V polovině října objevujeme u společnosti TAP Air Portugal laciné letenky (laciné v kontextu toho, kolik jinak na Madeiru stojí v sezoně). Neváháme ani chvíli.
Kupujeme je a zkoumáme, zda lze celý ostrov plynule přejít od jeho nejvýchodnějšího cípu až na západ. Žádná oficiální trasa pro „přechod“ zde neexistuje, ostrov je však protkaný pěšími stezkami a cestami podél levád, není tedy problém si ho naplánovat. Trasu si tak navíc můžete lehce modifikovat podle sebe, přesněji řečeni podle toho, kam vás to nejvíc táhne.
Naše naplánovaná cesta má 115 km a rozhodujeme se ji zdolat za šest dnů. Nenechte se zmást tím, že Madeira je ostrov uprostřed oceánu. Jde o ostrov výrazně členitý a fyzickou kondici zde rozhodně potřebovat budete. Převýšení online mapy bohužel moc dobře nezvládají, občas se zdá tak zákeřné, že jsme raději, že nevíme, jak moc vlastně stoupáme a klesáme.
DEN 1 Machico – Portela
Cílem prvního dne byla Portela. Toto malé městečko je mimo jiné konečným bodem levády Levada do Furado vedoucí z města Ribeiro Frio.
Kalendář ukazuje 18. listopad a za okny padá první sníh. Je tak na čase opustit Prahu a vyrazit směr Madeira. Letiště, zasvěcené tamní legendě, Cristianu Ronaldovi, se nachází poblíž Santa Cruz. Jeho poloha je pro hikery malinko nevýhodná, v jeho okolí se totiž hůř shání plynové kartuše, a je potřeba se dopravit do města, odkud se přechod začíná.
Letiště Cristiana RonaldaPřechod Madeiry je úžasným dobrodružstvím, občas ho však můžete zažít ještě dřív, než se vaše nohy dotknou povrchu zemského. Původní přistávací dráha tamního letiště byla sice v průběhu let z původních 1 600 m prodloužena na současných 2 777, přistávat zde mohou ovšem jen speciálně vyškolení a otestovaní piloti. Přistání na speciálně vytvořené dráze s asfaltovým povrchem se totiž značně komplikuje kvůli blízkosti jedné z částí hlavního města, a také kvůli trvalým a silným turbulencím. |
Dřív, než se vydáte neznámo kam kartuši kupovat, doporučuji zavítat do některých českých facebookových skupin zaměřených na cestování po Madeiře. Češi, s kempingovou vášní sobě vlastní, často nechávají poloprázdné kartuše zastrkané různě po letišti, na což v těchto skupinách vždy upozorní. Stejným způsobem ji získáváme i my. Poté se stopem přesouváme do blízkého Machica, odkud startujeme přechod ostrova.
Naše první kroky směřují do Caniçalu, a z něj dál okolo známých útesů Ponta de São Lourenço. Výhledy jsou po celou dobu úchvatné, celý první den procházíme prakticky kolem oceánu. To se mění až na několik málo posledních kilometrů. Těsně před Portelou rozkládáme stan a po denní dávce dvaceti kilometrů se ukládáme ke spánku.
Nejvýchodnější poloostrov Madeiry, útesy Ponta de Sao Lourenço
Den 2 Z Portely na centrální vysočinu
Celé dopoledne druhého dne se nese ve znamení levády Levada do Furado po trase PR10. Jde o jednu z nejstarších madeirských levád. Spojuje Portelu s městečkem Riberio Frio, v němž najdete chovnou stanici pstruhů. My zde vychutnáváme tamní bolo de mel, tradiční madeirský dort z melasy.
Poměrně pohodová procházka dostává grády až poté, co opustíme Riberio Frio. Celé odpoledne nás doprovází nepříjemný déšť a hledání trasy, jelikož jsme zvolili podle českých map cestu, kterou evidentně Madeiřané jako cestu neklasifikují.
Rozhodujeme se, že tuto část přechodu chtě nechtě pojmeme jako tréning na překážkový závod. Zdoláváme natažená lana, přelézáme ploty (pro velký úspěch třikrát), škrábeme se do kopce hustým lesem plným bahna a doufáme, že zrovna nikdo neobývá soukromý pozemek, na němž se náhodou ocitáme.
Vysloužený cíl se však nakonec dostavuje. Pro další noc jsme zvolili překrásný přístřešek s ohništěm a pitnou vodou, kterých je na Madeiře spousta a pro hikery s duší dobrodruha jsou perfektním místem na přespání. Za odpolední dřinu se dostavuje i odměna v podobě dechberoucího západu slunce.
Západ slunce poslední noc před výstupem na Pico do Arieiro a Pico Ruivo
Den 3 Na střechu Madeiry
Budíme se do větrného a chladného rána, slunce však ostýchavě vylézá, a tak se vydáváme vstříc nejvyšším vrcholům tohoto ostrova. Prvním cílem je třetí nejvyšší hora Madeiry Pico do Ariero (1 1818 m n. m.). Přístřešek se nacházel nedaleko ní, leč úplně pod kopcem. Výstup je tedy poměrně výživný, procházíme však v osamocení. Většina turistů totiž využívá silnici, po níž se k vrcholu vyveze, a pěšky pokračuje teprve na Pico Ruivo.
Průvodce uvádějí poměrně odlišné časy výstupu. My jsme z Pico do Ariero šli na nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo (1 862 m n. m.) zhruba dvě a půl hodiny. Náročný nám přišel až konečný úsek, prudké schody s dvanáctikilovými krosnami na zádech nám daly pěkně zabrat. To vše ovšem přebijí úchvatné výhledy na hory, které se noří v mracích.
Madeirská centrální vysočina v průběhu výstupu na Pico Ruivo
Ani po zdolání vrcholu Pico Ruivo však náš den ještě nekončí. Před námi je posledních deset kilometrů do Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. Jsme v polovině přechodu, a to znamená, že potřebujeme doplnit zásoby, vyprat pár kousků oblečení, a hlavně se zase jednou dobře vyspat v měkké a čisté posteli.
Den 4 Cestami ve skalách
Počínaje čtvrtým dnem zažíváme nový druh bolesti, který se nazývá „namožená lýtka po výstupu na Pico Ruivo“. Naše cesta však vede dál směrem na Pico Grande. Proplétáme se překrásnými cestami ve skalách, které nás vedou do Encumeady.
Stezka vedoucí skalami z Údolí jeptišek do Encumeady
Tentokrát ne chybou vlastní, ale zmatečným opravováním madeirských cest, musíme volit jinou trasu, kvůli čemuž se i lehce mění místo našeho spaní. Nelitujeme však. Lesopark Chão dos Louro je pro hikery jako stvořený. Opět zde máme k dispozici pitnou vodu a úžasné ticho a bezvětří.
Den 5 Nad mraky do Bica da Cana
Nohy, již zvyklé na dvacetikilometrový denní standard, dostávají pátým dnem zabrat hned ráno. Stoupání je sice trochu zdlouhavé, dovádí nás však na překrásnou cestu PR17 Caminho do Pináculo e Folhadal. Jedna z nejkrásnějších pěších tras nás vede kolem levád Serra a Norte místy až do nadmořských výšek okolo 1 600 metrů. Kromě překrásných výhledů do údolí São Vicente nám nabízí i duhu a probíhání pod vodopády.
Trasa nás dovádí až na vyhlídku Bica da Cana v nadmořské výšce 1 580 metrů. Za jasných dnů nabízí výhledy do údolí na São Vicente. Nebudete-li však mít zrovna výhled na město, nemusíte smutnit. My vyhlídku navštěvujeme zrovna v plujících mracích, a zážitek je možná o to větší.
Podél levád pak kráčíme k cíli předposledního dne, jímž je Rabaçal. Míjíme Levada da Serra a Levada do Paul. V Rabaçalu na nás pak čeká překvapení. O jisté kavárně, která tu uprostřed ničeho má stát, jsme sice slyšeli, leč Rabaçal Nature Spot Cafe překonala všechny naše představy. Večeře je tak hned jasná. Prostředí nabízí kavárna stejně perfektní jako jídlo, moc ji doporučuji. Nedaleko pak objevujeme další skvělý plácek na spaní, který společně s námi obývají i dvě Francouzky, jeden sympatický Němec a také souputník z Čech.
Den 6 Cíl. Nebo možná ne?
Poslední dny na treku jsou vždy radostné, protože víte, že už brzo konečně sundáte těžkou krosnu a vyspíte se jako člověk v posteli, zároveň však i melancholické, jelikož končí jakási pomyslná svoboda a prostý život ohraničený jenom touláním a časem se svými vlastními myšlenkami.
Naše kroky míří do tajemného Fanalu. Hustý vavřínový les je součástí lesa Laurisilva, který najdete na seznamu světového dědictví UNESCO. Častá mlha a bizarní tvary stromů dělají z Fanalu jedno z nejfotogeničtějších míst na světě.
Pohled na zpěněný oceán z vyhlídky Miradouro da Ribeira da Janela nedaleko Porto Moniz
Přes lesní cestičky a Levada da Ribeira da Janela pak scházíme do stejnojmenného městečka, do něhož se sjíždějí turisté kvůli jedné z tamních vyhlídek na skály čnící přímo z oceánu. To už leží jenom kousek od pomyslného cíle celého přechodu.
Porto Moniz se nám přibližuje každým krokem, až konečně staneme u nedalekých mořských bazénků, které umožňují koupání v jinak rozbouřeném Atlantiku.
Cíl našeho přechodu ostrova – Porto Moniz. Hlavní atrakcí zde jsou lázeňská koupaliště s mořskou vodou. Přírodní i uměle vytvořené bazénky zde vznikly hlavně proto, že vstup do oceánu je kvůli vysokým vlnám rozbíjejícím se o útesy téměř nemožný.
Únava lehce přebíjí euforické pocity z přechodu, míříme proto do blízkého hotelu, kde si plánujeme dopřát stoletý spánek a u snídaně nabrat zpět všechna ztracená kila. Ráno nás čeká přejezd autobusem do hlavního města Funchalu, kde strávíme dalších pár dní. Ale to už je jiný příběh...
Lowcost MadeiraCeny jsou za jednoho. Na Madeiře se platí eurem, aktuální kurz v době našeho přechodu se pohyboval kolem 24 Kč. S pitnou vodou si nemusíte dělat žádné starosti, dá se dobrat po cestě několikrát za den. Stejně tak spaní „na divoko“ je možné téměř všude a bezplatně. Autobusy na Madeiře fungují dobře, jízdní řády jsou dostupné na internetu. Nejčastěji nejspíš narazíte na společnost Rodoeste, jízdní řády najdete zde. Dopravu po východní části ostrova a na letiště zajišťují převážně zelené autobusy SAM, jízdní řády najdete zde.
|
