V restauraci sedělo kromě mě několik turistů z Německa, Austrálie, Ameriky a Izraele. Panovala zde uvolněná nálada, lidé se bavili, jedli a kouřili jako v každé jiné restauraci. Varanásí je známé tím, že zde pravidelně v noci vypadává elektřina, takže se město, kromě několika desítek míst, jež osvětlují benzínové agregáty, ponoří do tmy. Já jsem měl to štěstí, že jsem se ubytoval v hotelu, jemuž v případě výpadku elektřiny dodával proud agregát, takže světla svítila a personál pustil na přání jednoho z turistů televizi.
Po únavném celodenním vedru jsem si vychutnával přinesenou specialitu a nevěnoval televizi pozornost, v níž běžela nějaká indická hudební hitparáda. Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy se na obrazovce objevil obraz hořících „dvojčat“ v New Yorku a říkal jsem si, že to zas bude nějaký „dobrý“ americký akční film. Jen jsem se divil, jak to vypadá realisticky a proč záběry neustále opakují. Komentátor mluvil v hindí, takže jsem mu nerozuměl, ale jeho vážná tvář mě znejistila.
Teprve, když ho vystřídal projev prezidenta Bushe, začal jsem nejen já, ale i znepokojení odpočívající turisté tušit, že se děje něco vážného. „To je jako doopravdy, jo?“, ozvalo se anglicky od jednoho stolu. Teprve, když personál restaurace naladil stanici CNN, jsme pochopili hrůzu, která se odehrávala asi 12 000 km daleko.
Byl jsem v té době v Indii pátý týden a nesetkal jsem se sebenepatrnějším náznakem nějakého násilí ze strany Indů, v jejichž společnosti žije vedle hinduistů početná muslimská komunita. Vedle hinduistů a muslimů zde samozřejmě žijí křesťané, buddhisté, sikhové, džainové, přívrženci různých primitivních kultů, Pársové a Židé. K muslimům se v Indii hlásí na 100 miliónů obyvatel. Stoupenci islámu jsou dnes rozptýleni po celé zemi, ale především v její severní části. Mešity s kupolemi a štíhlými věžemi minaretů lze spatřit téměř v každém větším indickém městě.
Když jsem se vzpamatoval ze šoku, více jsem muslimy na své cestě po Indii pozoroval. Můžu říct, že jsem se nesetkal až do svého návratu do ČR 2. října s žádným náznakem nenávisti nebo zloby vůči cizincům. Naopak, řada z nich tento teroristický čin odsoudila.
Setkání s jedním muslimským staříkem, který seděl v slunném odpoledni ve dveřích svého obchodu s kořením a čajem a rozmlouval se synem, dokládám jako názor jednoho z mnoha muslimů, kteří útok odsoudili. Už týden se v Indii nemluvilo o ničem jiném a já jsem byl zvědavý, jak se na to dívají ti zvláštní vousatí lidé, kteří pětkrát denně sklánějí svůj obličej do prachu, aby splnili svůj závazek v modlitbě vůči Bohu. V Indii je jakékoli probíhající obchodní jednání považováno za obřad, který má své vlastní specifická pravidla. Často v obchodě vypijete čaj, aniž byste cokoli koupili. A muslimové jsou ke svým hostům, ale i potenciálním zákazníkům zvlášť pozorní.
Přestože jsem nesehnal čaj, který jsem požadoval, dostal jsem sklenku jiného čaje a obchodník se mnou začal mluvit po několika zdvořilostních frázích o útoku v New Yorku a svá tvrzení a názory dokládal verši ze súter koránu. Jeho syn doplňoval jeho angličtinu a já zjišťoval, že zdaleka ne všichni muslimové pokládají útok za „normální“ obranu učení Mohamedova, ale že ho považují dokonce za protichůdný vůči zásadám pravověrného muslima.
Stařík zdůrazňoval především „očistu“ a „respekt“ před Bohem. Bylo vidět, že je stařec silně rozrušen, máchal rukama a drkotal zuby. Jeho syn mi vysvětlil, že trpí Alzheimrovou nemocí a naznačil, že bych měl raději jít. Přesto jsem se ho na odchodu zeptal na poslední slova, jež s takovou urputností říkal, odvětil, že jsou to verše z 114 súry koránu jež zní: „Utíkám v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem pokradmého našeptavače, který se vtírá do hrudi lidí, ať již je z džinů nebo z lidí.“
 |
 |
 |
 |
 |
