„Odbila desátá hodina, odbila desátá hodina,“ toto hlášení, vždy v odpovídající čas, se nese lausannskou nocí bez přestávky od roku 1405.
Po celý rok, vždy mezi dvaadvacátou hodinou večerní a druhou hodinou noční, vychází ponocný každou hodinu ze své hlásky umístěné ve výši 153 uhlazených schodů zvonice katedrály, aby zkontroloval orloj.
Původně byla úloha ponocného mnohem důležitější. Ve městech s dřevěnými středověkými domy byl oheň stálou hrozbou. Díky síti pomocníků na zemi měl ponocný na katedrále, nejvyšší stavbě ve městě, vyhlašovat co nejrychleji poplach.
V Evropě bývaly tisíce, ba statisíce ponocných, kteří pomáhali chránit město před rozšířením požárů, říká současný ponocný v Lausanne Renato Häusler.
Dnes si zachovalo spolu s Lausanne ponocného působícího celoročně jen dalších šest evropských měst: Annaberg, Celle a Nördlingen v Německu, Ripon v Británii, Krakov v Polsku a Ystad ve Švédsku.
V Lausanne měl ponocný ještě do roku 1950 povinnost ručně zvonit, ale tento jeho úkol převzal automat.
„V praxi je tedy ponocný k ničemu, ale přesto zůstává stále v činnosti a město je na udržování této tradice velmi pyšné,“ říká šedesátiletý Häusler, který je titulárním ponocným od roku 2002. Předtím byl 14 let zástupcem ponocného.
„Je to způsob, jak oživovat historii,“ vysvětluje městský radní David Payot. Zdůrazňuje zároveň, jak si obyvatelé ponocného váží.
Na počátku 60. let bylo omezení doby, po kterou ponocný hodiny hlásil (dříve to bylo od jednadvaceti hodin do úsvitu), chápáno jako předzvěst zrušení tohoto úřadu, říká. Místní úřady dostávaly mnoho dopisů, aby ho zachovaly.
Renato Häusler si cení své práce, zbytečného povolání v době, kdy se všude vyžaduje rentabilita nebo výkonnost. Čtyřikrát týdně vystupuje na svou věž za mzdu, jejíž výši nechce sdělit, ale která je „výrazně nižší“, než se obvykle za práci v nočních hodinách platí. Během služby vyrábí svíčky, což je jeho další profese. Ostatní večery plní jeho funkci náhradníci.
Renato Hausler je jedním z posledních ponocných v Evropě.
„Někdy jsou večery klidné a osamělé, ale také jsou večery, kdy mají obyvatelé Lausanne, lidé z okolí či turisté možnost ponocného navštívit,“ říká jeden z nich, Marco Carrara. Ročně sem přijde 600 až 700 lidí.
„Jsme ve středu města a zároveň nad ním,“ zdůrazňuje Carrara a dodává, že k práci pomocníka ponocného ho přilákala ušlechtilost tohoto úkolu. Z výše 40 metrů ponocný shlíží na město, jak se podle ročních období proměňuje. „V létě to je nádherné. Přilétají sem hnízdit rorýsi,“ říká Häusler.
„Myslím, že ve zcela chaotickém světě je uklidňující dělat povolání, které má tak dávnou tradici a které nám umožňuje nacházet naše kořeny,“ dodává.
