"Musíš jít do podřepu, váhu dávat na přední nohu. Napřáhni levou ruku, sleduj ji a nech se vézt,“ klade mi na srdce dvacetiletý mladík Consta Ipunge, který je na jedno dopoledne mým učitelem sjíždění dun. Upevním si helmu, rozhlédnu se po nažloutlé krajině okolo a odhodlaně se vztyčím na snowboardu. Brzy po rozjezdu další salto mortale.
Nulové zkušenosti se snowboardováním jsou znát, ale je příjemné, že pád při sandboardingu (sand=písek angl.) nikdy nekončí modřinami. Na rozdíl od zmrzlých českých sjezdovek se do písku vždy padá jako do postele s načechranými peřinami.
Opatrně se zvedám, zatímco Constovi kamarádi kolem mě sekají dokonalé obloučky. Tentokrát už se pod dunu dostanu bez zakolísání. Jenže rozpumpované srdce zamrzne při myšlence na dlouhý výstup.
Komercializace dun poblíž namibijského přímořského letoviska Swakopmund ještě nedosáhla takového stupně, aby turisty na vrchol písečné haldy vytáhl vlek. Možná v budoucnu. Nyní se každý musí spolehnout na svou fyzičku. Sundám snowboard, hodím si ho na rameno a šlapu do strmého vrchu.
* Před nasazením snowboardu se jeho skluznice musí potřít voskem, potom zaházet pískem, který je vzápětí nutno i s velkou vrstvou vosku setřít.
Vrstvy písku podjíždějí pod nohama, sem tam s nimi sjede dolů i obrovský černý brouk. Naleznu „schodiště“, které vyšlapali moji parťáci, takže už se přece jen stoupá lépe než v netknutém pískovišti.
Dorazím na vrchol duny a funím jako lokomotiva. A to se sluníčko (naštěstí) schovává za hustými mraky. Nahoře už roztažený v písku odpočívá můj český kamarád, dva turisté z Botswany a naši tři namibijští instruktoři, kteří nás povzbuzují k dalším výkonům. Než však vyrazím k novému sjezdu, musím si taky 'dát oraz'.
Za přerývaného oddychování se rozhlížím kolem. Na obzoru před námi se rozevírá širá poušť složená z desítek různě vysokých písečných závějí. Když se člověk otočí, vidí pouze silnici, úzkou pláž a nekonečný Atlantik. V Namibii roste poušť rovnou z mořských vln. Není divu, že tento kus Afriky evropští dobyvatelé dlouhá desetiletí míjeli bez zájmu.
* Když dojedete dolů, nezbývá, než se ze snowboardu vyzout, hodit si ho na rameno a šlapat po duně nahoru.
Lepší než Brad Pitt
"Neboj, jde ti to lépe než Bradu Pittovi,“ zmírňuje Consta moje pocity neumětelství. Americký herec přijel v roce 2006 do jihoafrické Namibie se svou partnerkou Angelinou Jolie, aby se tu narodilo jejich první dítě.
Zatímco se hollywoodská ikona smyslnosti připravovala na porod, kterým chtěla upozornit svět na africkou chudobu, blonďatý umělec si krátil čas sandboardováním.
"Vůbec jsme nevěděli, co se bude dít. Dostali jsme od šéfa příkaz nebrat mobily a jet na jinou dunu než obvykle. Pak se objevil Pitt se čtyřmi bodyguardy, kteří jen pozorovali, jak se při sandboardování trápí. Nakonec, když zjistili, že jsme v pohodě a že mu neublížíme, začali jezdit taky,“ vzpomíná instruktor.
* Instruktor Consta Ipunge už učil sandboardovat stovky turistů. Jeho nejslavnějším žákem byl hvězdný americký herec Brad Pitt.
Consta i jeho kamarádi Gena a Sam jsou nefalšovaní pohodáři, co nedají dopustit na reggae, které duní z jejich auta. Už při vyzvednutí na domluveném místě jsou samá legrácka. Consta mi přidělí jedny erární snowboardové boty, které by snad měly odpovídat velikosti mého chodidla, a do ruky vrazí modré prkno. "Písek má větší tření než sníh, takže v Africe jedeš dvakrát pomaleji než u vás v Evropě. Pády tě nebudou tak bolet,“ uklidňuje mě, když vidí můj nejistý postoj poté, co si prvně nazuji výstroj.
* Po každém sjezdu a hlavně namáhavém výšlapu potřebuje každý sandboardista chvilku odpočinku. V Namibii vleky na dunách ještě nezavedli.
Ne každý s namibijskými sandboarďáky vychází tak snadno jako český novinář nebo americký herec. Někteří búrští zákazníci z Jihoafrické republiky ještě stále žijí ve svém osobním apartheidu, ač se tato rasistická diktatura před 13 lety definitivně odebrala do dějinné kafilerky. Svoje předsudky vůči černochům mnozí Búrové (Jihoafričané s holandskými kořeny) neopustili a svoji domnělou nadřazenost dávají znát i instruktorům.
"Búrové většinou nevědí, jak se na snowboard postavit, ale od ,negra‘ si přece nenechají radit,“ vypráví Gena a na chvíli ztratí svůj široký úsměv. Rasističtí zákazníci však mají smůlu. Firma Hata Angu je jedna z těch mála, která nepatří (jak je v Africe zvykem) bělochovi. Takže když je nadřazené chování turistů nesnesitelné, mohou jim zaměstnanci sebrat snowboardy, vrátit peníze a nechat je na duně, ať se odtud dostanou, jak chtějí.
Zakladatel cestovky Raymond Inichab z etnika Damara popisuje, jak se k podnikání dostal: "Sandboardování se provozuje v Tunisku a dalších arabských státech nebo třeba v Jihoafrické republice či Peru. Tady ve Swakopmundu se objevilo poprvé před 12 lety. Dnes je to vedle jízdy na čtyřkolkách naše hlavní lákadlo. Já jsem začal jako instruktor sandboardování pro jednoho bělocha. Chtěl jsem se osamostatnit, jenže jsem neměl peníze.“
* Tak odpočinku bylo dost - hurá na sjezdovku. Přeci jen dopolední ježdění v písku přišlo na tisíc korun, tak se nesmí strávit povalováním po duně.
Zákazníci se často ptali, proč tu nikdo nedělá exkurze do chudinské čtvrti Mondesa. "Tak jsem se jim nabídl sám,“ objasňuje své podnikatelské začátky třicátník, který ani v teplém počasí nesundá červenou vlněnou čepici. S početnými řetízky a copánky vykukujícími zpod hučky vypadá spíše jako místní sígr než úspěšný byznysmen.
"Přitom jsem stále dělal instruktora, abych našetřil dost peněz. Půjčku černochovi z Mondesy žádná banka v Namibii nedá,“ stěžuje si na místní finanční instituce, které zůstávají nadále v rukou bílé menšiny. Nakonec si vydělal dost a mohl rozjet sandboardingovou firmu ve vlastní režii.
Nyní se Inichabovi daří. Pravidelně jezdí na starý kontinent na veletrhy, aby náležitě propagoval svoji cestovku Hata Angu. "První cesta do Evropy byl šok. Přijel jsem do Belgie, šel jsem na záchod a všiml jsem si, že tam uklízí běloška. Nemohl jsem tomu věřit, že bílí také dělají takové podřadné práce,“ líčí svůj kulturní šok.
* Zvednete rohy překližky, pokrčíte nohy v kolenou, kamarád do vás strčí a už se řítíte šedesátikilometrovou rychlostí po hlavě dolů.
Bonbonek? Sandsáňkování
Ale zpět na dunu. Během půldne, za který jsem zaplatil v přepočtu necelou tisícovku, ji sjedu a výstupem pokořím celkem osmkrát. Připadám si jako dělník z pískovcového lomu. Drobnými zrníčky mám polepený celý zpocený obličej, z kapes vytěžím hrst jemného prášku. Ale skotačení v poušti ještě není konec.
Gena nás vytáhne na tu nejstrmější dunu a na jejím vrcholu pokládá na zem obyčejnou, metr a půl dlouhou překližku. Lehne si na ni, chytne její rohy a zvedne je do výše. "Takhle se položíte, já vás rozstrkám a zažijete nejlepší jízdu svého života,“ slibuje mladý Namibijec.
Je to jako písečná horská dráha, řvu nadšením, v těle se mi uvolňuje adrenalin. Svištím si to po hlavě dolů šedesátikilometrovou rychlostí, deska zběsile klouže po naváté duně. Po třísetmetrové jízdě zastaví až na protější "závěji“. Jedním slovem je to úlet. Jako celé sandboardování.
