Tak jako každá enormně navštěvovaná turistická atrakce má i kaňon Velké Paklenice své zažité provozní trasy, směry a časy. Nechat se unášet proudem turistů po obvyklých a bedekry doporučovaných cestách paradoxně znamená mít z unikátního kaňonu ten nejmenší zážitek. Stačí však odbočit z hlavní magistrály a vše je úplně jinak.
Velká Paklenica v kostce
Národní park Paklenica v pohoří Velebit vznikl v roce 1949 a dnes má rozlohu 102 km². Jádro území tvoří dva mohutné kaňony Velká a Malá Paklenica oddělené 500 metrů vysokou vápencovou plošinou. Kromě bělostných a divoce tvarovaných vápencových skal je hlavním bohatstvím národního parku rostlinstvo.
Koberce rozkvetlých vstavačů, prstnatců, bělozářek, záraz, ale i mnohé velebitské endemity už turisté v době vrcholné sezony většinou nespatří. Téměř vše je vysušeno a spáleno nemilosrdným jižním sluncem. Zeleň si zachovávají pouze lesní porosty, které patří v Paklenici k nejcennějším v Chorvatsku. V nižších polohách převládají takřka neprostupné houštiny dubu pýřitého, ve vyšších polohách jsou to bučiny a porosty borovice černé.
Z bohaté říše živočichů stojí za zmínku žluva a slavík, jejichž překrásné zpěvy se linou velebitskými lesy. Nad skalami lze vzácně zahlédnout kroužícího supa bělohlavého, mezi kameny jedovatou zmiji růžkatou nebo pavouka stepníka rudého.
Obvyklá pěší trasa národním parkem vede od parkoviště při ústí Velké Paklanice dnem kaňonu kolem bývalé hájovny Lugarnica k planinarskému domu (turistické chatě). Je to zhruba dvě hodiny po široké cestě, většinou lesem s občasnými průhledy na okolní vysoké skalní stěny.
Velká Paklenica: magistrála na dně kaňonu a serpentiny k jeskyni Manita peć
Za velkolepým výhledem na kaňon shora se odbočuje po serpentinovém chodníku k veřejně přístupné jeskyni Manita peć, kde je ve dvou síních k vidění bohatá krápníková výzdoba.
Ranní výškrab na Anića kuk
Vyhlídka na Velkou Paklenici od jeskyně Manita peć je však jen slabým odvarem toho, co lze spatřit na jiných značených trasách, na které se davy návštěvníků už nehrnou. Pro jejich zdárné absolvování je ovšem nutné se vybavit dostatkem tekutin a pevnou obuví.
Hned první a zřejmě nejhezčí odbočka z hlavní magistrály vede na skalní útes Anića kuk (712 m) proslulý zvláště mezi horolezci nepřeberným množstvím obtížných cest. Stačí projít od horního parkoviště nejužší částí soutěsky Klenac kolem suvenýrů s Vinnetouem a Old Shatterhandem, proplést se mezi skupinkami jistících se horolezců, vystoupat několik serpentin kolem většinou vyschlých kaskád potoka a těsně před rozšířením kaňonu v místě zvaném Anića luka se dát na první značenou odbočku doprava.
Stezka stoupá mohutným suťoviskem pod severozápadními stěnami vrchu Anića kuk a celý masiv od severu obchází. U jeskyně Lukčeva peć dosahuje stezka hrany náhorní plošiny.
Anića kuk
Na Anića kuk odtud vede značená odbočka dubovou houštinou. Terén se stává postupně čím dál divočejším a stezka se ztrácí v houštinách a mezi vápencovými škrapy ostrými jako břitva. Směr sice jasně udává viditelná kupa vrcholu, najít však značku bývá někde obtížné. Jít tudy v teniskách nebo sandálech je nemyslitelné, občas je nutné přichytit se rukama.
Když už vegetace řídne a převládají bělostné skály, cíl je na dosah. Vyhlídka z Anića kuk do závratné propasti Velké Paklenice, na hřeben Velebitu a na modrou hladinu moře je zvláště brzy zrána naprosto dokonalá a neopakovatelná.
Po skalách a lanech na Vidakov kuk
Sestup do kaňonu je možný po stejné trase či menším okruhem přes krasovou planinu a rozcestí Jurline. Obě cesty jsou stejně jako všechny ostatní na území národního parku dobře značené a odpovídají podrobné turistické mapě 1:25 000 Paklenica, kterou je dobré zakoupit v prodejně suvenýrů u parkoviště.
Sestup po dlouhých serpentinách od rozcestí Jurline je plný nevšedních pohledů do kaňonu. S hlavní magistrálou se spojuje v místě, kde začínají ještě delší serpentiny v protilehlém svahu směřující k jeskyni Manita peć. Tady je třeba znovu splynout s hlavním proudem návštěvníků, ne však na dlouho. Dál než k jeskyni skoro nikdo nejde, přestože značky pokračují. To už je terén opět jen pro pohorky.
Chodník se proplétá mezi roztodivnými skalisky a vytrvale stoupá ke skalní vyvýšenině Zaljin kuk (842 m) s nádhernou vyhlídkou na svět skal okolo. A tady začíná asi nejkrásnější úsek.
Stezka sestupuje pomocí ocelových fixních lan do kuloáru obklopeného ze tří stran věncem rozervaných skal a věží. Člověku se okamžitě vybaví Nuggetsill s Vinnetouem a Old Shatterhandem, jejich legendární příběh se však natáčel o pár kilometrů dál.
Hlavní vrchol Vidakov kuk
Zaljin kuk a kuloár s věncem skal z vrchu Vidakov kuk
Směr cesty ukazují skalní útesy vrchu Vidakov kuk (836 m), které vypadají pro pěšáka nezdolatelné. Červená šipka na skále však vyzývá odbočit do skalní štěrbiny a pololezeckým vzdušným terénem se vyškrábat až na nejvyšší kótu členitého vrcholu. Výhled je opět naprosto fantastický a lidé okolo žádní.
V chládku prodlužujících se stínů
Při plánování túry na Vidakov kuk je obzvláště důležité mít s sebou dostatečné zásoby vody, neboť na vyprahlé planině mezi skalami není ani kapka. Chybí tu i stín, takže v létě reálně hrozí přehřátí a dehydratace. Vodu je dobré doplnit ještě v kaňonu před zahájením výstupu k jeskyni Manita peć z pramene Markov mlin.
Nejrychlejší a nejkratší sestup z Vidakova kuku k zaparkovanému autu na centrálním parkovišti vede jižním směrem přes osadu Tomiči. Pokud je k dispozici více času, pak se nabízí velmi hezká trasa opačným směrem kolem opuštěných domků a pastvin osady Marasoviči s kulisami mohutné hradby pohoří Velebit. Tento sestup do Velké Paklenice končí poblíž bývalé hájovny Lugarnica, kde se prodává jednoduché občerstvení.
Na centrální parkoviště je to odsud nějakých pět kilometrů převážně dolů po široké cestě hlavní turistické magistrály. A jelikož se den zákonitě chýlí ke konci, cesta je už prázdná a velmi příjemná. Plno je až v cíli u parkoviště, kde horolezci v chládku prodlužujících se stínů zahajují večerní lezeckou směnu.
Může se hoditMapa Jak se tam dostat Itinerář trasy |
