Stopem přes krvavý Kavkaz: Sex ve městě Simferopol

Cesta na poloostrov Krym mě zničila, propotil jsem trenky a k hysterii neměl daleko. Když jsem se konečně dostal na pláž, neprotlačil jsem se do moře.

Nejsem sice kdovíjaký znalec, ale pokud vím, první tři měsíce bývá těhotným ženám zle, často na zvracení, ale ve druhém trimestru náhle zapůsobí hormon štěstí a ony se cítí skvěle.

Hodně jsem na to myslel před městem Cherson, kde mě vysadil agroinženýr Konstantin. To byl zase stop! Chlapík si mě nejdřív uplatil kelímkem kávy a potom spustil. "Tak ty teda jedeš na Kavkaz, jo? Ale vysvětli mi, proč se ti nechce do Kosova, o tom bys měl psát. O tom, jak jsme naši slovanskou Prištinu zaprodali Američanům, jak jsme ji nedokázali ubránit! Nejhorší jste vy, Češi a Poláci. Je vám to jedno. Děláte, že to nevidíte."

Raději bych si povídal o fotbale, ovšem Konstantin je roztrpčený a chce se vymluvit: "Co by na to řekl Jan Gus," rozesměje mě. "A co si o tom myslí Václav Gavel?"

Popravdě odpovím, že nemám šajn. Konstantin si ještě posteskne, jaká je dnešní mladá generace ničemná, protože on přece ve dvaceti sportoval a denně četl troje politické noviny, zatímco jeho syn jen hulí a čumí, ale to už jsem u Chersonu, takže nashle, pane, ten radar se nejspíš stavět nebude; pokračuju ve stopování, koukám do prudkého slunce, 38 stupňů, jednu hodinu, dvě, tři, a to je mi už taky na zvracení.

Pak zastaví kamion, a prý mě sveze jenom deset kilometrů za město, ale stejně se vyplaví hormony jak o prostředním trimestru, protože celé ty tři hodiny se na mě jediný šofér neusmál, nezdvihl na mě ani prostředníček.

Nejhorší stopařskou krizi jsem zatím prožil u Chersonu. Po třech hodinách v oslepujícím slunci zastavil kamioňák Slavík. Vzal mě jenom deset kilometrů za město, ale chvála bohu. Pak už to šlo.

Místo hlavy mám dva melouny

Na cestě

Pátek 24.7. 12:00
Počet dnů: 7 dnů
Počet aut: 40
Místo: Ukrajina, Alušta
Ujeto: 2410 km

Když jsem se loni vrátil z Pekingu, ozvalo se několik mladých kluků, že se chtějí vydat po mé stopě. Tehdy mě poprvé napadlo, že možná popisuju jenom to dobré, takže jednou provždy - stopování bývá mnohdy šílené. Červencový vzduch je těžký, kolem mě práší desítky tiráků. Každý zvedne tlakovou vlnu.

Kdybych se nedržel krosny, spadla by. A možná bych spadl i já.

Po dvou hodinách na slunci mě zdraví úpal. Včera jsem si už například osahával hlavu, jestli je jen jedna. Najednou se mi zdálo, že by mohly být dvě, a proto mi teď nikdo nestaví.

Po třech hodinách jsem si už myslel, že mám na krku dva melouny, ale tohle blouznění se dá vysvětlit celkem snadno. Melouny, melouny, melouny. Od Maďarska jsou kolem cesty tisíce stánků s melouny. Nechápu, kdo je může všechny sníst. Až u Krymu přibyla melounům konečně nějaká konkurence, prodavači nabízejí ještě tuny sušených ryb.

Stmívá se, když mi zastaví klimatizovaný nissan, který míří na jih Krymu, do města Simferopol. Beru to jako předčasný dar k Vánocům, čeká nás 250 chladivých kilometrů. A v Simferopolu pak ještě jedno milé překvapení - blíží se půlnoc, ale ubytování si mě najde samo. U vlakového nádraží stojí dvacet babiček, které nabízejí pokoje k pronájmu.

"Babuška" Zoja nabízí u simferopolského nádraží komnatu na přenocování. Dohodneme se na 120 hřivnách, což je 280 korun.

Jsem vysílený, a tak se pod sochou Lenina domluvím hned s tou první, jmenuje se Zoja. Ani moc nesmlouváme, sto dvacet hřiven beru. To jsou necelé tři stovky. Dovede mě ke čtyřpatrovému domu, který mi připomene chomutovskou špatnou adresu, na chodbě tma, svítíme mobily, ale odemkneme byt - a luxus.

Sprcha s teplou vodou, kuchyňka, pohodlná postel, balkon, televize. Tu si pustím, dávají právě Sex ve městě. Musím se smát - na Ukrajině nadabovala všechny čtyři hlavní hrdinky jediná herečka. Nevinný seriál tak připomíná prvopočátky erotických filmů v Čechách.

A domácí oběd na Krymu - omeleta, boršč, sklenice kvasu, salát

Trolejbus na pláži

Ráno se těším na pláž a všichni říkají, dojeď si tam trolejbusem za sedm hřiven. Zapomněli dodat, že tak poznám nejdelší trolejbusovou trať na světě. Čtyřicet pět kilometrů k moři se kodrcáme půl druhé hodiny, kolem jsou hory a na nerovné silnici nám dvakrát spadne trolej, takže se zarazíme až o sedačku před sebou.

Konečně slavné letovisko Alušta. Na promenádě je veliká pouť, střelnice, autodromy, strašidelný zámek. A pak už placená oblázková pláž, na kterou se nevejde jediné další lidské tělo. A tak si aspoň sednu na pivo. Ovšem exotika veškerá žádná - nad sebou mám zelený slunečník s nápisem "Prémiové české pivo - Praha 1869."

Kam vlastně spěchám

Zdánlivě jsem pánem svého času, ale omyl - spěchám, což mi trochu kazí náladu. Do pražské redakce bych se měl vrátit v půli srpna, ale tohle bych snad ukecal.

Rozhodně si ale neobhájím čtyři absence na fotbalových stadionech. Čtvrté ligové kolo se hraje za tři týdny, a to musím být za každou cenu na zápase v Olomouci. V opačném případě považujme mou expedici za neúspěšnou. A pokud se ptáte, odkud a jak se hodlám vracet, na to se ptám i já. Jen by to měl být návrat levný a důstojný.