Vilky utopené v zeleni pěstěných zahrad prostupuje řídký borovicový les, vzduchem povívá lehce slaný větřík a kousek vedle nás je tušit moře. Není to sice ta silná, omamná a teplá vůně známá ze Středomoří, přesto však atmosféra Arcachonu nutně vzbuzuje v suchozemcích nadšení.
Je se i na co dívat. Přímořský resort má nekompromisně luxusní „šmak“, všude je dost místa a upravenými ulicemi se jen občas tiše prosmýkne nějaké to lepší auto.
Největší hora písku
Kvůli tomu jsme sem ale přece jen cestu nevážili. Místní nám poradili, abychom z autobusu vystoupili o pár zastávek dřív a k duně prošli pár set metrů mezi vilkami. A opravdu, za chvíli se prostor rozevírá a za malým ohybem pobřežní čáry ji konečně vidíme horu písku, více než 100 metrů vysokou, táhnoucí se několik kilometrů podél moře. Tady, na jihozápadě Francie v departementu Gironde asi 70 kilometrů jihozápadně od Bordeaux.
Lesem až k moři. Idylka na pobřeží u Arcachonu
Dune du Pilat (též Pyla) je aktuálně největší písečnou dunou v Evropě a jde o dunu „živou“, tedy putující. Její vznik má na svědomí pravidelně vanoucí silný vítr od moře, který písek postupně navršil až do výšky, která na starém kontinentě nemá obdoby. Nejvyšší kóta aktuálně dosahuje 110 metrů nad mořem a právě na ní se vzhůru hrabeme. Čím výše, tím pěknější vyhlídky: na ústí Arcachonské zátoky a protilehlou kosu Cap Ferret.
Tip na dovolenouChtěli byste svoji letošní dovolenou strávit ve Francii? Vyberte si svůj zájezd snů na Dovolena.iDNES.cz. |
Konečně jsme nahoře, na hraně duny je písek zpevněný větrem a jde se líp. Pohled do vnitrozemí je úplně jiný než na přímořské straně. Duna totiž vlivem západních větrů postupuje směrem k východu, tempem přibližně 5 metrů za rok, a postupně tak zasypává přilehlý les. Ten je součástí rozsáhlé zalesněné oblasti zvané Landes de Gascogne a táhne se kam až oko dohlédne. Převažují tu borovice, jejichž suchá torza, zadušená pískem, místy vyčuhují ze závětrné strany duny. Je to bizarní pohled.
Cesta vzhůru je klopotná. Od moře na vrchol duny překonáte přes 100 výškových metrů.
Pohled z vrcholu Dune du Pilat k severu
Ještě než po strmém závětrném svahu duny sestoupíme, či spíše sklouzneme do lesa k parkovišti, odkud na dunu míří většina návštěvníků, alespoň vizuálně zkoumáme jižní část duny. Celá je dlouhá skoro tři kilometry a zkoušíme si představit tu masu písku, kterou máme pod nohama. Čísla jsou přesvědčivá, asi 60 milionů m³ se rovná přibližně jedné desetině objemu vodní nádrže Orlík. Ovšem v poněkud méně tekutém stavu.
Zátoka nebo laguna?
Kam ještě v Evropě na duny?Písečné přesypy (duny) se nejčastěji vyskytují v pouštních oblastech, které na starém kontinentě nenajdeme. I tak se však v Evropě můžete s dunami setkat na řadě míst, většinou však jde o přesypy stabilizované vegetací, které příliš nemění tvar. Najdete je především v pobřežních oblastech vystavených silným větrům: na Baltu, v Dánsku, na pobřeží Nizozemska a Belgie, v jihozápadním Španělsku. Písečné přesypy, ovšem rozlohou více než skromné, se najdou i v Česku, nejčastěji kolem řek (Písty či Semín v Polabí, Vlkov u Veselí nad Lužnicí aj.) |
Po návratu do Arcachonu bereme zavděk lodí, která pendluje přes zátoku na protilehlý výběžek Cap Ferret. Jeho dominantou je maják, který jsme před pár hodinami viděli z duny, a podobně jako v Arcachonu je i tady znát, že se jedná o resort pro high society – ne nadarmo se místu přezdívá „atlantské Saint Tropez“.
Historie lidské činnosti tady přitom není nijak dlouhá. Oblast kolem ústí Arcachonské zátoky se začala rozvíjet teprve na popud císaře Napoleona III, tedy v polovině 19. století. Nejprve sem přišli rybáři a teprve o desítky let později tu začaly vznikat honosné letní byty bohatých obyvatel Bordeaux, základ dnešního letoviska. A s rozvojem turistiky po 2. světové válce se zhodnotila i poloha. Poměrně mělký Arcachonský záliv totiž má jen omezenou výměnu vody s otevřeným Atlantikem a tekutina se proto rychleji prohřeje – v „dobrém“ létě běžně dosahuje 22 °C, což je hodnota, o které si většina francouzských atlantských resortů může leda tak nechat zdát.
Při návratu do Arcachonu si všímáme, jak se vzezření zátoky změnilo. Stačily tři hodiny odlivu a obnažily se rozsáhlé plochy mělčin, předtím zalité vodou. Vlastně se díváme na budoucí lagunu, která je stále ještě spojená s mořem. Hrají tu proti sobě dvě síly: vítr, který trvale žene mořskou vodu (a s ní i podvodní písečné lavice) směrem do vnitrozemí, a přítok řeky Eyre, která do zátoky „tlačí“ vodu opačným směrem, tedy od pevniny. Moře je silnější, a tak časem dojde k tomu, že se vodní spojení s otevřeným mořem přeruší a ze zátoky se stane laguna tak, jak to v minulosti proběhlo na řadě míst nejen francouzského pobřeží. Z Bassin d’Arcachon (Arcachonské zátoky) se tak stane Étang d’Arcachon, Arcachonská laguna. Ale na to si počkáme minimálně stovky, ne-li tisíce let.
Krásné město
Bordeaux, dnes domov přibližně milionu obyvatel, je ve světě známé jako významné centrum vinařského průmyslu s důležitým přístavem. V první řadě je to však krásné město, skvělý výsledek monumentální klasicistní přestavby během 18. století. Tehdy vznikl jedinečný architektonický soubor, který sotva hledá v Evropě sobě rovného. Hlavní bulváry a nábřeží lemují vznešené, obrovské budovy, které znovu a znovu poutají smysly návštěvníků rytmickým střídáním sloupů, polosloupů, oken a portiků. I barva je podstatná, fasády veřejných budov jsou vesměs vystavěné z nažloutlého kamene, který kontrastuje s mansardovitými střechami pokrytými tmavou břidlicí. Urbanistické kvality vynesly městu v roce 2007 zápis na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Noční pohled na Place de la Bourse v Bordeaux
V Bordeaux platí, že podstatný je zejména celek, mnohem více než jednotlivé budovy. Na urbanistickou módní přehlídku se vydáváme nejprve podél vody po levém břehu Garonny, která je tu půl kilometru široká a významně přispívá k celkovému dojmu. „Výklenek“ v nábřežní frontě signalizuje nádherné Burzovní náměstí (Place de la Bourse), jehož dokonalá symetrie vrcholí ve vznešené centrální kašně. Po krátkém kličkování uličkami starého města (Vieux Bordeaux) padá do oka další velkolepá klasicistní budova, divadlo (Grand Théâtre), jehož vstupní průčelí, vybavené obřím sloupořadím, přesvědčivě připomíná antický chrám. V centru se občas najdou i pozůstatky ze středověku, ale není jich moc, třeba původně románská katedrála nebo kostel sv. Michala, jehož 114 metrů vysoká věž působí ve městě jako orientační maják.
A protože jsme ve Francii, nesmí chybět důstojná připomínka jedné z nejskvělejších etap francouzských dějin. Památník girondistů, umírněných revolucionářů z úvodní fáze Francouzské revoluce, stojí v centru Bordeaux více než právem. Hnutí se totiž etablovalo v kraji Gironde, tedy v Bordeaux a okolí, a proto zde více než jinde rezonuje tragický osud mnohých girondistů, kteří později padli za oběť jakobínskému teroru. Mohutný, avšak výzdobou spíše střídmý sloup, který tvoří ústřední motiv Památníku girondistů (Monument aux Girondins), kontrastuje se zneklidňující, bolestnou vřavou lidských i zvířecích těl, jež se zdají vypadávat do okolní kašny. To vše na rozlehlém náměstí Quinconces, které se plochou řadí mezi největší v Evropě.
Může se hoditDoprava Prahu a Bordeaux spojují přímé letecké linky společností ČSA a Volotea, za zpáteční letenku dáte necelých 5000 CZK. Expresy TGV dojedou z Paříže do Bordeaux (600 km) za tři a čtvrt hodiny. Z Bordeaux se lze do Arcachonu vlakem dopravit za necelou hodinu, spojení najdete na www.voyages-sncf.com. Od nádraží v Arcachonu k duně Pilat jezdí autobus několikrát denně (mimo neděle). Užitečné adresy
|
