"Skoro nikdo si už nepamatuje, že by se tady někdy nebojovalo," říká učitel Abdul Rakib ve Fajzabádu, městečku sevřeném mezi vysokými horskými štíty, centru opoziční Severní aliance. "Lidé si už na válku ani příliš nestěžují. Připadá jim to normální, a to je hrozné."
Jste Američan? Tak pojďte na čaj!
Po desetiletí krvavé sovětské okupace, která skončila v roce 1989, mezi sebou začaly bojovat různé frakce mudžáhidů, pak přišli ostří hoši od Talibanu a další těžké boje. A nyní začíná další kolo války, které možná potrvá roky. Kluci se rádi houpou na zrezivělých hlavních vyhořelých sovětských tanků, cesty lemují apokalyptické scenérie. Jsou to obrázky strašidelných vesnic rozbitých při bojích a na každém kroku stojí nuzné přístřešky uprchlíků, kteří nemají co jíst. Všude jsou zbraně. Skoro každý má samopal, kalašnikov. Můžete ho koupit na trhu, v přístřešku mezi melouny, malinkými bramborami a hřebíky. Stojí sto dolarů, sleva je možná. Granát pořídíte za dolar.
Afghánistán je také země nebetyčných hor. Strmě se zvedají z prašných rovin, modř řek tam kontrastuje se žlutou hlínou na svazích, s šedí bizarně tvarovaných a zprohýbaných štítů. Vinou se přes ně cesty, po kterých lidé chodí již po staletí. Hory vypadají liduprázdně, ale kdykoliv vystoupíte z džípu, ať je to třeba uprostřed pustiny, většinou se hned někde objeví nějaký horal na oslu, zeptá se, zda jste Američan, a pozve vás na čaj.
Afghánistán je země hluboké bídy. Severovýchod země nemá elektřinu, a tak se po šesté vše ponoří do hluboké, dokonalé tmy a chlácholivého ticha. Pár zděných budov ve Fajzabádu, v němž žije několik desítek tisíc lidí, působí jako do očí bijící ostrůvek modernity. Jinde se zemědělci plahočí na políčkách, která je nemohou uživit, neboť již tři roky nepršelo a země je vyprahlá na troud. Obchodníci znuděně posedávají mezi zbožím v dřevěných stáncích a prodávají chleba, v němž občas křupe písek, nedorostlou zeleninu, neforemné šperky, ovčí hlavy, cetky z Pákistánu. Ženy zahalené od hlavy až k patě pospíchají s dětmi v náručích labyrinty uliček a zpod závojů jim vykukují pouze černé střevíce. Po cestách pokojně kráčejí poutníci s osly naloženými nákladem a pohánějí je dřevěnými tyčkami. Nikdo nikam nespěchá, na vše je dost času.
Hrůza skrývá zvláštní klid
U řek se věčně plahočí muži a v hábitech ušpiněných prachem a bahnem nutí vodu, nejcennější věc Afghánistánu, aby proudila do systému kanálů, a zachovala tak těch pár zelených ostrůvků ve vyprahlých rovinách a horách. Přesto je to bída, jež má svůj řád. Zatímco sousední Tádžikistán, rozvrácená postsovětská republika, působí ponuře, z Afghánistánu přes všechny ty hrůzy dýchá zvláštní klid, a dokonce i optimismus.
Je to země, v níž cizinec je ctěný host a každý, koho potkáte, se usměje, pozdraví a někdy položí pravou ruku na srdce, na znamení přátelství. Nepřítel naproti tomu, říkají Afghánci, nemá šanci. "Je dobře, že Američané jsou proti Talibanu, ale lidé na ně stejně pohlížejí s nedůvěrou," říká tlumočník Násir. Opakuje oblíbenou poučku, že posledním, komu se podařilo tuto zemi pokořit, byl Alexandr Makedonský. "Kdykoliv na Afghánistán někdo útočí, jsme ve střehu. Tak jako vždy v minulosti."
 |
 |
 |
 |
 Uprchlický tábor v severoafghánském městě Khoja Bahawudin (14. října 2001). |
