Údolí poblíž inckého královského města Cusca zalévá polední slunce. Rozlehlou rovinu ve výšce přes 3000 metrů nad mořem obestupují ještě o několik stovek metrů vyšší mohutné štíty připomínající slávu někdejších říší, které neznaly peníze. Vesničku Haparquilla obklopují pečlivě obdělávaná políčka a pastviny.
Na malém dvorku stojí dvě stavby z nepálených cihel zvaných adobe. Všude pobíhají menší či větší psíci a pár koček. Ze dveří obytného stavení jen nepatrně uniká pára. Zevnitř se ale také dere ven typické kvíkání.
Nic jiného než právě typický zvuk, který vydávají, nemohlo dát morčatům jejich jméno. Španělsky je to cuy a v kečuánštině se stejné slovo píše quwi.
Pod stolem v místnosti pobíhá několik vypasených morčat a další desítky – malá i velká – se krčí v šesti kójích z pletiva. Paní domu v klobouku, svetru a typické sukni jim právě přináší čerstvé zelené krmení, různé slupky a zbytky.
"Mezi patnáctým a osmnáctým dnem po narození oddělíme samečky a samičky. Tohle třeba je březí samice," vypráví mi mladá žena s tmavou tváří a tmavými vlasy spletenými do dvou copů. Když jsou morčeti tři měsíce, je akorát tak velké, aby se uvařilo, upeklo nebo usmažilo – a nebo prodalo na trhu.
Morče se nejí jako obyčejné jídlo – je to jídlo slavnostní. Připravuje se třeba při svátcích, při uzavírání obchodů nebo když přijedou hosté zdaleka.
Už předem jsem tušil, že se přede mnou na talíři objeví morče. Nevěděl jsem ale, jak bude vypadat, a jak bude připravené. Na talíř jsem dostal celého hlodavce. Byl vykuchaný, ale měl tlapičky i s drápky a hlavičku – prý mu chybí ještě paprička v tlamě.
Morče vypadalo celkem lákavě, kůrčička se zdála být křupavá jako na dobře upečeném kuřeti.
K tomu všemu byly na stole brambory, vařené fazole a kukuřici a vzápětí jsme dostali plněnou papriku smaženou v těstíčku. Nejdřív jsem nevěděl, jak na to, ale není to těžké, člověku se spíš nechce.
"Chce to trošku zabrat, trochu sílu, a hlavně si věřit," pokřikuje na mě starší vesničanka, když nevím, kde začít. Nejen kůrčička, ale i maso chutná jako kuřecí. Jen s těmi kostičkami je víc práce.
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ Tuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu: Sobota Staročeské pivo v Mongolsku Po stopách českých umělců a řemeslníků v Sarajevu Tom Jones vystoupil v Londýně jako pouliční zpěvák Neděle Nejlepší slivovice je prý z vesnice Bošáca Muzeum hraček v Belgii: místo, kde se děti nenudí Maďarský soud: světlem se člověk nenají Audiozáznamy a přepisy všech reportáží naleznete na www.radiozurnal.cz/zzz
Morče se připravuje všude trošku jinak. V Haparquille morče pečou. Paní domu mi za asistence štěňat vysvětluje: "Nejdřív se zabije, ponoří se do vařící vody a odstraní se z něj srst a vnitřnosti. Pak ho omyjeme, a ochutíme. K tomu musíme utřít třeba pomocí kamenů česnek s kmínem, solí a huacatay (wacatay)."
Bylině zvané v kečuánštině huacatay se někdy říká také peruánská máta. Ze všeho koření se tady v haparquille dělá jakási nádivka, která pak morče při pečení zevnitř ochutí.
Jak jsem jen mohl sníst morče, říkáte si. Ale všem těm, které to pobuřuje, je možná určená reakce místních. Když jim řeknete, že máme morčata jako domácí mazlíčky, začnou se smát, a hned máte na stole kromě malého hlodavce s nožičkami také argument: Víš, kolik má bílkovin a vitamínů?
Maso morčete má podle chemických rozborů skutečně víc bílkovin než třeba kuřecí nebo hovězí. A dalším důvodem, proč ho v peruánských Andách chovají, je jeho nenáročnost. Deseti samicím stačí jeden sameček, mohou rodit až šestkrát za život a už pět dní po porodu mohou být znovu oplodněné.
Andské kultury navíc morče považovaly za posvátné, používaly ho k léčení různých nemocí i k diagnóze, a samozřejmě je obětovaly bohům. K těmto účelům sloužila morčátka už před 7000 lety - do Evropy se ovšem dostala až v 16. století a až u nás se z nich stali domácí mazlíčci.
A pro ty, které nepřesvědčí ani můj argument, že se u nás podobně chovají a jedí králíci, nezbývá než dodat známé české úsloví: Jiný kraj, jiný mrav.
