Málokdo z Hugových bídníků by dnes kdysi klikaté kilometry pařížských stok poznal. Jako se měnila tvář města nad povrchem, stejnou zásadní proměnou prošly i ulice a křižovatky stok pod zemí. Tam, kde se prchající Jean Valjean bořil do tekutých písků, těžce zdvihal nohy z jedovatého bahna plného odpadků, dnes proudí spoutaný tok podél rovné přímky, v úhledném betonovém korytě. Dnešní stoka je čistá, rovná a dokonalá. Zásluhu na tom má jediný člověk. "Ten muž opravdu žil a jmenoval se Bruneseau," všimnul si i Victor Hugo. Jednoho normálního dne roku 1805 přišel k Napoleonovi na ranní audienci ministr vnitra. Kolem velikého císaře řinčely šavle, hrdinové všech evropských bitev se předháněli v líčení zážitků. V této atmosféře, kdy Napoleon vychutnával Marengo a čekal na Slavkov, k němu přistoupil dotyčný ministr. "Včera jsem viděl nejneohroženějšího muže vašeho císařství," sdělil Napoleonovi. Vedle toho, co si vzal za cíl Bruneseau, bledla všechna válečná hrdinství. On se totiž rozhodl prozkoumat a opravit pařížské stoky. Byla to tvrdá bitva. Dělníci i inženýři umírali na nakažlivý mor,topili se v kalných vodách a jen pomalu zanášeli do map prozkoumaná území. Žebříky se bortily do bahna, jedovaté plyny v nevětraných chodbách kosily statečné muže a mrtvolný zápach probořených starých vězení nad vodami se vznášel. Výsledek těchto objevů? Byl nakonec obdivuhodný. Všechna vězení otevřená do stok zazdili, propadlé kanály a jejich klenby opravili, břehy vyztužili. Bruneseau osobně řídil veškeré práce. Na konci všeho snažení bylo něco, co Hugo nazval revolucí. "Stoka vzdává hold civilizaci," napsal autor Bídníků o nové podobě podzemní sítě, kterou "Kolumbus" pařížských kanálů za sebou zanechal.
4. prosince 1999
