Změnil jsem se druhý den plavby u zdymadla jménem Chassignelles. Nic netuše jsem sešel svahem do starobylé veřejné prádelny a od té chvíle už bylo vše jinak.V podzemním prostoru plném zvláštně krásného světla - jako by jen v takovém mohli létat andělé - padal z výšky pramen vody do kamenné nádrže.
Voda byla čirá právě jen v místě dopadu pramene; jinde, protože prádelna již dávno nesloužila původnímu účelu a voda nebyla čeřena, tančily pod hladinou shluky vodních trav. Pravidelný zvuk padající vody nebyl hlukem, nýbrž zvýrazněním svatého ticha.
Přes veškerou snahu se vůbec nemohu rozpomenout, v jakou část dne jsem v prádelně byl. Před obědem? V pozdním odpoledni? Nevím, upřesnění nejsem schopen.
Čeho jsem snad schopen, je vysvětlení selhání paměti: čas se stal v prádelně směšně nepodstatnou veličinou; řídil-li se vůbec něčím, pak okolním kuňkáním žab, nikoli ručičkami hodin.
„Jdeme už?“ „Ještě chvíli, prosím.“ Zdržel jsem toho, kdo se mnou v prádelně byl. Zbylých sedm spolucestujících na dvou lodích, jež u zdymadla zastavily, bylo již pryč, my si však z paluby sundali kola, takže jsme věděli, že je před příštím zdymadlem - po cestě, jež jako hubenější dvojče kopíruje hadovitou podobu kanálu - lehce doženeme.
Co dodat? Snad jen: jeďte co nejpomaleji a žádný strach, zběsilý čas vás ani tak nemůže dostihnout. Naopak, prohraje s vámi tím víc.
Mě však v prádelně držely obavy, že po vyjití kouzlo zmizí. Zdálo se mi tak křehké, že by se mohlo rozsypat i pod náporem nesmělého vánku. Kouzlo? Těžko se popisuje. Vše bylo najednou zkrátka jiné; nikoli nepřirozené, naopak. Nebyl jsem takový, jaký obyčejně jsem, leč takový, jaký bych chtěl či měl být.
Jako bych do prádelny ponořil duši a vytáhl ji čistší. Vzpomínka na zdymadlo Chassignelles je tísnivá i útěšná zároveň. Tísnivá proto, že jsem sám sebe, jakým jsem v prádelně byl, už znovu opustil.
A útěšná, protože - snad - existuje naděje, že se zase sám k sobě mohu vrátit, a že dokonce vím, kde se mi to nejsnáze podaří. Ve Francii. V Burgundsku. Na kanále. Na lodi.
Na jedné lodi
Dnes je kouzlo pryč, ale tehdy vydrželo - i mimo prádelnu. Celý zbývající pobyt v Burgundsku ho neodfoukl vítr, ač se od kanálu občas zvedal silou odlétajících hus. Jak již bylo řečeno, trvalo dva dny, než se kouzlo dostavilo.
Uvázat loď lanem, držet, počkat až vás zdymadlo pustí dál, pak pokračovat a tak stále dokola, několikrát za den. V té činnosti je zakleto jakési rituální kouzlo, snadno mu podlehnete.
Když jsme vyplouvali z výchozího bodu, obce Montbard jihovýchodně od Paříže, cítil jsem pořád v očích ten nepříjemný tvrdý lesk, ty tenké ocelové pláty. Odolávaly několik desítek hodin, teprve pak ustoupily.
Pohoda byla ovšem od počátku, jinak by se pláty vůbec nemohly „roztavit“. Půvab dovolené na lodi, tolik odlišný od pobytu u moře, spočívá právě v tom, o čem se snažím psát.
Při plánování tohoto typu dovolené je velmi důležitá volba destinace a výběr vhodného plavidla, odvíjející se podle počtu osob, jejich priorit a nároků.
Zdaleka nejdůležitější je však složení posádky: se zvolenými lidmi jste nikoli metaforicky, ale doslova na jedné lodi, ze sevřeného prostoru paluby většinu času neutečete, případné dusno tak skutečně dusí.
My si sedli. Tři z nás jeli na menší lodi, šest na hausbótu. Na větším z plavidel se společně jedlo, vyprávělo, hrály se karty... A když jsem s přáním dobré noci fanfaronsky zahlásil, ať mě při brzkém vstávání tedy někdo vzbudí, zaklepali mi postupně ráno na dveře kajuty opatrně hned čtyři lidé.
Napříč obrazem
Byl jsem už ale na nohou: dlouho spát v místě, jako je Burgundsko, je téměř stejný hřích jako ředit vodou zdejší víno. To je vedle památek největším lákadlem trasy; byli jsme na lodi dobrá parta, ovšem vychlazená lahev na stole ji samo sebou ještě utužila.
„Ehm, můžu si ještě dolít?“ „A pro koho to tady je?!“ skoro mně vyčinil Marian S. Sucha, jenž zprostředkovává českým zájemcům plavby po řekách a kanálech a na naší lodi byl kapitánem. Jeho reakce se podobala rozkazu, že si dolít musím, a já jej - kapitánovi se neodmlouvá! - ochotně splnil.
A někdy, aniž to sami víte, jste náhle součástí obrazu...
Ale nejen z vína, i ze zámků, lesknoucích se podél kanálu jako perly na šňůře náhrdelníku, se může zatočit hlava. Tak třeba z dekorace Ancy-le-Franc a ještě víc z monumentální symetrie vápencových stěn zámku Tanlay.
Tam hrozí závrať o to silněji, že hlava musí být otočena vzhůru, k impozantní fresce znázorňující antagonismus válek pomocí olympských božstev. Pozor, aby člověk se ztrátou rovnováhy nespadl do vodního příkopu, jenž šlechtické sídlo obklopuje a zrcadlí jej vzhůru nohama!
Zámek Tanlay ležící malý kousek od Burgundského kanálu. Umí oslnit. Stejně jako zdejší víno.
Vzhůru nohama, přesněji od koruny ke kořenům, se v monetovských kulisách odrážely i stromy v kanálu. Napříč impresionistickým obrazem jsme se dostali až do Tonnerre, odtud je to po souši kousek do Chablis, městečka, jež dalo název jednomu z nejslavnějších vín na světě.
Objednali jsme si vzorky u Alaina Geoffroye, na pohled zemitého vinaře, jehož vína mají povahu starého světa, v němž existuje řád. Alain Geoffroy neměl ocelový povlak v očích, patrně ho nemá nikdy. A my všichni měli oči příjemně zamlženy, když jsme jeho vinařství po ochutnávce opouštěli.
Prosba z čisté rosy
Když jsem nazítří definitivně opouštěl loď, byl mlžný opar nad řekou. A odevšad se ozývaly žáby mající vládu nad tamějším časem. Zmrazilo mě zjištění, že koncertují pro mě. Neboť jak píše Jan Skácel, básník básníků: „Rosniček rosných hlavy rosné/ (a ráno bývá neúprosné)/ za všechny co jsou v srdci bosí/ hlasitě z čisté rosy prosí.“
Takto to vypadá, když jsou lodě „uvězněny“ ve zdymadlu.
Snad mi žáby vyprosily návrat! Chci zase plout kanálem po Burgundsku, chci zase být ve starobylé prádelně u zdymadla Chassignelles. Bez ocelových plátů v očích a se srdcem naboso.
Jak na loď?
|
