Po všech těch interkontinentálních a dalších přeletech jsem chtěl zůstat už na zemi, takže plán byl jasný. Dojet z Vladivostoku po souši, či po vodě, pěkně domů, do Prahy, do Podolí, do Budějic, do ***. To byla zábava.
Vládi Vostok
Jestli měl někdy můj cestovní plán pro asijskou etapu nějaký pevný bod, byl to Vladivostok. Není lepšího začátku než město na konci kontinentu i slavné Transsibiřské magistrály. To dá rozum.
Vladivostok byl tedy jako startovní bod z geografického hlediska ideální. Nicméně nalijme si čisté vodky, už jsem viděl i hezčí města.
Poloha na členitém poloostrově u břehů Tichého oceánu je sama o sobě krásná, ale sovětská architektura v kombinaci s moderní a lehce rusky nevkusnou zástavbou na mě extra dojem neudělala. Výjimkou bylo železniční nádraží ze starých časů, které je ovšem trochu utopené v chaotické zástavbě. Absence urbanistického plánování i pořádné historie je zde dost znát.
Vladivostok, což znamená něco jako „vládni východu“, je totiž město spíše mladé, carská armáda ho zde založila v roce 1860. Do té doby byl na tichomořském pobřeží celkem klid, nicméně pak to tu nabralo grády.
Začátkem 20. století sem byla dotažena železnice a chvíli na to sem přijela i rusko-japonská válka.
Na konci první světové zase město obsadily československé legie a za sovětských časů byl Vladivostok hlavním přístavem tichomořské flotily, což s sebou, kromě ukrutné strategické důležitosti, přineslo také uzavření města pro cizince i pro běžné sovětské občany v letech 1958–1992. Prostě dějiny, kam se podíváš.
Spojit si místo na mapě, jehož jméno znáte roky, s jeho skutečným vzhledem, atmosférou a skutečnými lidmi, mě baví hodně, takže jsem si to ve Vladivostoku dost užil, ačkoli jsem tam nic dechberoucího vlastně nezažil.
Pomník hrdinům v centru Vladivostoku jako vzpomínka na příchod bolševického ráje
Pověstné vladivostocké nádraží na konci magistrály
Lituji jenom toho, že jsem nenavštívil hřbitov československých legionářů. O jeho existenci jsem se dozvěděl až chvíli po odjezdu, ale zpátky už se mi těch několik málo tisíc kilometrů nechtělo. Nechám si ho klasicky na příště.
Birobidžo co?
První zastávka byla vlastně další důsledek toho, že se rád koukám na mapy. Už od pradávna mne fascinovalo, že na Dálném východě leží tzv. Židovská autonomní oblast s hlavním městem jménem Birobidžan.
Historie této specifické části Ruské federace je pochopitelně zajímavá a unikátní. Kořeny místního židovského samosprávného území sahají až do dvacátých let minulého století, kdy se pár chytrých sovětských hlav rozhodlo, že každý národ bude mít v rámci SSSR vlastní území. No a Židům vybraly ty stejné hlavy atraktivní území právě zde, tedy tisíce kilometrů od míst, kde jich drtivá většina do té doby po generace bydlela. Kromě toho chtěli soudruzi také vytvořit socialistickou konkurenci hnutí sionismu, které už tehdy lákalo Židy z celého světa do pomalu vznikajícího státu Izrael.
Birobidžan – hlavní město Židovské autonomní oblasti
Na birobidžanském koupáku
Projekt židovského státu uvnitř mocného Sovětského svazu ovšem celkem rychle ztroskotal a dnes je tu Židů naprosté minimum. Hebrejský nápis „BIROBIDŽAN“ na budově místního nádraží, synagoga a pomník se sedmiramenným svícnem jsou jedny z mála připomínek židovské historie Birobidžanu. Kolem a kolem je to vcelku normální kus dálněvýchodního Ruska.
A to byl právě druhý důvod, proč jsem se tu zastavil. Dost jsem si totiž oblíbil občas se podívat na místa, kde není turisticky zajímavého zhola nic. Dokonce čím méně, tím lépe. Lajkýsků na instáči na to asi moc nenachytáte, ale pro získání představy, jak se v tom nebo onom kusu země běžně žije, je to asi to nejlepší, co můžete udělat.
Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh |
Zde jsem si to ještě vyšperkoval využitím couchsurfingu a strávil pár dní u Alexe, který nebyl ani Žid ani žid, prostě obyčejný Rus, ale o to právě šlo.
Povídali jsme, večer jsme zašli na místní koupaliště nebo vypili pár piv, která se v tom ukrutném vedru, co tu v létě panuje, velmi hodila. Nikde ani turistického živáčka a život byl zase jednou krásný.
Bajkalsko-amurská magistrála
Z Birobidžanu jsem vyrazil opět po kolejích směr jezero Bajkal. Jeden den jsem si ještě užil klasickou Transsibiřskou magistrálu, ale pak jsem uhnul kousek na sever a přesedl na její mladší sestru jménem Bajkalsko-amurská magistrála neboli BAM, která vede v podstatě stejným směrem jako Transsib, jen o pár desítek až stovek kilometrů severněji.
BAM je sám o sobě taky velmi zajímavý projekt. V zemi, kde zítra znamenalo včera (případně obráceně), se stavba táhla po několik desetiletí a impuls potřebný k dokončení přinesly až značně zhoršené vztahy mezi rudými sympaťáky z Moskvy a Pekingu ke konci 60. let minulého století.
Sibiř, to není jenom tajga, ty trubko.
Pauza v Juktali na Bajkalsko-amurské magistrále
Leonidovi geronti se začali asi trochu obávat pověstné bratrské pomoci, kterou rudá chátra právě v té době proslula, a uvědomili si, že strategicky nedocenitelná Transsibiřská magistrála vedoucí stovky a stovky kilometrů v těsné blízkosti hranic státu, kde vládnou soudruzi, kterým se dá věřit stejně asi jako jim samým, je celkem dost riziko.
A tak se do toho hoši z ÚV dali. BAM vyhlásili za nejdůležitější stavbu pětiletky 1976–80 a už čtyři roky po jejím konci byla druhá magistrála slavnostně prohlášena za dokončenou. Ona byla sice skutečně dokončena a zprovozněna až někdy na přelomu 80. a 90. let, ale tím si soudruzi onu slávu v roce 1984 jistě nenechali pokazit.
Nicméně zpět do současnosti. Zkusit tu druhou a méně známou magistrálu byla skvělá volba. Byl to sice spíš jen průjezd než návštěva, neb jedinou delší zastávku jsem udělal na severních březích Bajkalu, ale i tak to zatraceně stálo za to.
Stovky kilometrů liduprázdné krajiny, zastávky jednou za pár hodin v zapadlých vesnicích s dřevěnými domky nebo v lehce depresivních městečkách plných rozpadajících se paneláků, kolem toho nekonečné lesy či ještě nekonečnější březové háje. Obzor lemují kopce a hory, za jejichž hřebeny začíná pravá divoká tajga, protože k nejbližšímu většímu městu je to odtud zkratkou přes les tak týden a půl.
Vlaková momentka z tajgy
Že je Rusko velká zem, není tak úplně šokující informace. Když si to ale člověk osobně vyzkouší na vlastní hýždě, tak je to stejně lepší. Kromě toho Transsib je už přeci jenom trochu profláklý. Tady na BAMu jsem za celou cestu nepotkal ani jednoho mně podobného povaleče s batohem.
Bajkálek
Bajkal při cestě vlakem po Sibiři minout nemůžete, protože obě magistrály jedou přímo kolem něj. On by to stejně byl velký nerozum, protože podobně fascinujících výtvorů přírody zas tolik na světě není.
Já jsem z BAMu vystoupil po dvou dnech cesty v Nižněangarsku na severním konci jezera a trochu se tam porozhlížel. Následně jsem vyrazil z rybářské vesnice Bajkalskoje po břehu jezera, které se tu běžně označuje za moře, zpět do Nižněangarsku.
Trek to nebyl extra dlouhý, ale zase jsem během něj přespal na jednom z nejkrásnějších tábořišť, které jsem v našem vesmíru prozatím viděl. Malý plácek s ohništěm a vyřezávanou lavičkou na kraji borového lesa na vysokém útesu nějakých sto metrů nad modrou hladinou Bajkalu s výhledem na obrovskou masu sytě modré vody. Za majestátním jezerem se na horizontu zvedaly hory zahalené do mlhy. Večer do toho na jasné obloze vyšel ještě měsíc a to byl v místní skoro liduprázdné krajině už trochu kýč.
„Nechoď moc daleko, prej je to celkem hluboký.“
Ruské Rusko v Nižněangarsku
Tak jsem tam za tmy seděl a skoro nevěřil vlastním očím. Fotit jsem nemusel, protože mi zrovna navlhnul foťák, takže mi to musíte prostě věřit. Ráno bylo podobně kouzelné jako noc a tak se mi ani nechtělo odcházet.
Bajkal je zkrátka impozantní. Lepší slovo mě asi nenapadá. Je to samozřejmě nejhlubší jezero na světě, největší zásobárna sladké vody, bla bla bla, a tak dále, ale on je taky zatraceně velký. Na mapě uprostřed nekonečné Sibiře to ani tak nepřijde, ale báťuška Байкал je 30 až 80 kilometrů široký a přes 600 kilometrů dlouhý. Jakože šest set. To mu dává rozlohu asi jako jedna Morava plus dvě Slezska mínus hlava v garáži.
Voda je tak čistá, že prý na lodích mívají lidé závratě. Za to bych ksicht do ohně nedal, ale je fakt, že čistota vody zůstala nedotčená minimálně jako posilovna Billa Gatese.
Hledání gulagu
Kousek od Bajkalu jsem si vyhlédl ještě jedno místo k navštívení. Byl jím opuštěný důl Akukan, který byl na přelomu 20. a 30. let součástí nechvalně proslulé sítě pracovních táborů neboli gulagů. Na jeho nalezení jsem potřeboval dva pokusy. Během toho prvního jsem spadnul do řeky, ušel 15 kilometrů tajgou špatným směrem a během pár hodin obdržel několik set komářích štípanců. Prostě antická hrdinská báje hadr. Přespání v tajze si ale do životopisu napíšu.
Momentka z hledání bývalého gulagu. Tady někde už jsem šel špatným směrem.
Akukan – bývalý gulag a jeho zbytky dnes
Druhý pokus už byl úspěšnější a já jsem důl Akukan nakonec našel. Kdybych neměl ponětí, co se tu kdysi dělo, asi by to byly vcelku obyčejné zbytky několika dřevěných stavení uprostřed lesa. Ovšem takhle mělo toto místo zvláštní atmosféru a ta nebyla úplně sluníčková.
Zrůdnost gulagů je snad obecně známá, ale přímo na místě z toho stejně vyskakovala husí kůže. Lépe řečeno něco mezi kůží husí a komáří, protože v té době na mně už nebylo moc nepoštípaných míst. I z hmyzího pohledu to tam byla dost síla. V sibiřských městech a vesnicích to bylo z komářího pohledu velmi snesitelné, ale tady uprostřed tajgy bylo těch parchantů tolik, že pro to snad ani neexistuje číslo. Muselo to tu být vážně peklo.
Na západ
Bajkal byl magický, ale vízum se krátilo a velehory volaly. Nasedl jsem tedy opět na vlak a vyrazil zase o kus dál jihozápadním směrem. Chtěl jsem si po pár měsících užít zase pořádné kopce a říkal jsem, že tamní Altaj by mi v tomhle mohl docela dobře posloužit.
