Intifáda jako z televize, ale přišel jsem mezi ně trochu nevhod. Jeden ozbrojenec mi kyne svou em-šestnáctkou, abych se koukal ztratit. Nechci dostat gumovým projektilem do hlavy, takže rychle mizím v kamenném bludišti.
Staré město Jeruzaléma se v pátek zaplňuje věřícími z celé Palestiny. Společné modlitby o ramadánovém pátku jsou totiž povinností, kterou neopomene snad žádný muslim.
Skalní dóm
Skalní dóm v muslimské čtvrti, jedna z nejsvatějších mešit muslimského světa a hlavní dominanta města, je k těmto účelům ideálním místem.
Davy poutníků oblečených do svých nejlepších šatů se valí od Damašské brány úzkými uličkami ke zlaté kupoli svatyně. Projít opačným směrem je zhola nemožné. Zářící kupole dómu byla kdysi zhotovena z ryzího zlata, ale kalif Suleiman ho nechal roztavit, aby jím zaplatil své dluhy. Dnes ji pokrývá slitina hliníku a zlata (80 kg 24karátového lístkového).
Al-Aksá
Na jih od Skalního dómu stojí větší mešita Al-Aksá s měděnou kupolí. I když její venkovní výzdoba je daleko prostší, stavba byla stejně nákladná a náročná jako u její zářící sousedky. Malby na stropě jsou darem egyptského krále Farúka, sloupy věnoval Mussolini a podlahu pokrývají perské koberce.
Al-Aksá proslula svou krvavou historií. Roku 1951 zde byl zavražděn jordánský král Abdullah. O dvacet let později se mešitu pokusil zapálit křesťanský fanatik a před deseti lety uvnitř na věřící začal samopalem střílet izraelský voják. Zkrvavené šaty jeho obětí jsou vystaveny v nedalekém Islámském muzeu.
|
|
Posvátný měsíc je z hlediska bezpečnosti nejkritičtějším obdobím v roce. Vznětlivému Arabovi, který celý den nejí a nepije, stačí sebemenší podnět k tomu, aby se kdykoli pustil do krvavé rvačky. Takových konfliktů jsem byl svědkem téměř denně. Bohužel, nezřídka končí i zbytečnou smrtí, často kvůli nepodstatným maličkostem.
Srdce Jeruzaléma
Staré město je srdcem svatého Jeruzaléma a bezpochyby nejsvatějším místem světa – pro židy, muslimy i křesťany. Čtyřicet tisíc lidí rozdílných vyznání je tu uzavřeno za městskými hradbami se sedmi branami na ploše jednoho čtverečního kilometru.
Labyrint více než sta uliček a tisíce obchodů je rozdělen do čtyř čtvrtí – největší muslimské, nejmenší arménské, křesťanské a židovské, která ještě před šestidenní válkou v roce 1967 patřila Jordánsku. Poznat hranice jednotlivých čtvrtí je často možné jen podle vojenských hlídek, které se snaží držet znesvářené strany od sebe.
Zeď nářků
Západní zeď (hebrejsky Kotel Hamáravi) je pro Židy nejuctívanějším místem jejich náboženského světa. Je jediným zbytkem židovského Herodova chrámu, který Římané roku 70 před Kristem podruhé zbořili.
Dodnes se sem sjíždějí pobožní Židé, aby se pomodlili a oplakávali zničení původního chrámu a neméně i dávnou slávu Izraele. Židovské slzy daly tomuto místu jméno "zeď nářků."
Zeď slouží jako tradiční synagoga; mužům je vyhrazena levá, severní část, včetně kryté modlitebny se svatými knihami, ženy se modlí v pravé, znatelně menší části. Říká se, že muži si svou část vybrali proto, že skýtá více stínu před horkým sluncem.
Podle staré tradice věřící napíší modlitby na kousky papíru a zastrčí do spár mezi kameny ve zdi. Mnoho těchto věřících, především Jemenitů (Židé, kteří do Izraele přišli v tomto století z Jemenu), se při modlení kývá zepředu dozadu. Symbolicky si tak vynahrazují to, že v minulosti nemohli jezdit na velbloudu, aby jejich hlava nečněla výš než hlava muslima.
V roce 1948 zabrali Staré město i se Zdí Jordánci a Židé tak na dlouhých devatenáct let ztratili přístup ke svému svatému místu. Když izraelští vojáci roku 1967 získali Jeruzalém zpět, srovnali se zemí arabské budovy stojící kolem Západní zdi. Vytvořili tak rozlehlé náměstí, na kterém se teď příležitostně konají vojenské přehlídky.
Nejlepším dobou k návštěvě zdi (přístup k ní je 24 hodin denně) je bezpochyby začátek Šabatu, tj. pátek odpoledne při západu slunce. To se u ní sejdou pobožní židé z celého světa, horlivě se modlí, zpívají a především ti mladší pak tančí horu, rituální tanec, při němž se všichni drží v kruhu kolem ramen a kdokoli se může připojit.
Se začátkem šabatu také přichází začátek zákazu fotografování, který si zvláště ortodoxní židé velice hlídají.
Via Dolorosa
Via Dolorosa, poutní "cesta utrpení", kterou šel Ježíš vstříc své smrti na kříži alespoň podle Bible), od soudní budovy Pilátovy až k popravčí hoře Kalvárii, prochází jak křesťanskou čtvrtí, tak muslimskou. Křesťané se tak dostávají do bezprostředního kontaktu s arabskými muslimy. Jejich tiché modlitby se často mísí s hlasitým zpěvem muezzínů z okolo stojících minaretů.
Na to, aby mezi nimi nedocházelo ke konfliktům, dohlíží jako všude ve městě uniformovaní vojáci a policisté. Zdá se však, že vztahy mezi těmito dvěma skupinami jsou daleko lepší než všeobecná židovsko-arabská nenávist.
Pobožní křesťané, většinou američtí a evropští turisté, se tak mohou bezstarostně procházet v Kristových šlépějích. Na celé trase Via Dolorosy je čtrnáct zastavení a na každém z nich stojí kostely, kláštery a kaple, všechny připomínající jednu z nejvýznamnějších událostí křesťanské historie. Tradiční procesí vedou každý pátek ve tři odpoledne Františkánští mniši.
Mnoho věřících cestou postupuje i s křížem na zádech, především o Velikonocích jsou místní uličky doslova přecpány k prasknutí novodobými mučedníky.
Pět ze čtrnácti zastavení je v chrámu Božího hrobu, zřejmě nejsvatějším místě křesťanského světa. Tady byl údajně také Ježíš pochován Josefem z Arimatie. Původní stavbu zničilo zemětřesení, současná podoba chrámu pochází z roku 1927. U vchodu do jeho hrobu se denně tlačí dlouhé fronty pobožných poutníků, trpělivě čekajících, až je mnich vpustí na chvilku dovnitř malé hrobky.
Mezi mnoha křesťanskými skupinami často panují větší neshody. Tak například koptové během jednoho náboženského konfliktu vyhnali z rozlehlého kláštera etiopské mnichy. Ti se poté usadili na střeše chrámu Božího hrobu, kde si postavili skromný klášter Deir as-Sultan a malé cely, v kterých přebývají.
Snědí mniši oblečení do tmavých vlněných přehozů a černých čapek jsou většinou tiší a přívětiví, málokdy však ze svého útočiště scházejí dolů do města.
Obrovská koncentrace tolika svatých míst, která věřící během krátké doby spatří, občas způsobuje vznik tzv. "jeruzalémského syndromu." Jde zpravidla o mladé, hluboce věřící lidi, kteří najednou nabydou přesvědčení, že jsou jednou z biblických postav. Podle toho se pak snaží jednat, což často nemívá dobré následky.
Známý je případ kanadského Žida, který uvěřil, že je nadlidskou silou obdarovaný Samson a snažil se to dokázat pokusem proskočit zdí svého hotelového pokoje, což se mu nepodařilo. Většina takto postižených lidí končí na psychiatrické klinice Kefar Šaul v západním Jeruzalémě, než je tato víra přejde. Jde průměrně o padesát věřících ročně, většinou návštěvníků ze severní Ameriky a západní Evropy.
Ortodoxní Židé
Židovská čtvrť ve starém městě byla téměř celá srovnána se zemí a musela být kompletně přestavěna poté, co Jeruzalém v roce 1967 znovu ovládli Izraelci. Až na několik málo synagog a archeologických vykopávek z dob Římanů tady není nic zajímavého k vidění.
Skutečně židovskou čtvrtí je Mea Šearim v nové části města, vybudovaná roku 1875. Mea Šearim v hebrejštině znamená "sto bran". Původně totiž čtvrť měla své vlastní obranné zdi, údajně se sto branami, které se každou noc kvůli zlodějům zamykali.
Jde o poslední tzv. štetl, židovské ghetto, zachované v podobě východoevropských ghet v době před holocaustem. Jeho obyvatelé se oblékají do šatů, jaké se nosili ve východní Evropě v 18. století. Převážně se zabývají náboženským studiem a jejich život financují komunity ortodoxních židů v zahraničí.
Zdejší domy tvoří několik jednotlivých skupin. Všechny domy každého takového komplexu jsou směřují do středu ostatních budov, kde stojí větší budova sloužící jako náboženské vzdělávací středisko, synagoga a místo veřejných shromáždění.
Nejkonzervativnějšími a nejortodoxnějšími židy jsou chasidité, kteří žijí podle mystické interpretace judaismu. Jejich sekta vznikla v 17. století ve východní Evropě, vedená rabínem Bál Šem Tovem. Snadno se poznají podle dlouhých černých kabátů, bílých košil, černých klobouků (o šabatu vyměněných za široké kožešinové "streimely"), plnovousu a pejzů.
Méně ortodoxní židé nosí jarmulku (nebo kipu), malou čepičku, zakrývající vrchní část hlavy, která má vyjadřovat pokoru před bohem. Tu musí nosit i cizinci, pokud vstupují do synagog či ke Zdi nářků. Ortodoxní ji mají pod svými černými klobouky.
Na každé ulici visí hebrejsky a anglicky psané tabule upozorňující návštěvníky na striktní pravidla chování a oblékání. Zakázány jsou šortky, tílka a vůbec krátké rukávy pro ženy, dotýkání se osob druhého pohlaví, povoleno není ani držet svého partnera za ruku.
Tragédie u Damašské brány
Poslední večer v Jeruzalémě znovu procházím okolím Damašské brány, hlavního vstupu do muslimské čtvrti. Přes den ji obléhají drobní prodavači čerstvých chlebových placek, levných triček a modlitebních rohoží, jejichž "arbá šekel, arbá šekel!" (čtyři šekely) doléhá až do našeho hostelu.
Po setmění se malé krámky zavřou a prodavači zmizí. O ramadánu jsou však úzké uličky i tak přeplněné věřícími, vracejícími se z modliteb do východního Jeruzaléma i dál do Palestiny. Ve stejnou dobu se však také z města vyváží nahromaděný odpad na valnících tažených malými traktůrky. Zrovna když jsem se vracel do arabské čtvrti, jeden valník se pod náporem spěchajících lidí převrhl a pod ním zůstal ležet mladý Arab.
Ostatní muži se rychle snažili těžký valník zvednout a zraněného vytáhnout. To se jim podařilo až po několika minutách. Bezvládné tělo pak obstoupilo pět izraelských vojáků, kteří se snažili zatlačit dav ostatních Arabů snažících se alespoň na okamžik zahlédnout přidušeného mladíka. Všichni však poslušně ustoupili, když přispěchal lékař, rovněž oblečený do uniformy izraelské armády. Doktor se pokoušel zraněného oživit, ten se ale jen na chvilku zachvěl, něco slabě vykřikl, a pak se přestal hýbat úplně.
Ošetřující voják cosi vzrušeně přikázal svým kolegům, ti ho však nevnímali, znovu měli co dělat, aby v bezpečné vzdálenosti udrželi rozvášněné Araby. S bleskem dělám jednu fotku celé scény a hned nato mizím v úzkých uličkách.
Nevím, jestli se mladého Araba nakonec podařilo zachránit, ale je jasné, že večerní příhoda brzy zanikne ve stínu dalších, větších i méně důležitých událostí, které denně hýbou svatým Jeruzalémem.
 Jeruzalém |
 Ve čtvrti ortodoxních Židů v západním Jeruzalémě |
 Obrázek ze čtvrti ortodoxních Židů - Mea Šearim v Jeruzalémě |
 V etiopském klášteře ve Starém městě Jeruzaléma |
 Jeruzalém |
 Skalní dóm v Jeruzalémě |
 Via Dolorosa v Jeruzalémě |
 Zeď nářků v Jeruzalémě |
