Na mě, coby kuřáka, působily zvěsti o pohádkových cenách cigaret v Polsku jako vábnička na roztouženého jelena během říje. Teď už jen zbývalo si najít vhodnou záminku pro to, abych si po strastiplné cestě přes půl republiky provezl povolené čtyři kartony mých oblíbených cigaret. Koneckonců i američtí beatnici se plahočili napříč Spojenými státy jenom kvůli tomu, aby na opačném konci země snědli pár houbiček nebo kaktusů a pak prožili chvilkové osvícení. Tak proč by se průměrný Jihomoravák nemohl vydat na dobrodružnou pouť do Polska pro kuřivo a špagety z Lidlu?
Záminka se našla rychle. A to národní park Stolové hory (Góry Stołowe). Toto pohoří navazuje na naše Broumovské stěny a rovněž se pyšní úchvatnými kreacemi pískovcových útesů. Do oblasti Stolových hor jsem se trochu podíval už dříve. Jelikož nikde jinde v Polsku podobné útvary nenajdeme a Polsko je veliké, tak sem o prázdninách cestuje hodně návštěvníků. Východisko představují malebné a rušné lázně Kudowa-Zdrój (česky Chudoba). O nich a jejich okolí jsme více psali zde.
Bílé skály obdržely své jméno podle odstínu útesů. Bílý nádech vynikne hlavně z dálky.
Západní periferie města je současně hlavní nákupní zónou pro zákazníky od nás. Ale prvně treking, a pak nákupy. Nekrásnějšími místy Stolových hor jsou Bludné skály (Błędne Skały) a Velká Hejšovina (Szczeliniec Wielki). Tam však v létě panuje davové šílenství. Proto jsme si vytipovali alternativní výlety bez zpoplatněného vstupu. A ideálně bez davů, ovšem s atraktivními zajímavostmi.
Nelítostná vražda
Z lázní šplhá frekventovaná horská silnice do sedla Lisia Przełęcz (Liščí průsmyk). Je sobota, těsně před desátou, a chytáme poslední místa na jednom ze dvou tamních parkovišť. Za chvíli tu zavládne anarchie a řidiči začnou živelně parkovat u krajnice. Takže i zde panuje nápor.
Ze sedla stoupáme po modré do Bílých skal (Białe Skały). O nich místní zdroje hovoří v superlativech a naši trasu považují za nejhezčí ve Stolových horách, krásami přírody údajně předčí i Velkou Hejšovinu. To vysvětluje návaly na parkovišti. Ovšem během výletu se davy turistů naštěstí rozptýlí. Po úvodním zahřívacím úseku stezka vyústí na rozeklanou horní hranu stolové náhorní plošiny. Prvním významným bodem je vrchol Nárožník (polsky Narożnik, německy Eckstein). Proč uvádíme více jazykových mutací toponym, se dozvíte v boxu.
Nárožník je nejvyšším vrcholem Bílých skal.
Nahoře u skalní hrany se krajina otevřela. Na polské straně přesahují pískovce nadmořskou výšku 800 metrů a dostanou nádech hor. Těsně za Nárožníkem se ukrývá smutný pomník dvou studentů. Ti tady byli roku 1997 zastřeleni. Pachatele policie nevypátrala a brutální vražda zůstává nevyřešeným pomníčkem polské kriminalistiky.
Vyhlídka střídá vyhlídku. Nás bohužel přivítala zamračená obloha. Po pravici se úplně u okraje rýsují další stolové hory, naopak vlevo se zvedá hřeben Orlických hor, kde identifikuji rozhlednu na Vrchmezí (polsky Orlica).
Hora smrti a pískovcová lebka
Od památníku zavražděných studentů postupujeme na Horu smrti (Kopa Śmierci). Občas se chybně uvádí, že jméno vrcholu souvisí se zavražděnými studenty, ve skutečnosti ovšem vychází z původního německého názvu Totenkopf, tedy Smrtihlav nebo Umrlčí lebka. Vysvětlení je jednoduché: kousek od vrcholu se vedle stezky pod skalní hranou nachází pískovcová skála, která nápadně připomíná lidskou lebku. Ze značky k ní sestupuje krátká odbočka. Polsky se útvar jmenuje Skalna czaszka (Skalní lebka). Ta uzavřela morbidní etapu Bílých skal.
Ve skalním městě na severním okraji Bílých skal překonává značená trasa průrvy mezi útesy.
Poté nás stezka dovedla k rozcestí u Výřích skal (Skały Puchacza). Kolmé pískovcové stěny s nádherným výhledem na Orlické hory ovšem nejsou dílem přírody, nýbrž se jedná o zaniklý kamenolom. Zde měníme modrou značku za zelenou a procházíme přes rovnou náhorní plošinu. Pískovcová skaliska vystřídalo bahnité rašeliniště.
Za rašeliništěm jsme k zelené přibrali žlutou a brzy poté cestu obklopila neprostupná džungle. Z ní na rozrušené náhorní plošině prosvítala bizarní skaliska i pískovcové věže. Pohyb mezi útesy zarostlého skalního města se zpomalil. Žlutá značka nás nakonec doprovodila téměř k parkovišti, kde uzavíráme okruh. Závěr výšlapu nám představil unikátní geologické jevy Stolových hor, které zanikají ve stínu monumentálních skal, jako třeba terasy dávného moře s podmořskými kanály. Ačkoli délka trasy činí směšných sedm kilometrů, jde minimálně o půldenní výlet, rychlost chůze uprostřed členitého reliéfu je nízká. To nám potvrdil i druhý výšlap.
Dechberoucí výhled
Opět stoupáme do hor a projíždíme osadou Karlów (česky Karlov či Kalasperk), který je hlavním východiskem na Velkou Hejšovinu a turistický Václavák. Vedle vozovky mávají na auta strážní z parkovišť a navigují řidiče na svoje místa.
My pokračujeme dále směrem na Radków (česky Radkov či archaicky Hrádek). Trochu nás znervózňují značky, podle kterých je silnice zčásti neprůjezdná. Naštěstí zákaz vjezdu platí až od druhého parkoviště „Droga nad urwiskiem“, kde se kříží modrá značka s červenou. Parkoviště je takřka prázdné. Tam vyrážíme do přírody.
Bariéra Stolových hor z Radkovských bašt. Vlevo nad ní vystupuje Velká Hejšovina.
Čekají nás nicotné čtyři kilometry chůze. Tipuji, že to bude rychlovka. Modrá značka chvíli kopíruje silnici, u které se tyčí tenký solitér vysoké pískovcové věže. Ta se trefně jmenuje Kyj (Maczuga). Pak stezka zvolna vpluje do Radkovských skal (Radkowskie Skały). V lese okolo roztroušeně vystupují jednotlivé samostatné věže, do nichž zvětrávací procesy vymodelovaly okna a abstraktní reliéfy. Těsně před hranou náhorní plošiny se ještě zašklebí hradba skal, která se přiléhavě nazývá Radkovské bašty (Radkowskie bastiony). A za nimi se otevře spektakulární výhled.
Úplně na západě se zvedá placka Hejšoviny, po straně se táhne bariéra Stolových hor a pozadí nad hlubokou kotlinou uzavírají Soví hory. Opodál se pak v lese schovává miniaturní skalní městečko. Jsme tady téměř sami, těžko posoudit, jestli za to může uzavřená silnice. Prudce sestupujeme po modré dolů a poté se krkolomně vlníme příkrým úbočím po zelené, která vyústí na silnici. A kolem Kyje se vracíme k autu. Hodinová procházka se protáhla na dvojnásobek.
Za obřími hřiby
Na poslední výšlap vyrážíme ze stejného parkoviště. To se sice zaplnilo, ale davové šílenství se nekoná, i když se odtud chodí k dalšímu hodně prezentovanému divu Stolových hor – Skalním hřibům (Skalne Grzyby). Od parkoviště tam vede červená značka. My k nim putujeme oklikou, přes rašeliniště Zanikající louka (Niknąca Łąka). Rašeliniště je hezké, nicméně okolí silně poznamenal kůrovec. Vzápětí na mě parťačka volá, že našla hřib. A opravdu u cesty trůnil rozkošný hříbek celý z pískovce. Elegantní skalní hřiby v okolí postupně přibývaly. Nejkrásnější jsou Dvojčata (Grzyby Bliźniaki).
Typický skalní hřib. Polsky výraz „grzyb“ též obecně znamená houbu, nicméně skalní hřib je správný geologický pojem pro tento útvar.
Skalní hřiby „Dvojčata“
Turistů je tu přiměřeně, u nejatraktivnějších skal jsou infopanely naučné stezky. Z červené přesedláváme na modrou a příkrým žlabem klesáme pod vyhlídku Poutník (Pielgrzym). Ostrý výšvih k vyhlídce dá fest zabrat. U nás by tam byly schody a řetězy. To platí i pro četné ostatní úseky ve Stolových horách. Staré zarostlé schodiště z druhé strany útesu ostatně napovídá, že k vyhlídce zřejmě před druhou světovou válkou schody vedly.
Hluboko dole se pak krčil legendární poutní chrám ve Vambeřicích (Wambierzyce) a obzor opět patřil Sovím horám. Krátkou kombinací zelené a modré se pak nedaleko skalní brány připojujeme na červenou, která nás dovedla zpět k parkovišti.
S naditou peněženkou do Chudoby
Po vybití v přírodě nadešel den D. A to pondělí, protože v neděli má většina polských obchodů zavřeno. Tedy pokud zrovna není „niedziela handlowa“, aneb „nákupní neděle“, kterých je však málo. V protějším směru kousek od přechodu v Bělovsi patrolují naši celníci a namátkově zastavují vozidla přijíždějící z Polska.
S naditými šrajtoflemi se přesouváme do Chudoby (Kudowa-Zdrój). Máme vše: zloté, koruny i karty. Poutače v češtině lákají na tabák, nábytek, oděvy i „okurky od Petra“. Ústředními chrámy konzumu tu jsou Biedronka a Lidl, oba obchody stojí vedle sebe. Před nimi parkují hlavně Češi. Naproti se nachází tržnice a hlavní uzel zdejšího přeshraničního nákupu doplňují prodejny s tabákem. První beru útokem. Záhy vítězně objímám čtyři povolené kartony cigaret. A když v Lidlu objevujeme ještě okurky nakladačky zhruba za dvacku v akci, blíží se extáze k absolutnímu vrcholu.
Je jasné, že se sem brzy zase vrátím, případně se vydám třeba do polských Jizerek či Krkonoš. Za určitých okolností se poznávací víkend s nákupem dokonce vyplatí. Zároveň plně chápu nákupní horečku, která zachvátila polské příhraničí. Kdybych bydlel blízko hranic, tak také drasticky omezím nákupy u nás.
Může se hoditJak se tam dostat Komplikovaná historie a zmatek v toponymech Odkazy |
