Hlavním trumfem na ostrově leguánů jsou samozřejmě leguáni, kterých zde žijí...

Hlavním trumfem na ostrově leguánů jsou samozřejmě leguáni, kterých zde žijí téměř dvě stovky a vůbec se nebojí. | foto: Libor Budinský, pro iDNES.cz

Ostrov leguánů, skrytá perla Dominikánské republiky

  • 1
Desítky krotkých leguánů, kteří pózují fotografům a téměř se nechají krmit z ruky. Taková je největší atrakce tříhodinové výpravy do největšího národního parku Dominikánské republiky Jaragua. Jen málokdo přitom tuší, že ještě před dvaceti lety byli "přítulní" leguáni na jídelníčku místních rybářů.

Přestože největší národní park v Dominikánské republice zabírá nějakých 1 500 kilometrů čtverečních, jeho největší trumf je menší než fotbalové hřiště. Uprostřed velkolepého jezera Laguna de Oviedo, které je třikrát slanější než o pár stovek metrů vzdálený oceán, se téměř ztrácejí dva tucty maličkých ostrůvků. A na jednom z nich žije spousta leguánů, kteří se nechají ochotně fotit i krmit. Občas to vypadá, že dokonce sami dolézají za člověkem.

Výprava k ostrovům

Na západě ostrova, téměř u hranic Dominikánské republiky s Haiti, leží velkolepý národní park Jaragua, který zabírá velkou část téměř opuštěného poloostrova včetně několika neobydlených ostrovů v moři.

Vstupné je sice za hubičku, neboť za návštěvu parku zaplatíte v přepočtu jen padesát korun, ale samotný vstup moc neznamená: můžete se akorát vydat po břehu k nedalekým skalám, kde je pár pláží s možností koupání v této extrémně slané, ale také léčivé vodě.

Pokud chcete Lagunu de Oviedo pořádně prozkoumat, potřebujete loď s posádkou, tedy s průvodcem a kormidelníkem. A ta vás už vyjde docela draho, tříhodinová výprava k ostrovům totiž stojí přibližně 1 500 korun, pro jednoho až pět lidí. Ale stojí to za to.

Minimální návštěvnost

Zpočátku hodinu plujeme po nekonečném jezeře, nad hlavou nám naplno praží tropické slunce a loď každou chvíli zastaví, aby se kormidelník zbavil trávy, která v mělké vodě bohatě roste a zamotává se kolem lodního šroubu. Nakonec však dojedeme ke kouzelným ostrovům, které jsou hlavním klenotem národního parku Jaragua. Několik jich objedeme lodí, a pak už konečně přistaneme tam,  kam jsme se nejvíc těšili. Na ostrově leguánů. Náš průvodce Saturnino nás dopředu upozorňuje, že se leguáni lidí téměř vůbec nebojí. Žádné davy sem totiž nejezdí, neboť celý národní park navštíví každý rok jen nějakých tisíc lidí, což znamená v průměru tři lidé na den.

Klenotem národního parku jsou rozkošné ostrůvky ztracené uprostřed obrovského jezera.

Denně sem přijede jen pár návštěvníků, takže to chvilku trvá, než pro nás seženou loďku.

Jak se krmí leguáni

Když vystoupíme z lodi, u břehu čeká asi tucet leguánů jako uvítací výbor. Podle rady našeho průvodce jsme si dopředu natrhali plody mangrovníků, které vypadají jako nezralé lískové ořechy a leguánům moc chutnají. I když se tu "oříšky" hojně válí na zemi, leguáni mají raději ty zelené, nezralé, čerstvě utržené. Jakmile jim hodíme pár plodů, bleskurychle se po nich vrhnou. A když je sní, přiblíží se k nám, jako by žebrali o další.

Není to nic pro slabé povahy, neboť každého z nás obklíčí nějakých šest až osm leguánů, až se zdá, že by mohli zaútočit. Ale nemusíme se bát, leguáni žerou většinou kromě oříšků jen drobný hmyz a na člověka neútočí.

Ostrov leguánů je zarostlý bohatou vegetací, takže podrobný průzkum ostrova je celkem náročný.

Hlavním trumfem na ostrově leguánů jsou samozřejmě leguáni, kterých zde žijí téměř dvě stovky a vůbec se nebojí.

Zvířata na pekáči

Leguáni se dožívají až padesáti let. Většina z těch, kteří nás přišli přivítat, je však mnohem mladší. Na ostrově nemají přirozené nepřátele, takže se nemusí ničeho bát. Ale nebylo tomu tak vždy, jak vypráví náš průvodce, třiačtyřicetiletý Saturnino Santana. V národním parku Jaragua pracuje již čtrnáct let, navíc se narodil v malé rybářské vesničce, stojící kousek za lagunou. A protože zde strávil celé dětství, dobře si pamatuje dobu, kdy místní fauna nebyla jen ozdobou parku, ale také bohatou spižírnou zdejších rybářů. Jedli nejen vejce obrovských mořských želv, které je tu zahrabávají do písku, ale také leguány či nádherné plameňáky, sídlící v početných hejnech u břehů jezera.

Rybáři žijící na břehu jezera Ovieda po generace jedli leguány i plameňáky, ale těm časům už je konec.

Lahodní plameňáci

"Dnes jsou všechna zvířata v parku přísně chráněná, ale ještě před dvaceti lety se běžně chytala a jedla. Leguána jsem jedl naposledy, když mi bylo tak patnáct, ale moc mi nechutnal, jeho maso nemá žádnou zvláštní chuť. Naopak plameňáci byli výteční, to si moc dobře pamatuji. Jejich maso je sytě červené a vždycky nám zbarvilo všechnu rýži do červena," vzpomíná Saturnino na časy, kdy chráněná zvířata patřila na jídelníček rybářů. Dnes už jsou zvířata v bezpečí, spokojeně se množí a jen na ostrově leguánů jich podle nedávného sčítání žije zhruba 190.

Náš průvodce Saturnino v mládí jedl nejen leguány, ale také plameňáky. Dnes jsou však zvířata v národním parku přísně chráněná.

Útěk před večeří

Při cestě zpátky zamíříme k pobřeží jezera, které je nejblíže moři. Jezero od moře vlastně odděluje jen osm set metrů široký písečný násep, který je domovem mnoha druhů ptáků, takže je zde možné pozorovat čápy, ibisy či kolpíky. Naopak u břehu jezera sídlí několik početných hejn plameňáků. Blížíme se k nim lodí a u očí svíráme dalekohled, který nám krásné ptáky přiblíží téměř na dotek. Ale když přijedeme moc blízko, pomalu a ladně se rozběhnou po vodě, pak roztáhnou křídla a popoletí pár set metrů dál. Jakoby se báli, že si je chceme uvařit k večeři.

Dominikánská republika, Jaragua

, pro iDNES.cz