Na návštěvě u Dalajlamy

Čaj je příliš sladký a ani momo, pověstné knedlíčky plněné masem a zeleninou, nejsou tak šťavnaté jako ty, které kdysi jedl ve své domovině. Tibeťan Taši Dolmo je přesto šťastný, má přece vlastní restauraci. A navíc ne v ledasjakém místě. Jeho podnik stojí v indické Dharamsale, exilovém domově dalajlamy.

A toto jinak nenápadné městečko v podhůří Himálaje má něco, co nemůže nabídnout žádné jiné na celém světě: žije tady ve vyhnanství opravdový "živý bůh", charizmatický 14. dalajlama, duchovní vůdce Tibetu. Právě jeho přítomnost přitahuje jako obří magnet do "malé Lhasy", jak Dharamsale přezdívají kvůli tisícům tibetských uprchlíků masy návštěvníků.

Taši má tak o živobytí dobře postaráno. "Tenhle čaj doopravdy nemám rád," říká vrásčitý stařík a přidává lžičku cukru do sklenice indického čaje s mlékem pro jednoho ze zákazníků. Zjevně se mu stýská po nápoji, který pil v Tibetu, než před mnoha lety uprchl do exilu.

"Náš čaj je slaný, s jačím máslem. Tohle je sladké, ale zákazníci to chtějí," říká, zatímco z reproduktorů znějí nefalšovaní Velvet Underground a dým vonných tyčinek kreslí pomíjivé ornamenty před zlacenou soškou Buddhy.

Vliv Tibeťanů je v Dharamsale patrný na každém kroku
Dharamsala, kterou založili Britové v polovině 19. století jako svůj vojenský tábor, je neformálním hlavním městem tibetské emigrace už od roku 1960. Tehdy se tam na pozvání bývalého indického premiéra Džaváharlála Néhrúa usídlil dalajlama se svými stoupenci po útěku z Tibetu před čínskou armádou.

Žena v tibetském kroji

Od těch dob se městečko změnilo k nepoznání. Vliv Tibeťanů, kteří tu dnes už početně převažují, je patrný všude kolem. Exiloví vůdci tu postavili nové kláštery, školy, knihovny, meditační centra, založili tady úřady exilové vlády, přenesli sem řadu institucí, v nichž se dnes rozvíjí tibetská kultura tak, aby se tradice, jíž doma hrozí zánik, zachovala.

Stejně jako tisíce dalších, kteří prchli z Tibetu, si Taši zvykl na Indii, ale stále touží po domově. Svůj podnik ve městě otevřel za pomoci tibetské exilové vlády, která mu poskytla půjčku na jeho rozběh. Strastiplnou cestou do Indie s manželkou a synem totiž přišel o všechno.

"Pohraničníci v Nepálu nám sebrali, co se dalo, výměnou za to, že nás nechají jít. Přišel jsem do Dharamsaly bez bot," vzpomíná s hořkým úsměvem. "Ale dostat se sem bylo mnohem lepší než v Tibetu umřít hlady."

Tibeťan s modlitebním 'mlýnkem'

Dharamsala ve skutečnosti není jedno město, ale dvě. Spodní část, Kotvali, je typický indický bazar, kde vládne hluk a choas. Horní město, pojmenované po někdejším britském guvernérovi Paňdžábu McLeod Gándž, je naopak oázou klidu a pohody. Většina návštěvníků míří neomylně právě tam, byť se musí vyšplhat ještě o osm kilometrů dál do strmého kopce. Neprohloupí, každý je vítán.

Domy v McLeod Gándži zdobí barevné praporce potištěné modlitbami, které bez ustání plápolají ve větru. Ulice se hemží karmínovými róbami mnichů a mnišek. Kolem desítek obchůdků se suvenýry, huňatými tibetskými svetry, šperky i soškami Buddhů krouží skupinky turistů.

U budovy Institutu tibetské medicíny se v poklidu pasou ovce. Na hlavní ulici roztáčí vrásčitá Tibeťanka v ručně tkané barevné suknici nekonečnou řadu modlitebních válců.

Vedle k hotýlku právě přifrčela parta dlouhovlasých motorkářů v kožených kombinézách. Jejich nablýskané harleye se na chvíli ocitají v centru dění. Pár kroků odtud klapou stavy v manufaktuře na výrobu tibetských koberců. I ti toulaví psi, povalující se v blátě na ulici, štěkají jen tak pro formu. Prostě pohoda.

Modlitební válce se nezastaví

Všichni zde sní o dni, kdy se budou moci vrátit
Dharamsala je všechno možné, jen ne fádní a jednotvárná. V desítkách jejích hospůdek se od rána do večera vedou plamenné diskuse o buddhismu i o křesťanství, bojuje se tu za svobodný Tibet.

V Tašiho podniku roznáší jeho nejvýš desetiletý vnouček papírky na objednávku. Malý "číšník" je patřičně hrdý na své červené tričko s nápisem "Save Tibet".

U vedlejšího stolu srká horký čaj skupinka mladých tibetských mnichů. "Všichni sníme o dni, kdy se budeme moci vrátit domů," říká mladý lama. Jeho kolegové horlivě přikyvují. Ale kdo ví, jak by to nakonec dopadlo. Zásluhou turistického ruchu si totiž mnozí Tibeťané v Dharamsale zvykli na relativní prosperitu, oproti indickému průměru to jsou boháči. A mladí, co se narodili už v exilu, ti ze všeho nejvíc milují džíny a americkou hudbu.

Nejsou to jenom batůžkáři, kdo slyší na duchovní vábení Dharamsaly. Metropole tibetského buddhismu v indických horách přitahuje i hollywoodské celebrity. I tak slavný lamač ženských srdcí jako Richard Gere přijíždí každý rok v březnu, kdy dalajlama pořádá týdenní buddhistický seminář pro veřejnost.

Dharamsala dokáže i pořádně zamíchat lidskými osudy. Někteří z příchozích nakonec obléknou fialové róby, oholí si hlavu a vrhnou se na buddhismus "profesionálně". Po večerech pak obíhají místní internetové kavárny a vysvětlují blízkým, co je k tomu vedlo.

V jedné kavárně poblíž dalajlamova chrámu jsem potkal Ani Tshampu, dvakrát rozvedenou devětapadesátiletou Němku. Tato bývalá herečka se před dvěma roky neochvějně rozhodla, že se stane buddhistickou mniškou, a spálila za sebou všechny mosty. "V předchozím převtělení jsem byla Tibeťankou," vysvětluje své důvody. "V Německu jsem se nikdy necítila doma."

Dalajlama v chrámu Tsuglag Khang

Dalajlamova rezidence
Dalajlama žije v rezidenci se zelenou střechou, s vyhlídkou do hlubokého údolí Kangra i na vzdálené zasněžené vrcholky.

Přímo naproti se nachází srdce McLeod Gándže, Tsuglag Khang, asi nejvýznamnější tibetský chrám mimo Tibet. Je to chrám Jeho Svatosti, právě tady se dalajlama modlí, koná veřejné bohoslužby i vyučuje před obří zlacenou sochou bódhisattvy Avalókitešvary, za jehož vtělení jsou dalajlamové považováni.

Svatyně i dnes praská ve švech. Uvnitř sedí důležití hodnostáři i ti nejvzdělanější lamové ze všech čtyř tibetských škol. Monotónně brumlají nekonečné modlitby, buší do drobných bubínků, rozechvívají zvony. Je to jiný svět.

Cítíte vtíravou vůni kadidla, zíráte na nehybné postavy strnulé v hluboké meditaci. Statný mnich věštec s vysokou pokrývkou hlavy se v tranzu potácí do rytmu před Jeho Svatostí. Pak šeptá proroctví do dalajlamova ucha, než ho vysíleného odvedou pryč. Je to zřejmé, tibetská tradice vzdor všem protivenstvím stále žije. Alespoň tady v indické emigraci.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat
Do indického Dillí létá letecká společnost KLM, rezervace letenek na tel. [phone]. V Dillí na Main Bazaru, vyhledávaném místě s mnoha levnými hotely u hlavního nádraží, nabízí řada cestovních kanceláří přímý spoj do 530 kilometrů vzdálené Dharamsaly klimatizovaným autobusem. Cesta na sever trvá nejméně dvanáct hodin a stojí kolem 350 rupií (necelých 300 Kč). Nejlepší období pro návštěvu je březen až červen a září až říjen.

Co také dělat
Pokud vás neláká třeba některý z meditačních kurzů, hory nad městem nabízejí řadu atraktivních treků. Za pár hodin se lze dostat až k hranici sněhu hodně přes 3000 metrů vysoko. Konkrétně vám poradí každý hoteliér, případně v turistickém informačním středisku.

Audience u dalajlamy
Budete-li mít trochu štěstí, můžete se na malou chvilku setkat i s Jeho Svatostí dalajlamou. Ten totiž poměrně často pořádá veřejné audience. Kdy se bude konat ta nejbližší, se dozvíte v Branch Security Office v McLeod Gándži, poblíž hotelu Tibet.

Dolní Dharamsala je typický indický bazar, kde vládne hluk a chaos

Takových žen v typickém tibetském kroji potkáte v Dharamsale spoustu. Je jim tam lépe než v okupovaném Tibetu.

Modlitební válce v Dharamsale se prakticky nezastaví. Stále je kdosi roztáčí, aby tak získal zásluhy do příštích životů.

Starý Tibeťan s modlitebním "mlýnkem", který je nezbytnou rekvizitou každého pravověrného buddhisty

Dalajlama na svém "trůně" v chrámu Tsuglag Khang

Dharamsala je městem mnichů. Přímo tam a v okolních klášterech jich žijí stovky