Během své návštěvy hlavního města Quita jsem zavítal i na Generální ředitelství Ekvádorských státních drah, kde mi po telefonické domluvě s přednostou ibarrské stanice bylo sděleno, že vlak jezdí každou sobotu a neděli v sedm hodin ráno. Vzhledem k tomu, že jsem pobýval u manželčiných rodičů v blízkém Otavalu, nebyl pro mne takový problém si přivstat za kuropění a krátce po šesté hodině se nalodit do autobusu, jež mne odvezl požadovaným směrem.
Už ve tři čtvrtě jsem obšlapoval stanici sloužící mimo jiné jako ovocná a zelná tržnice, avšak všechy dveře a okna byly nedobytně uzamčeny. Dotázal jsem se přítomného a informovaně vypadajícího pána, jak to s tím vlakem vypadá a ten mi odvětil, že pojede, ale až v osm. Přemýšlel jsem, co s načatým dnem a bezděky jsem se po kolejích přesunul k výtopně.
Motorový vůz byl napůl vystrčený z vrat a kolem obcházeli čtyři zaměstnanci. Ten motorový vůz se ani trochu nepodobá našim motorákům, je to obyčejný autobus posazený na dva dvounápravové podvozky Diamond s ekvádorským standartním kapským rozchodem (1067mm) se třetí nápravou hnací. Netřeba zdůrazňovat, že toto vozidlo má jen jedno stanoviště řidiče. Schválně používám označení řidič, ne strojvedoucí, ostatně tak tomu bylo i u předválečných ČSD.
Slušně jsem se zeptal jednoho z nich, který vypadal jako šéf (mistr, vedoucí posunu, přednosta dílen nebo co já vím), zda si mohu depo prohlédnout a ten svolil. Dílna je to poměrně nová (nebude ji více než čtyřicet let) se sedmi podélnými stáními o délce dobrých sedmdesát metrů a s mnoha střešními světlíky propouštějícími spoustu světla.
Procházel jsem se mezi vraky kolejových autobusů, zvláštních dvoudílných dieselelektrických lokomotiv Alsthom s uspořádáním Bo’Bo’Bo’, vylezl jsem na stanoviště poměrně nových lokomotiv GEC Alsthom Bo’Bo’Bo’ s elektrodynamickou brzdou a dalšími moderními vymoženostmi, vyrobených v roce 1992 a stojících tam bez užitku, když vtom jsem zahlédl pravou perlu, nablýskanou páru – americkou mazutku Baldwin 1’C v provozním stavu. Ovšem, že nebyla zatopena, ale měla veškerou armaturu, vodoznak, zkoušecí kohouty, tlakoměry, brzdiče, kompresory, sací napaječe Nathan atd. Opřel jsem flexaret o poblíž se válející vzduchový filtr a pro jistotu dvakrát ji vyfotil.
Ale to už mne volal vedoucí, že za chvilku pojedou. Chyběla maličkost, natočit motorák. To se ale ukázalo být tvrdým oříškem, neboť baterie měla zrovna svůj den a motor ne a ne naskočit. Pomohl jsem jim tlačit, ale motor zjevně ctil neděli. Pak se mne zeptali, jestli jsem ochoten zaplatit US$24 za devadesátikilometrový výlet, na což jsem jim odpověděl, že nejsem. A oni na to, že je to škoda, protože jsou ochotni kvůli mně, jakožto jedinému platícímu cestujícímu, vyjet. Znovu jsem zavrtěl hlavou, oni zatlačili motorák zpátky do dílny, já se s nimi rozloučil a spokojeně odešel na autobus do Otavala.
Trochu toho lituji, byl bych se býval vezl jak indický maharádža na střeše motoráku posílaje zdravice lidu, leč US$24 je US$24, to se nedá nic dělat. Snad do své příští návštěvy Ekvádoru vymyslím nějaký trik, jímž bych obelstil tento zlodějský turistický tarif.
 Moderní, pouhých deset let staré dieselelektrické lokomotivy Alsthom stojí v depu bez užitku. Provoz na státních drahách se zastavil. |
 V Ibařře se rovněž nachází několik vraků těchto zvláštních dvoudílných lokomotiv Alsthom. |
 Jako růže v trní je v depu Ibarra mezi nejrůznějšími vraky ukryta tato provozní mazutová parní lokomotiva Baldwin. |
 Celkový pohled na lokomotivní depo Ibarra s majestátní horou v pozadí. |
 Motorový vůz, který nakonec nevyjel |
 Ibarrské nádraží stojí na rušné křižovatce blízko středu města a mnohem větší obrat má z prodeje ovoce a zeleniny než jízdenek. |
