Je teplý červen a naše čtyřicetileté fichtly si to vrčí ukrajinskými silnicemi. Tedy tím, co tady za silnice považují a co má s moderní komunikací pramálo společného. Ponaučení: nedívejte se po krásných Ukrajinkách, ale na cestu! Jinak poletíte přes řídítka jako já, protože si nevšimnete hluboké díry ve vozovce.
Hlavním cílem na Ukrajině je pro nás Černobyl. Po ubytování v Kyjevě však přichází špatná zpráva, telefonují ji z agentury, která zajišťuje vstup do zóny. Ten den vypukl požár v Červeném lese, hned vedle elektrárny, a protože ovzduším se šíří vyšší dávka radioaktivity, musí být celá zóna uzavřena na několik dní. To je prostě smůla.
Zmrzlina pro motobezdomovce
Další rána přichází, když „umírá“ pionýr. Kvůli vibracím a otřesům z rozbitých ukrajinských silnic přestává těsnit motor a začíná si přisávat vzduch. Pro tyto případy s sebou vezeme celý náhradní motor. Vyměnit starý za nový trvalo půl dne. Ale musíme motorky pochválit, protože od té doby nebyl žádný problém. Tedy kromě výměny dvou svíček a píchlého kola, což je pořád parádní výkon na cestu dlouhou skoro šest tisíc kilometrů.
Po deseti dnech konečně přijíždíme k ruské hranici. Je tu pěkně veselo a její přechod zabere necelých pět hodin, žádný schengenský prostor. Vyplňujeme nespočet dokumentů, dostáváme milion razítek, běháme od přepážky k přepážce, ale povedlo se. Hlavně díky ruským celníkům, kteří jsou fascinováni slaboučkými stroji a jejich odvážnou trasou.
Proto nás odbavují přednostně a pomáhají nám s vyplňováním dokladů. Najednou se nás celník na něco rusky ptá a my rozumíme jen slovo alkohol. Říkám, že ano, czech alcohol slivovice.
Celník vytřeští oči a koukne na Martina. A Martin mu říká, že jen litr. Celník najednou začne mluvit anglicky: „You drank a liter of alcohol and drove the motorbike?“ To jsme se zase lekli my a pochopili jsme, že se neptá, jestli převážíme alkohol, ale zda jsme pili. Uf, nedorozumění zažehnáno.
Za hranicí jsme překvapeni – není to Rusko, o kterém jsme doma slýchávali. Cesty jsou v pořádku, jídla je dostatek a v lesích žádní zákeřní medvědi. Lidé se na nás všude usmívají a všichni nás zdraví. Dokonce k nám před obchodem přichází starší paní, dává nám zmrzlinu a ptá se, jestli máme na cestu dost peněz, chce nám přispět. Je pravda, že už jsme několik dní nemytí a že oblečení není tak pěkné jako před startem. Možná nás má za „motobezdomovce“.
Toto milé gesto však za pár hodin přebíjejí vyhlášení úplatní policisté. Bezdůvodně nás zastavují a říkají si o dva tisíce rublů.
Návštěva mezi Nočními vlky
Do Moskvy přijíždíme po třinácti dnech. Před ní jedeme asi sto kilometrů po dálnici, poprvé legálně, protože v Rusku na ni mohou i tak pomalé stroje, jako jsou ty naše. V metropoli zůstáváme pět dní a snažíme se vidět co nejvíce. Je tu úžasná atmosféra, jelikož v den našeho příjezdu začíná mistrovství světa ve fotbale. Provází nás kamarád Alex, Rus mluvící česky, pomáhá nám pronajmout si na pár dní byt. Je to levnější než hotel a rozhodně lepší než hostel. V Moskvě nás uchvátilo metro, protože co stanice, to umělecké dílo. Ale nejkrásnější je samozřejmě Rudé náměstí a chrám Vasila Blaženého.
V baru Sexton v Moskvě s členy Nočních vlků
Uvnitř Kremlu máme možnost nahlédnout do oken Vladimirovy kanceláře. Také jsme pozváni na prohlídku úřadu českého velvyslanectví, provází nás Petr Kroužek, zástupce velvyslance. Jeden večer jdeme navštívit vůdce nejstaršího motorkářského klubu v Rusku, kontroverzních Nočních vlků, do jejich baru Sexton, který je postaven ve stylu Šíleného Maxe.
Naše jawy21 Pionýr, 23 Mustang
|
Abychom si užili ruský venkov, opouštíme hlavní tah a projíždíme vesnicemi. Úchvatná příroda nám připomíná pohádku o Mrazíkovi, u každé scenérie s břízkami vidíme Nastěnku zalévat suchý pařez. Vesničky jsou malebné s původními dřevěnými staveními, většinou dobře udržovanými. Podél cest posedávají staré bábušky prodávající domácí produkty. Toho hojně využíváme a nakupujeme čerstvá jablka, třešně a zeleninu ke svačinám. Lidé jsou velmi milí a všude, kde zastavujeme, k nám někdo přichází na kus řeči.
Několik dní trávíme v Petrohradu, bývalém Leningradu. Město je stejně fantastické jako Moskva, a přesto úplně jiné. Lidé jsou zde ještě otevřenější a hned se s námi přátelí. Samozřejmě velký podíl na tom mají jawy, které přitahují pozornost. Jelikož je Petrohrad město studentů a umělců, je tu věkový průměr o hodně nižší než v metropoli. Z technického hlediska je pro nás nejzajímavější Aurora – bitevní křižník, který v roce 1917 zahájil výstřelem Říjnovou revoluci.
Když už jsme u ní, nesmíme zapomenout navštívit Zimní palác a Ermitáž, jedno z nejrozsáhlejších světových muzeí. Jedeme se podívat i na Ladožské jezero, největší v Evropě. Všudypřítomné pomníky nám připomínají nejhorší dobu města, blokádu Leningradu za druhé světové války. Jedinou trasou, kudy se dovnitř dopravovaly zásoby, byla takzvaná Cesta života vedoucí přes zamrzlé jezero.
Před Zimním palácem v Petrohradu
Dvě hodiny u výslechu
Příjemný dojem z Ruska nám nezkazí ani poslední zážitek na rusko-finské hranici. Ruští celníci nás bezdůvodně zavírají do malého kumbálu plného kamer a nahrávací techniky. Vyslýchá nás muž v civilu a zajímá ho hlavně, proč jsme byli na Ukrajině. Nic moc se nedozví, dávám totiž na radu kamaráda a stále dokola opakuji: „Ya ne ponimayu, ya turist.“ Asi po dvou hodinách nás pouští.
Sraz8. června 2019 se v Ledcích u Třebechovic pod Orebem koná sraz motocyklů Jawa na počest Františka Janečka, zakladatele značky. Součástí budou i cestovatelské besedy. |
Zato na finské straně to je mnohem přátelštější. Celník chce jen občanku a mezi řečí se ptá, jestli jsme byli fandit na fotbalovém šampionátu. Odpovídáme, že ne, že se tam náš tým nedostal. On se směje a říká: „Nic si z toho nedělejte, Finové také ne.“
Cesta pokračuje Finskem až do Helsinek, kde se nalodíme na trajekt a Baltským mořem plujeme do estonského Tallinnu. Projíždíme Lotyšskem, Litvou a Polskem domů. Přestože je pro nás Polsko jen tranzitní zemí, odnášíme si z něj jeden poznatek: nikdy nekupujte benzin na odlehlých „no name“ pumpách. S velkou pravděpodobností bude pančovaný a brzo to poznáte. My díky tomu měli půl dne o zábavu postaráno.
Trasa měřila skoro 6 000 kilometrů.
