Ještě mu není ani třicet, ale za posledních devět let procestoval 41 zemí na čtyřech kontinentech a dva roky strávil v zahraničí. Vymyslel a pořádá unikátní závod, jehož účastníci s minimálními náklady putují po Evropě a plní výzvy.
Poznávání světa se podle něj sice v poslední době stalo moderním trendem, on sám by ale rád ukázal lidem, že cestování je hlavně dobrý učitel. „Chci v lidech v Česku budovat víru v sebe a víru v druhé,“ říká Miky Škoda.
Co vám dal váš první výlet?
Zjistil jsem, že plánování skoro není potřeba, protože na místě je pak všechno jinak. Fakt stačí jen koupit letenku nebo udělat první krok a zbytek se vždycky dořeší. Ale tehdy jsem byl ještě paštikář, co si veze jídlo z domu. Můj batoh vážil třicet kilo. Teprve zkušenostmi jsem přišel na to, že je to nesmysl. Dneska se většinou vejdu do deseti kilo a zbytek řeším během cesty. Místní jídlo je aspoň pro mě důležitá součást celkového dojmu.
První tedy bylo Skotsko. Kam jste se vypravil pak?
Potom jsem chtěl do Alp. Ale došly mi peníze, tak jsem se rozhodl jet stopem. Našel jsem si na Googlu nejbližší místo, kde jsou ferraty, tam jsem se nechal vysadit a vylezl do tří tisíc metrů nad mořem. Nejedl jsem, nepil, neodpočíval. V tomhle případě se mi neplánování vymstilo a přežil jsem víceméně náhodou. V horách je nutné mít nejenom dobrý plán, ale i zálohu.
Ale stopování se ukázalo jako dobrý nápad...
Ano, ale ještě jsem se měl co učit. Jednou jsem se třeba chtěl dostat z Rožnova pod Radhoštěm domů, tak jsem si stoupl k silnici. Zastavil mi nějaký Slovák a ptal se, kam jedu. Když jsem řekl, že do Pardubic, dozvěděl jsem se, že stopuju na špatné straně silnice a ještě na opačném konci města (smích).
Co vás stopování naučilo?
Naučilo mě užít si cestu jako takovou. Jste si fyzicky blízko, a tak se víc otevřete. Stopování je jeden z nejpřímějších způsobů, jak poznat cizinu z pohledu místního. Zjistil jsem taky, že se dá platit i jinak než penězi. A to samozřejmě bez dvojsmyslu (smích). Nikdo člověku nedá nic zadarmo. Při stopování platím dobrým pocitem, tím, že řidiče vyslechnu nebo sdílím svůj příběh. To lidi obohatí víc než proplacený benzin.
Výhled z auta při stopování v Gruzii
Je lepší stopovat sám?
Pokud chce člověk něco zažít, tak stoprocentně. Ve dvou a více lidech je to pohodlnější, možná i bezpečnější, ale určitě toho tolik nezažijete. Opravdové zážitky při cestování vycházejí z kontaktu s místními. Ne že si vygoogluju turistické pamětihodnosti, ale někoho se zeptám, kam rád chodí odpočívat nebo kde se mu to líbí. Zjistil jsem, že nejzajímavější, nejsilnější a nejpoučnější zážitky jsou ty, které z principu nic nestojí. Dřív jsem cestoval levně, protože jsem neměl peníze. Ale teď je hlavní motiv fakt, že zažiju víc.
Takže žádný hotel s pláží a polopenzí?
Samozřejmě jsem si pár dovolených zaplatil. Třeba když jsem byl na Kanárských ostrovech na Erasmu. Ve více lidech jsme bydleli v hotelu a pronajali si vůz, ale já jsem tam viděl brutální pokles kvality a svobody. Už jenom tím, že jsme měli auto a místo putování z bodu A do bodu neznámo jsme se museli vždycky vrátit tam, kde jsme zaparkovali.
S autem ale zase dál dojedete, víc vidíte...
Někde jsem četl článek o tom, jak cestovat efektivně. Vždyť to je protimluv! Jak chcete cestovat efektivně? Cestování je učitel, je to prostředek ke zklidnění a zpomalení. Možnost se otevřít, vystoupit ze své sociální role, sám sebe poznat. Takže cestovat efektivně je podle mě nesmysl.
Když už jsme u té efektivnosti, není cestování stopem moc pomalé?
To záleží na okolnostech. Ale já osobně mám radši takové to romantické stopování. Kde mě vysadí, tam mě vysadí. Neřeším efektivitu. Horší bylo, když jsem neměl peníze a stopováním jsem nahrazoval dopravu. Tehdy jsem do toho vnášel nervozitu z obavy, že přijedu pozdě.
Takže pokud se rozhodnu stopovat, tak by to měla být volba, ne nutnost? Žádná cedule PARDUBICE?
Nejlepší je cedule K MÁMĚ nebo DOMŮ. Kamarád měl dokonce ceduli TOKIO. Když mu někdo zastavil a ptal se: „Ty jedeš do Tokia?“, tak odpovídal: „Ne, ale vidíš, zastavil jsi! Takže to funguje.“
Miky Škoda rád stopuje, ale pro cesty na schůzky raději volí klasickou hromadnou dopravu.
Máte nějaké stopovací triky?
Třeba stoupnout si na správné místo. Mně hodně pomohlo, když jsem začal řídit – dovedl jsem si líp představit, kde se dá zastavit, kde mě ten člověk vidí z dálky. Taky záleží na tom, jak stopař vypadá. Když je zhroucený, ve stresu, žadoní, to bohužel nefunguje. Ač je člověk v nouzi, měl by brát jako svůj úkol šířit dobrou náladu.
Mají na stopu větší šanci holky?
Spíš jde o konkrétní lidi. Statisticky je nejlepší, když stopuje holka a kluk, působí to nejdůvěryhodněji a je to nejbezpečnější. Ale mluvit v souvislosti se stopováním o bezpečí je hodně relativní.
Proč?
Děláme závod LowCost Race, při kterém cestuje po Evropě přes tři sta lidí, a nikdy se tam nestalo nic horšího, než že někde nechali batoh. Ale i ten pak zase našli. Nebezpečí začíná už tím, že vykročíte z domu, takže stoprocentně bezpečná aktivita neexistuje. U stopování ale zpravidla stačí zapojit intuici a selský rozum.
Stopování ale není pro každého.
To chápu, ale přál bych si, abychom se nebáli bavit se s místními, když už cestujeme. Abychom využili ten potenciál, který nám to dává. Člověk má možnost něco poznat, něco si vzít do života, ať už je to třeba recept na buchtu, nebo tip na skvělou vyhlídku, prostě cokoliv. Ale musí mluvit s lidmi. Zatímco my cestujeme stále víc na jistotu a zavíráme se do svých telefonů. A to je strašná škoda.
Ne všichni ale mají tu odvahu...
Pokud mě v Evropě nesrazí auto, tak se mi nemá co stát. To není o strachu, to je spíš o lenosti nebo o pohodlí. A mně přijde škoda radši nikam nejet, prosedět život u televize a pak umřít na infarkt v padesáti. Myslím, že by stačilo jednou to zkusit. Najednou zjistíte nejen to, že svět je zajímavé místo, ale že v lidech je víc dobra než zla.
Při cestování zjistíte, že v lidech je víc dobra než zla.
To už je ovšem spíš přidaná hodnota cestování.
No jasně. Cestování totiž rozvíjí určitý nadhled nad životem, kdy člověk zjistí, že jeho problémy nejsou tak velké, že se má vždycky líp než někdo jinde na světě. Pozná lidi, kteří mají jiný životní styl, jinou kulturu. A řekl bych, že taky rozvíjí toleranci, nebo spíš pochopení.
Ale lidé na světě nejsou jen dobří...
Pokud do toho jdu s tou energií, že mě někdo okrade, tak se to mnohem pravděpodobněji stane. Protože pokud se chovám jako kořist, vždycky si mě někdo najde. Ale já chci v lidech v Česku budovat víru v sebe a víru v druhé, prostě jakýkoliv druh víry. My totiž moc nevěříme. Já myslím, že máme úžasný potenciál, jsme tady v Čechách skvělí, jenom nám chybí ten impuls, jiskra, naděje.
V tom jsou si asi všechny postkomunistické země podobné.
Určitě. Jedno je postkomunismus, ale druhé je nedostatek vděčnosti za to, co máme. Pořád nám připadá, že vedle mají trávu zelenější. Ale když jsem byl například v zimě v Tanzanii, tak jsem viděl ten rozdíl. Oni tam denně vidí, že může být hůř, a tak jsou vděční za základní věci – přežil jsem dětství, jsem zdravý, mám víc než jedny boty... Neznám tady u nás moc lidí, co by neměli na boty.
Takže bychom měli všichni víc cestovat?
Tak bych to rozhodně neřekl. Cestování je sice skvělý učitel, ale pouze ve své udržitelné formě. Někdy mám ovšem pocit, že se z něj stává módní trend. Létáme po světě jenom proto, že najdeme levnou letenku, což je extrémně neekologické a globálně dlouhodobě neudržitelné. Obecně by podle mě stačilo rozšiřovat si rozhled a více se zamýšlet na otázkou “proč dělám to, co dělám” u všech našich aktivit v životě.
Miky Škoda (27)- cestovatel, lektor a podnikatel - vystudoval fyzioterapii na UK v Praze a management volného času na UP v Olomouci - od dětství se věnuje skautingu a pět let byl skautským vedoucím - založil teambuldingovou agenturu a po dvou letech fungující firmu prodal - je zakladatelem závodu LowCost Race, jehož účastníci mají za úkol projet za deset dní co nejvíc míst v Evropě a splnit co nejvíc výzev s minimálními náklady - zabývá se otázkou mužských vzorů v Čechách v rámci závodu Admenture - na středních školách pomáhá studentům najít svoji životní cestu přednáškami o zkušenostech z podnikání a cestování - na eventu LeapBuilding pomáhá firmám hledat silné stránky jejich zaměstnanců Více na Mikyskoda.cz  |
