Vyšlapaná pěšina mezi poli stoupá vzhůru po táhlém kopci nad Spišským Podhradím k obrovské zřícenině vojenského hradu, který už skoro devět století dominuje východnímu Slovensku. Parkoviště je plné autobusů plivajících stovky turistů, natěšené na úžasnou historickou atrakci.
Jak asi vypadal život na Spišském hradu ve středověku?Na první stráž byste narazili už u vnějšího opevnění. Na další u brány zabezpečené hlubokým příkopem a baštami. Takhle nějak popisuje tehdejší ruch na prvním nádvoří, kde dnes stojí pokladna a kiosek s nápisy CocaCola a Algida, Alois Jirásek: "Po mostě vjíždějí vozy naložené sudy, soudky a bečkami. Vedle koníren lomozí pekelný buchot kladiv a perlíků, hučí měchy. Začazení kováři v kožených zástěrách na železném trnu kovají meče a štíty. O kus dál skládají vozkové žoky plné dřevěného uhlí. Hlava na hlavě. Vlasatí, osmahlí polonazí chlapi v krpcích se proplétají davem s pytli obilí. Odnášejí je na plácek do mlýnce, jehož dřevěný stroj nežene voda, nýbrž silný slepý hnědák, chodící v kole. Je vojna. Proto i to všechno shromažďování zásob. I ta vysoká hromada kulatých balvanů u zdi pod hrubým přístřeškem mezi dvěma baštami."
Vykláníte se zgoticky přestavěného okna hradního paláce a spolu s dalšími turisty fotografujete kulaté věže a hradby s kamennými schody. Do prostorné jizby, jejíž dřevěný strop držíval ohromný trám, padá nebe. Už málokdo by věřil, že stěny, znichž trčí šedé kamení, bývaly obílené a měly od podlahy do své poloviny tmavé "táflování". Tady se vždycky spalo pod nebesy. Tehdy však pod nebesy oblíbené "břeskvové" barvy na širokém loži, u nějž se na prkenné podlaze zubila medvědí kůže. A stůl, truhlu i křeslo u krbu zdobily pestrobarevné malované "rovliny".
Hluboký výklenek po obou stranách okna roubí kamenné lavice. Alois Jirásek píše, jak tu kdysi sedávala se svým francimorem osamělá paní. Za houstnoucího soumraku pozorovala tmící se lesy i chudou, vypleněnou ves v podhradí a v kapli se modlila za ztracené syny, kteří se vydali ve svatém nadšení dobývat Palestinu. Ze všech se vrátil jediný, s dobře skrývanou pochybností, proč musel drancovat ve jménu Ježíše Krista nečekaně krásná arabská města.
A v hradní mučírně tou dobou popravovali zajaté Mongoly, kteří se zase přihnali z dalekého východu s jiným "křižáckým" vojskem ve jménu jiného Boha pustošit křesťanskou zemi. "Naštěstí pro Moravu a Uhry byla tatarská okupace pouhou krvavou epizodou," říká naučeným hlasem mladičká průvodkyně a úzkou chodbičkou stoupá po točitých schodech na cimbuří, znějž dávní obyvatelé hradu mohli jen bezmocně sledovat krvavé tatarské plenění.
Téměř rok žila Spiš pod nelidsky krutou mongolskou nadvládou. Když přivřete oči, jako byste slyšeli ten zmatek a bědování, které se jednoho zimního dne roku 1242 rozlehlo tatarským táborem. "Velký chán Otogaj je mrtev," nesla se smuteční zpráva, která přinutila Tatary své vítězné tažení na západ okamžitě ukončit, neboť vojevůdce Batu chán spěchal uplatnit svůj nárok na náhle uprázdněný mongolský trůn. Díváte se do kraje a přemýšlíte, jaká asi musela být radost v obléhaném hradu, když stráž spatřila nepřátele po měsících útrap nečekaně odjíždět... Spišský hrad nikdy nebyl dobyt. Odolal nepřátelským vojskům Tatarů ve 13. století a o dvě stě let později i husitskému drancování. A přestože ho nakonec pokořil oheň a čas, jeho majestátní, obrovská zřícenina kraluje Spiši dál.
MŮŽE SE HODIT
Jak se tam dostat?
Z Brna asi šest hodin cesty po dálnici na Olomouc, pak na Hranice a Valašské Meziříčí přes Beskydy na hraniční přechod Makov. Odtud na Žilinu a znovu po dálnici údolím Váhu do Popradu. Pak přes Levoču dál na východ až do Spišského Podhradí, kde je první parkoviště. Výhodnější však je objet hrad z východu odbočkou na Hodkovice a dostat se až na parkoviště přímo pod vstupní branou.
 |
