Za východisko jsme zvolili klimatické letovisko Miedzygórze na západním úpatí hor, odkud se dá na vrchol Sněžníku podniknout výstup za pouhé dvě hodiny. Navíc se tu nachází kaňon s vodopádem, o němž pějí turistické prospekty jen samé superlativy.
Zážitky z jednodenního výletu jsme získali opravdu veliké a předčily veškerá očekávání. Jen ty zloté se bohužel utratit nepodařilo.
Parkování v Mezihoří
Do Miedzygórze máme naplánovaný příjezd v 9:20, což vzbuzuje mírnou nervozitu, zda to není příliš pozdě k pohodlnému zaparkování. Letecké snímky totiž prozrazují, že zdejší parkoviště velkými rozměry neoplývají.
Začátek výstupu na Sněžník od posledního, nejvyššího parkoviště
A je to bohužel tak. Utěšování, že sezona „přece ještě nezačala“, se jeví jako zcela liché. Prosluněné uličky malebného letoviska uprostřed strmých zalesněných kopců jsou již plné turistů, kteří v houfech míří jedním směrem – na Sněžník. Mezi nimi se proplétají přijíždějící auta a snaží se urvat poslední neobsazená místa. Snažíme se marně o totéž a chtě nechtě se přibližujeme k obávanému místu s cedulí zákazu vjezdu, odkud to dál už nepůjde. Na úzké silničce se přitom s obtížemi vyhýbáme vozům, které se odtamtud s nepořízenou vrací zpět. Sílící dopravní chaos umocňují nabuzení cyklisté a turisté nabití jarním slunkem, kteří se prodírají kolem zasekaných aut.
Nakonec končíme na okraji malého parkoviště s jedním kolem v soukromé hromadě stavebního písku. Zaplatit za „parking platny“ ale není komu, i když by se to pro klid v duši hodilo. Jak se ale později ukáže, dnes se tu parkování neřeší.
K Chatě Na Sněžníku
V 10 hodin se vydáváme po nejkratším červeně značeném Glównym szlaku Sudeckim na Schronisko Na Szniezniku (Chata na Sněžníku). Tuto trasu turistická směrovka oceňuje časem 1 h 30 min. Je velmi pohodlná, přestože na poměrně krátkém úseku překonává slušné převýšení 500 metrů. Nejdřív se jde po široké cestě podél potoka, pak zkratkou vzhůru napříč vrstevnicemi lesem a potom velkou serpentinou po lesní svážnici, která se časem změní ve starý lovecký chodník.
Návrat z vrcholu k chatě
Po této trase se spolu s námi ubírá nepřetržitý štrúdl lidí, na což si člověk toužící po klidu horské přírody a krajiny musí zvyknout a s neočekávanou situací se srovnat. Nelze si například odskočit a už vůbec ne si třeba prdnout. Když předejdete jednu skupinu polských turistů, hned šlapete na paty další. Nakonec zjistíte, že nejlepší je s ostatními držet krok a tempo. Abyste dorazili v časovém limitu k chatě, to bohatě stačí.
Chata Na Sněžníku, kterou jsme naposledy navštívili před třinácti lety, má nový kabát i střechu, ale uvnitř se toho moc nezměnilo. Počet návštěvníků je však nesrovnatelný. Jelikož máme výborný čas a nechceme ztratit tempo, pokračujeme v podstatě hned na vrchol, který je vzdálen pouhých třicet minut mírného stoupání. Plánovanou útratu za něco dobrého v chatě odkládáme až na zpáteční cestu.
Chata Na Sněžníku v roce 2010
Procesí k rozhledně
Poslední fáze zdolávání vrcholu Sněžníku od chaty připomíná poutní procesí. Zástupy turistů včetně nás se sunou spořádaně a vytrvale poklonit velkolepé stavbě, která jako magnet všechny přitahuje. Nová, třicetimetrová rozhledna za víc než sedmdesát milionů korun byla oficiálně otevřena loni na podzim. Díky ní se chodník se zelenou značkou od chaty až na vrchol Sněžníku proměnil v novou, širokou cestu, po níž v době výstavby nelegálně jezdila stavební technika a kvůli níž padaly nemalé pokuty.
Dnes po ní proudí nekonečný dav pěších, občasně doplněný skupinkami sportovců na elektrokolech, pro něž zákazy vjezdu nic neznamenají. Řídí se možná ne úplně scestným názorem, že na Sněžníku se toho za současných podmínek už moc zničit nedá. Jiného názoru jsou ale čeští správci ochrany přírody, kteří náš klín alpínských trávníků na plochém vrcholu pod rozhlednou ohradili po vzoru Sněžky drátěným plotem.
Rozhledna na Sněžníku
I my před rozhlednou smekáme. Nová vyhlídková věž určitě Králický Sněžník nezprznila a při pohledu z dálky snad i zkrášlila. Je z ní zajímavý pohled dolů i do dálky. Horší už je ale to, co se pod rozhlednou a kolem ní děje. Pokud bylo jejím cílem přitáhnout na Králický Sněžník masy a udělat z něj další horský Václavák, pak klobouk dolů dvojnásob: splněno hrubě přes sto procent.
Povinná fotka u slůněte
Šinoucí se lidský dav nás vtahuje do útrob válcové stavby, vynáší vzhůru na vyhlídkový ochoz, obtáčí několikrát kolem dokola a pak zase snáší dolů a vyvrhuje ven. Jít s davem má své výhody, ale toužíme už po změně. Sestupujeme proto do klidnějších končin na české území k prameni Moravy a samozřejmě k sošce slůněte – symbolu Králického Sněžníku.
Ale ani tady se dnes člověk klidu nedočká: se slůnětem se chce vyfotit každý a na fotku se čeká fronta. Zkouška trpělivosti a sebeovládání pokračuje. Snad ten slůněčí chobot, za který se věší každý druhý fotografovaný šťastlivec, ještě do příští návštěvy vydrží.
Holý Sněžník z Vlaštovčích kamenů v roce 1982
Zarostlý Sněžník z Vlaštovčích kamenů v roce 2023
K psychickému odpočinku a rozjímání nad krásami dnešního světa volíme až Vlaštovčí kameny vzdálené pár desítek metrů od turistické trasy. Je tu pamětní deska členům horské služby, krásný výhled a neuvěřitelný klid. Fotíme Sněžník i obrovské kamenné moře pod skálami. Teprve doma při porovnávání snímků s údivem zjišťujeme, že svahy Sněžníku byly v roce 1982 spíš holé, zatímco dnes jsou téměř zarostlé. Proměna skoro neuvěřitelná!
Vodopádový bonbónek
Scházíme zpět po stejné cestě k chatě a nevěřícně zíráme na stále houstnoucí dav směřující vzhůru. Odkud se ti lidé berou, když dole se už v 10 hodin nedalo zaparkovat? Chata je zcela beznadějně obležená, fronta na záchod i bufet je až ven, lidé jsou rozloženi, kde se dá. Nekoná se tu přitom žádný koncert, majáles ani jarní trhy. Sen o útratě polských zlotých se rozplývá, jdeme hladoví raději rychle dolů, kde to snad bude lepší.
Ale není. Zaparkovaných aut v údolí znatelně přibylo a stojí opravdu všude, kde se jen trochu dá. Někteří se už snaží odjíždět, a tak začínají manévry s cílem dostat se odtud bez šrámu na metalíze nebo pomačkaného blatníku.
Vodopád Wilczky v Miedzygorzu
My máme ještě před odjezdem v plánu vodopád Wilczky uprostřed úžasného kaňonu přímo v letovisku Miedzygórze. Odpoledne je tou nejvhodnější dobou na prohlídku i focení, jelikož dvacet dva metrů vysoký hřmící proud v temné rokli ozařuje slunce. Vodopád je možné si prohlédnout ze tří vyhlídek a jednoho můstku. I zde je ovšem nutné trpělivě vystát frontu. Stojí to ale za to.
Z výletu odjíždíme s velikými zážitky a plnou kapsou. Vzhledem k tomu, že veškeré atrakce i parkování byly zdarma a veškeré nedozírné fronty nás odradily od utrácení, 460 zlotých si vezeme zpátky k opětovnému uložení do skříně. Hladoví, ale ve finále spokojení.
