Při nákupech mají Češi blízko k Polákům i k Maďarům. Ti všichni nakupují jinak než Britové, Němci či Francouzi. Ukazuje to průzkum provedený společností Healey and Baker ve dvanácti zemích Evropy.
Předně dávají přednost blízkým obchodům. Do supera hypermarketů chodí daleko méně než Západoevropané. I na nákup potravin se totiž ve středu Evropy chodí pěšky, na rozdíl od Francie či Británie, kde se pro jídlo jezdí autem. Lidé zato nemají problémy s parkováním, na něž si stěžují zejména Belgičané a Němci. Ale člověk nepobere tolik co auto, a tak Středoevropané musí nakupovat jídlo častěji než lidé na západě Evropy. Češi ho kupují obvykle každé dva dny, Poláci a Maďaři skoro denně. Zato Britové vystačí s jedním velkým nákupem týdně. Paradox je, že na rozdíl od Britů či Francouzů se Češi ani při tak častých nákupech v obchodě nenudí a neobtěžuje je to. Alespoň to tvrdí. Oblečení se ve střední Evropě nekupuje tak často jako u západních sousedů. Čech si koupí něco na sebe zhruba jednou za dva měsíce, tedy stejně často jako Portugalec, Španěl nebo Maďar. Na Švéda, který jde nakupovat šaty alespoň jednou za měsíc, nikdo z nich nemá. Na rozdíl od Švédů obvykle Čech nakupuje šaty společně se ženou, dětmi nebo příbuznými a přáteli. Je to prostě věc společná. Uvnitř obchodu se čeští zákazníci chovají už dosti podobně jako jejich západní protějšky. Prudce vzrostl jejich zájem o to, odkud pochází jídlo, které kupují. Celkem se starají i o původ kupovaných oděvů, i když na značkové zboží ještě moc nedají - na rozdíl od Italů či Poláků. Stejně jako Francouzi, Švédové nebo Poláci kupují i Češi raději potraviny z domácí produkce a nechtějí moc kupovat mrazené - čerstvé věci mají přednost. Dosud je však neovládl naprostý odpor ke geneticky upraveným potravinám. Zatímco tři čtvrtiny dotázaných Italů, Francouzů, a dokonce i Maďarů je odmítá, v Čechách by si je nekoupila "jen" polovina lidí. Menší odpor vůči nim cítí už jen Nizozemci. Občas mají i Češi větší nároky než jejich západní protějšky. Tak většinou berou jako samozřejmost, že supermarkety mají být otevřeny v neděli, zatímco ve Francii či Německu to požaduje jen čtvrtina lidí. Jindy jsou ovšem nespokojeni víc než ostatní, ať už kvůli nedostatku prostoru v obchodech nebo kvůli vrácení zboží. Na rozdíl od Britů, pro které to není problém, dvě třetiny Čechů soudí, že vrátit šaty a dostat za ně zpátky peníze není nijak jednoduché. Přitom stejně jako většina Evropy chovají temné podezření, že při nákupu šatů nedostanou za své peníze odpovídající protihodnotu. Polovině dotazovaných Čechů se zdá, že je nějak moc výprodejů. Naopak ještě nepropadli tomu strávit den v obřích nákupních halách, bludišti obchodů, butiků či nejrůznějších krámků. Devět desetin z nich sice přiznává, že do nákupních center alespoň párkrát za rok zavítá, ale jdou tam vždy pro něco konkrétního. Ne jako Belgičané či Portugalci, kteří houfně přiznávají, že v nich tráví volný čas. Češi se tam moc dlouho nezdržují, tři čtvrtiny z nich tvrdí, že jim stačí nanejvýš hodina. Belgičané i Portugalci v nich vydrží i tři hodiny a déle. A tak i když u českých měst a městeček vyrůstají stále nové a nové supera hypermarkety, lidé je stále ještě navštěvují dvakrát řidčeji než Britové či Švédové a třikrát méně než Nizozemci, kteří jsou, jak se zdá, nákupními centry přímo posedlí. Navštěvují je skoro každý týden, zatímco Češi tak jednou dvakrát za měsíc. Věci se však mění. Mladí Češi do pětatřiceti let navštěvují moderní obchody dvakrát víc než jejich prarodiče a značně častěji než jejich rodiče. Přitom ještě nejs ou ve věku, kdy musí mít vždy dost peněz na útratu.
Nákup je především ženskou záležitostí?
Když mluvíme o nákupech pro domácnost, bylo by asi vhodnější mluvit spíše o Češkách než o Češích. Věci pro domácnost tu nakupují stále hlavně ženy, na rozdíl od Švédska, kde je poměr nakupujících mužů a žen vyrovnaný. Tento nepoměr (1:3) však není v České republice tak drastický jako ve Španělsku. Tam přiznává jen každý patnáctý dotázaný, že dělá nákupy pro domácnost. Zajímavé je, že dokonce i v supermarketech, které jsou na Západě "doménou" mužů, nakupují v Čechách spíše ženy.
Předně dávají přednost blízkým obchodům. Do supera hypermarketů chodí daleko méně než Západoevropané. I na nákup potravin se totiž ve středu Evropy chodí pěšky, na rozdíl od Francie či Británie, kde se pro jídlo jezdí autem. Lidé zato nemají problémy s parkováním, na něž si stěžují zejména Belgičané a Němci. Ale člověk nepobere tolik co auto, a tak Středoevropané musí nakupovat jídlo častěji než lidé na západě Evropy. Češi ho kupují obvykle každé dva dny, Poláci a Maďaři skoro denně. Zato Britové vystačí s jedním velkým nákupem týdně. Paradox je, že na rozdíl od Britů či Francouzů se Češi ani při tak častých nákupech v obchodě nenudí a neobtěžuje je to. Alespoň to tvrdí. Oblečení se ve střední Evropě nekupuje tak často jako u západních sousedů. Čech si koupí něco na sebe zhruba jednou za dva měsíce, tedy stejně často jako Portugalec, Španěl nebo Maďar. Na Švéda, který jde nakupovat šaty alespoň jednou za měsíc, nikdo z nich nemá. Na rozdíl od Švédů obvykle Čech nakupuje šaty společně se ženou, dětmi nebo příbuznými a přáteli. Je to prostě věc společná. Uvnitř obchodu se čeští zákazníci chovají už dosti podobně jako jejich západní protějšky. Prudce vzrostl jejich zájem o to, odkud pochází jídlo, které kupují. Celkem se starají i o původ kupovaných oděvů, i když na značkové zboží ještě moc nedají - na rozdíl od Italů či Poláků. Stejně jako Francouzi, Švédové nebo Poláci kupují i Češi raději potraviny z domácí produkce a nechtějí moc kupovat mrazené - čerstvé věci mají přednost. Dosud je však neovládl naprostý odpor ke geneticky upraveným potravinám. Zatímco tři čtvrtiny dotázaných Italů, Francouzů, a dokonce i Maďarů je odmítá, v Čechách by si je nekoupila "jen" polovina lidí. Menší odpor vůči nim cítí už jen Nizozemci. Občas mají i Češi větší nároky než jejich západní protějšky. Tak většinou berou jako samozřejmost, že supermarkety mají být otevřeny v neděli, zatímco ve Francii či Německu to požaduje jen čtvrtina lidí. Jindy jsou ovšem nespokojeni víc než ostatní, ať už kvůli nedostatku prostoru v obchodech nebo kvůli vrácení zboží. Na rozdíl od Britů, pro které to není problém, dvě třetiny Čechů soudí, že vrátit šaty a dostat za ně zpátky peníze není nijak jednoduché. Přitom stejně jako většina Evropy chovají temné podezření, že při nákupu šatů nedostanou za své peníze odpovídající protihodnotu. Polovině dotazovaných Čechů se zdá, že je nějak moc výprodejů. Naopak ještě nepropadli tomu strávit den v obřích nákupních halách, bludišti obchodů, butiků či nejrůznějších krámků. Devět desetin z nich sice přiznává, že do nákupních center alespoň párkrát za rok zavítá, ale jdou tam vždy pro něco konkrétního. Ne jako Belgičané či Portugalci, kteří houfně přiznávají, že v nich tráví volný čas. Češi se tam moc dlouho nezdržují, tři čtvrtiny z nich tvrdí, že jim stačí nanejvýš hodina. Belgičané i Portugalci v nich vydrží i tři hodiny a déle. A tak i když u českých měst a městeček vyrůstají stále nové a nové supera hypermarkety, lidé je stále ještě navštěvují dvakrát řidčeji než Britové či Švédové a třikrát méně než Nizozemci, kteří jsou, jak se zdá, nákupními centry přímo posedlí. Navštěvují je skoro každý týden, zatímco Češi tak jednou dvakrát za měsíc. Věci se však mění. Mladí Češi do pětatřiceti let navštěvují moderní obchody dvakrát víc než jejich prarodiče a značně častěji než jejich rodiče. Přitom ještě nejs ou ve věku, kdy musí mít vždy dost peněz na útratu.
Nákup je především ženskou záležitostí?
Když mluvíme o nákupech pro domácnost, bylo by asi vhodnější mluvit spíše o Češkách než o Češích. Věci pro domácnost tu nakupují stále hlavně ženy, na rozdíl od Švédska, kde je poměr nakupujících mužů a žen vyrovnaný. Tento nepoměr (1:3) však není v České republice tak drastický jako ve Španělsku. Tam přiznává jen každý patnáctý dotázaný, že dělá nákupy pro domácnost. Zajímavé je, že dokonce i v supermarketech, které jsou na Západě "doménou" mužů, nakupují v Čechách spíše ženy.
