhodých 7,5 metru v obvodu, působí jako pořádný stařík. Zub času na jeho povrchu zanechal spoustu rýh i těžkých ran. Uvnitř je při zemi téměř dutý, a předloni se ho dokonce neznámý žhář pokusil zapálit.
"Ale nemohl to být nikdo z Peruce!," tvrdí rezolutně chlapík v modré rádiovce na oprýskaném místním nádražíčku. Vydáme-li se od asfaltové silnice, jež se kroutí v bezprostřední blízkosti Oldřichova dubu, do prudkého svahu směrem k zámku, narazíme po několika minutách u zámecké zdi na další pamětihodné místo Boženinu studánku. Zdobí ji dřevěný pseudogotický altánek, zbudovaný péčí Thun-Hohen steinů, někdejších majitelů peruckého panství. Po několika schůdcích, přidržujíce se kamenného zábradlí, můžete se stoupit až k malé čtvercové nádržce a omýt si obličej. Pití tu nedoporučují. Pověst praví, že práv ě u této studánky zahlédl Oldřich, když se vracel znaven z lovu, půvabnou vesničanku, jak máchá prádlo.
K osudovému setkání mělo dojít snad v roce 1002, snad o dva roky později, tedy v době, kdy Peruc spadala do okrsku žateckého hradu, jehož správcem byl Oldřich předtím, než se stal knížetem. Pojmout za manželku neurozenou ženu by pro něj tedy asi nebyl problém. A že prý byla už vdaná za jaké ho si Křesinu? Jen drobná komplikace. Kdo ví? Tak nějak to být mohlo, ale také nemuselo. Dějepisci sice o pravdivosti příběhu spíše pochybují, ale ani ve své skepsi si nejsou příliš jisti.
Někteří tvrdí, že také jméno Peruc pochází od slov a "perúc", tedy "Božena perúc prádlo". Poprvé, alespoň pokud víme, se o osudové "královské lásce" Oldřicha a Boženy zmínil Kosmas. Jeho vyprávění pak v 16. století košatěji rozvedl Václav Hájek z Libočan, který také jak o první vyslovil domněnku, že oba milenci se setkali právě v Peruci. Od něho pak tento fakt převzali obrozenečtí literáti, básnící ve svatém nadšení o lásce na život a na smrt.
"Víš ty, kde selskou děvčici vzal kníže za ženu? Proč Peruc ves a studnici tam zovou Boženu?" ptal se sugestivně Josef Jungmann v roce 1806. Pro tehdejší blouznivce se romance o knížeti, který si vzal chudou vesničanku, stala symbolem demokratičnosti Přemyslovců a někteří ji občas brali i velmi osobně, jako třeba perucký básník Josef Prokeš: "Ó, Boženo, ty kněžno našich lesů, kéž byl jsem živ, než znal tě Oldřich kníže! ...Mám chvíli dnes, že umřu po tobě touhou. Mezi Přemyslovcem Oldřichem, který vládl v letech 1012 až 1033 a krátce pak ještě v roce 1034, a Boženou nejspíš opravdu vzplanula osudová láska. Svým vyznáním Boženě mohl Oldřich spojit i příjemné s užitečným, neboť jak známo, přemyslovský rod jím mohl vyhynout po meči, protože jeho manželství s blíže neznámou šlechtičnou zůstávalo bezdětné.
Snad tedy vyšší dynastické ohledy přivedly knížete k venkovance Boženě, která mu povila Břetislava, posléze jednoho z nejvýznamnějších panovníků přemyslovských Čech. Bájemi a pověstmi opředená Peruc si dokázala z pradávných pohnutých časů uchovat zvláštní kouzlo. Poklidný život, malebnost krajiny, lesy lákající k procházkám, svažitý terén Debeřského údolí, rozlehlý park barokního zámku, to všechno sem přitahovalo slavné literáty a malíře. A to všechno tady (kupodivu) najdete i dnes.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT:
Peruc leží poblíž Ohře severně od silnice spojující Slaný a Louny. Z Prahy je nejlepší spojení po železnici přes Kralupy.
CO VIDĚT V PERUCI:
V krásném prostředí perucké zámecké zahrady v budově bývalé sýpky najdete Muzeum české vesnice s expozicí unikátních zemědělských a řemeslnických nástrojů a strojů. Otevírací doba: úterý až neděle 10.00 až 16.30. V zámku je rovněž pamětní síň malíře Emila Filly. Monumentální barokní kostel Petra a Pavla z roku 1725.
CO VIDĚT V BLÍZKÉM OKOLÍ:
Směrem po silnici na Vrané, asi čtyři kilometry za obcí, je památník na setkání tří panovníků protinapolenské koalice.Ruský car, pruský král a rakouský císař v těchto místech provedli přehlídku vítězného vojska z bitvy proti Napoleonovi u Chlumce roku 1813. Necelé dva kilometry od obce směrem po modré turistické značce je Krásná vyhlídka, odkud je nádherný výhled na zalesněné údolí Debeřského potoka a na hluboký Macův důl či na vznosné panorama Českého středohoří. Za jasných dnů lze zahlédnout i Milešovku. Zhruba 17 kilometrů od Peruce stojí zdaleka viditelná zřícenina gotickéo hradu Hazmburk ze 13. století, kam se lze dostat příjemnou procházkou přes Libochovice
OBČERSTVENÍ:
Na cestě od nádraží, asi jeden kilometr po červené turistické značce, se nachází hospoda U Matějčků, jejíž rozlehlý výčep poskytne dobré pivo i příležitost k partii kulečníku. V klidnější zadní části lze příjemně poobědvat. Náročnější mohou navštívit restauraci penzionu U dubu.
 Studna, u které se údajně setkal Oldřich s Boženou. |
