Je sotva devět hodin ráno, když řidič našeho mikrobusu Fabrice zastavuje u políčka mezi lesem a silnicí kdesi v Provence. Na mapě byste to sotva našli, přesto sem míří neomylně. Je tu totiž několik nádherných řádků levandule. A u nich nápis „vstup zakázán“.
„Divím se, že tu ještě nikdo není,“ prozrazuje. Je to prý oblíbené místo turistických průvodců. Za fotky mezi tmavomodrými až fialovými řádky nejsou líní jet i desítky minut.
Pole bylo soukromé a s turisty mají zřejmě své zkušenosti. Mezi řádky je vstup zakázán.
O levanduli se tu dozvíte vše. Muzeum založil v roce 1991 Georges Lincelé, jehož rodina už po pět generací provozuje velkou levandulovou farmu.
Ta barva je v přírodě tak málo častá, že se prostě všem líbí. A když jste na konci června či na začátku července v Provence, těžko té kráse můžete odolat. Byť se levandule prosazuje čím dál častěji i v českých a moravských zahrádkách, ty dlouhé lány vlnící se podle terénu prostě berou dech.
Přitom to není pravá levandule. „Ta kvete jen ve vyšších nadmořských výškách, od 800 metrů nahoru,“ vysvětluje Rita Maurelová, průvodkyně v Muzeu levandule v městečku Coustellet.
Francouzi ji označují jako lavande fine, její botanický název je lavandula angustifolia. „Poznáte ji podle toho, že má jen jeden stonek a na něm květy v různých odstínech modré a fialové,“ dodává.
Ta nepravá levandule, v jejíž záhonech se fotíme všude kolem muzea, je hybrid. Francouzi mu říkají lavandin. Kvete v nížinách, do 800 metrů, je jen fialový a voní samozřejmě víc. Jednoduše ho poznáte podle toho, že z hlavního stonku rostou ještě dvě postranní větvičky.
Samozřejmě, že byly hybridy vyšlechtěny proto, aby daly více oleje. „Zatímco pravá levandule obsahuje méně než 1 % éterického oleje a na výrobu 1 kg je zapotřebí kolem 150 kg levandule, lavandinové hybridy obsahují kolem 3 i více procent éterických olejů,“ uvádí výrobce kosmetiky Karel Hádek v časopise o aromaterapii.
A jeho slova dokládá i průvodkyně v muzeu, kde mají největší sbírku destilačních přístrojů od 16. století do současnosti. Na jednu 30mililitrovou lahvičku esence je zapotřebí 7500 snítek pravé levandule, tedy 20 velkých rostlin, které zaberou zhruba 10,8 m2. Dělá to 3,9 kg květů levandule.
Obecně se udává, že zatímco na litr esenciálního oleje je třeba 130 kilo květů pravé levandule, lavandinu stačí jen 40 kilo, tedy méně než třetina.
Už staří Římané
Co na té levanduli pořád ti Francouzi mají? Jasně, že krásně vypadá a voní, ale není to zdaleka všechno. Když Rita v muzeu vypráví, na co všechno je dobrá, vyvstane mi v mysli obraz řeckého tatíka Kosty, který ve filmu Moje tlustá řecká svatba jakýkoliv zdravotní neduh postříká okenou. Ale humor stranou.
Levanduli znali už staří Římané. Kromě toho, že jim voněla, používali ji jako lék na chrapot a kašel. Koupel z levandule měla uklidňující účinky, zbavovala od bolesti hlavy i svalů.
Ve středověku se o ní tradovalo, že je to dobré afrodisiakum, které zajistí věrnost a přitáhne milence. Podle jiného zdroje prý nosili angličtí farmáři levandulové květy pod čepicemi, protože věřili, že to pomůže proti bolestem hlavy a úpalu. Mnoha lidem pomáhá od bolesti při revmatu.
Provensálci z ní udělali modré zlato díky rukavicím pro francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou. Ve městě Grasse se tehdy vyráběly kožené rukavice pro všechny, ale aby urozenému nosíku kůže nezapáchala, navoněl ji rukavičkář Galimard esencí z levandule. A když po letech kožené výrobky nahradila levnější umělá kůže, rozjela se naplno výroba parfémů.
Pojízdný destilační přístroj se snadno koňmo přemístil z horských pásem od levandule do nížin ke zrajícímu ovoci. V Provence se toho vypilo hodně, líčí průvodkyně Rita.
Květy levandule sklízeli muži, ženy i děti od pěti let. Záhony s modrou léčivkou však nebyly vyrovnány v řadách na polích, rostly divoce na horských svazích.
To není mexický klobouk, ale síta do destilačních kotlů, na která se vrstvila levandule
Než se podařilo vyšlechtit hybrid, rostla levandule jen na horských svazích. A sběrači modrofialových kvítků se dost naběhali, než vydělali slušný peníz. Přesto byli schopni za den nasbírat až 700 kilo léčivky. Do zástěry většinou pobrali sedmikilovou otep rostlinek a vypláceni byli podle počtu plných zástěr.
Jenže v kotli nad ohněm uměli Provensálci získat ze 400 kilogramů levandulových květů jen litr esenciálního oleje. Destilace trvala okolo tří hodin. V parních destilačních přístrojích se dá litr esence získat ze 130 kilo pravé levandule a trvá to 45 minut, maximálně hodinu.
Pytlíčky se sušenou levandulí jsou samozřejmě na každém trhu.
Měděné destilační kotle v muzeu dávají tušit, jaká to byla dřina. Oheň se udržoval přímo pod obří nádobou, takže určit přesnou teplotu dost dobře nešlo. Přitom levandulové květy dávají nejvíc své esence v páře při 105 stupních Celsia.
Parní kotel výrobu zázračné vodičky zdvojnásobil. Mohl být napěchován kvítky až na dno a pára se přiváděla bočními trubkami. A zatímco do jednoho kotle šla pára na destilaci, druhý se mohl vyklidit a vyčistit a znovu napěchovat.
Ovšem podnikaví Provensálci uměli využít destilační přístroje pro všechno. „Tenhle na obřích kolech cestoval tam, kde ho právě bylo nejvíc zapotřebí,“ ukazuje průvodkyně Rita.
Zatímco na začátku léta ho koně vytáhli do hor ke sběračům modrého zlata, na konci s ním sjeli do nížin, když zrálo ovoce. Vypálené bylo v Provence stejně populární jako v okolí Vizovic. Díry v destilačních kotlích dávají tušit, jak příběh s pojízdnou destilérkou skončil. Ruka zákona dopadla, protože Provensálci z domácí pálenky neplatili daně.
Že je levandule drahá bylinka dodnes, se přesvědčujeme v obchůdku muzea, které patří rodině Lincelé. Pěstování slavné léčivky se věnuje už od roku 1890, aktuálně ji pěstuje a prodává pátá generace.
Jejich firma Le Château du Bois obstará ročně desetinu celofrancouzské produkce esenciálních olejů z pravé levandule. Pěstují ji v provincii Haute Provence, v nadmořské výšce 1100 metrů na asi 90 hektarech. Aby měl olej stále stejnou kvalitu, každých deset let všechny rostliny vykopou i s kořeny a spálí je.
Může se hoditMuzeum levandule: Musée de la Lavande, Coustellet Doprava: Do Marseille přímou leteckou linkou společnosti Volotea Coustellet je asi 20 km od Avignonu a 80 km od Marseille, nachází se v národním parku Luberon |
Esenciální olej používají hlavně na kosmetiku, parfémy a něco málo do potravinářského průmyslu. Polštářky s voňavou levandulí do prádla tady nehledejte. Cena by byla příliš vysoká. I tak na trzích v každém městě vidíme pytlíčky s fialovými kresbami za pět eur jeden. Hybridu, samozřejmě.
„Skutečný esenciální olej z pravé levandule je stále vzácný a luxusní produkt,“ uvádí firma na svém webu. Produkce tohoto pokladu je omezena na 15 tisíc kilo za rok na celém světě.
Byť slovo lavandin tady zní ze všech stran s odsudkem, roste tato hybridní levandule všude kolem. A když sedím ve stínu před muzeem a čekám, za deset minut se najde jediný pár turistů, který vidině focení ve fialovém záhonu odolá. Pro ostatní je to ta pravá fotka z Provence.
