Údolí Val di Fiemme, jemuž se přezdívá Údolí harmonie, sousedí na východě s Přírodním parkem Paneveggio, který je považován za jeden z nejhezčích v Evropě. A proč vlastně Údolí harmonie?
Údolí získalo přezdívku díky vzácným stromům, ze kterých se vyrábí klavírní stoly a unikátní housle. O výjimečnosti zdejšího dřeva věděl už i slavný italský mistr houslař Stradivari. Dřevo místního smrku červeného z takzvaného Houslového lesa je totiž obzvláště pružné, lépe přenáší zvuk a jeho kanálky jsou jako malé varhanní píšťaly, které vytvářejí rezonanci.
Právě v Houslovém lese se nachází poznávací centrum věnované Přírodnímu parku Paneveggio – Pale di San Martino. V rámci návštěvnické trasy si můžete vzácné stromy prohlédnout.
„V parku jsou nejen zmíněné smrkové a listnaté lesy, ale i mohutné skalní stěny a zelené alpské pastviny, horská jezera, rašeliniště a nespočet druhů zvířat,“ vysvětluje ředitel parku Vittorio Ducoli. Pyšní jsou zde zejména na jeleny, které můžete pozorovat v oboře u poznávacího centra.
Terapie v lese
Ponořit se do přírody je dobré pro tělo i ducha, hlásá japonská filosofie, která se dá snadno praktikovat i v italských horách. Jehličí, kůra i lesní půda vytváří léčivé vůně. Listy uvolňují kyslík a monoterpeny, tedy látky, které při vdechování čistí dýchací cesty, snižují krevní tlak a posilují imunitní systém.
Pobyt v lese je pro italské horaly samozřejmost, přírodou se léčí od mala a v podstatě mimoděk. V posledních letech se i díky postupnému celosvětovému příklonu k ekologickému myšlení a udržitelnosti snaží využít každý strom do posledního jehličí.
Díky tomu si i já můžu koncentrovanou vůni zdejších lesů přivézt domů. Mám ráda esenciální oleje a ty tady vyrábí ze zbytků smrků. Poctivě připravené oleje nejsou levná záležitost, například malá lahvička od slavné firmy Magnifica Essenza stojí mezi 13 až 15 eury (325 až 375 korun).
Horská italská kuchyně
Přirozené obhospodařování zdejších lesů přispělo k mimořádné kvalitě lesní půdy a i samotné horské zemědělství je silně orientováno na udržitelnost. Vše je propojené. A tudíž i to, co vám v místních restauracích přinesou na stůl.
Ve výšce 2 032 metrů nad mořem se nachází horská chata Rifugio Capanna Passo Valles, která je v zimě propojena s lyžařským areálem San Pellegrino. Provozuje ji už třetí generace. Při příchodu nás v tomto alpském průsmyku na hranici mezi provinciemi Trento a Belluno vítá přátelský bernardýn.
Vaří tu tedy opravdu nebesky. A určitě nejen proto, že je tato chata tak vysoko. Už jen tortelloni zalité máslovo-medovou omáčkou a posypané plátky křupavých mandlí by stály za návštěvu.
A určitě ochutnejte i propracovaný desert ve formě hřibu, který vás vyjde na cca 7 eur (cca 175 korun). To je tedy něco! Sladká nožička „hříbku“ opravdu chutná po houbách. To ale není vše. V „hlíně“ na talířku je i jehličí a lišejník. Jehličí je asi opravdu jen dekorace, ale lišejník se jí. Je upravený, chutná sladce.
Michelinský zážitek v Cavalese
Lišejník jako součást desertu podává i michelinský šéfkuchař Alessandro Gilmozzi, který v roce 1990 přetvořil starý mlýn v Cavalese na restauraci, v níž odvážně experimentuje s trentinskou tradicí.
Snad poprvé v životě mě mrzí, že nemám tolik vytříbený jazýček, abych mohla kulinářské umění údajně jednoho z nejlepších a nejzajímavějších italských kuchařů řádně ocenit. Každá inovace vnesená do jeho menu je prý výsledkem pečlivého vědeckého výzkumu.
„Jeho kuchyně voní kouřem, bylinkami z lesů, loveckými chatami...Alessandro prezentuje svou horskou kuchyni, kterou sám rád nazývá dolomitickou, neboť je úzce spjata s územím Dolomit,“ popsal Gilmozziho přístup před časem italský novinář Samuele Amadori.
A právě v tom podle mě tkví hlavní důvod, proč se vyplatí zajet si o něco dál než do rakouských Alp. Italská kuchyně je právem považována za jednu z nejlepších na světě. Italové prostě nad jídlem přemýšlejí.
Stromy, kopce nebo jezera najdeme leckde. Pravou italskou harmonii chutí ale jen… No však vy víte, kde.