Stojíme před tou hnusně orezlou bránou ověnčenou ostnatým drátem a nevěřícně zíráme na obrovský řetěz s obrovským zámkem a na vojáka za ní, který na všechny prosby, žádosti, otázky reaguje s pohledem upřeným skrze nás otravnou mantrou „Zakrito, zavtra.“
7394 km: Stylová tečka po Turkmensku
250 amerických dolarů na osobu. Tolik vám napaří, pokud neopustíte zemi včas. Ale my tu jsme včas. Vždyť je teprve sedm hodin, nikde nám nikdo neřekl, že tu musíme být do šesti. Marně se to snažíme vysvětlit nově příchozímu celníkovi, který se netváří, že by nám mohl, či chtěl pomoci. „Zavtra“ přidává se k vojákovi v otravném duetu. V šest prostě padla. 250 amerických dolarů na osobu. Tolik máme stěží dohromady. Bankomaty nejsou, internet není. Zabavení věcí? Vězení, než někdo z domova pošle peníze na příslušný účet?
Turkmenská byrokratické mašinérie do vás buší sice ještě neúprosněji, než ta íránská, ovšem stejně jako v Íránu i tady platí, že každá mašinérie se skládá ze šroubků. A těmi jsou lidé. Nakonec celník tváří v tvář naší bezmoci polevuje a polní telefon ve strážní budce zuřivě drnčí. Máme štěstí. Za chvíli se kolem nás začínají rojit vojáci, celníci a policisté v teplákách a trepkách.
Nikoliv úředníci, ale taťkové od rodin vytažení od svých turkmenčat. „U mňa dobro“ prohlásí jeden a strká celní deklaraci o dovozu a vývozu zboží do kapsy kostkované košile, aniž by se na ni podíval. Žádné fronty, žádní vojáci postrkující vás chvíli dozadu, chvíli dopředu, žádné vykládání auta ani psi hledající drogy. Prostě jen několik papírů zastrčených do kapes tatíků, kteří kvůli žlutému trabantu vstali od televize, tři razítka a Turkmenistán máme za sebou.
7474 km: Tajemné bucharské uličky
Noc před uzbeckou celnicí ve společnosti několika rodin a několika kamiónů, kteří uvíznuli mezi otevíracími dobami obou přechodů, pak ranní vízový ceremoniál, o mnoho jednodušší a taktéž o mnoho levnější než při vstupu do Turkmenistánu (ještě aby ne, když jsme si v noci se zvědavými celníky potykali), povinná vykládka auta a drogy čuchající pudl, který nám prohledal Egu. Ještě že tak, ovčák by se nám dovnitř sotva vešel.
A pak již Buchara, ona perla Hedvábné stezky, v níž jsme se tak beznadějně zamotali. Uzounké, užší a ještě užší uličky zašmodrchané do neprostupného labyrintu, v němž se orientují snad jen rodilí Buchařané. Dopředu, hromada písku, dozadu, odbočit, čísi dvorek, couvat, znovu odbočit a…tudy neprojede ani trabant.
Jedna z mnoha křivolakých uliček v srdci staré Buchary
Motáme se jako pokusná myš v bludišti, ale nakonec přeci jen nacházíme doporučovaný hotel – cena je vyšší, než píše průvodce, ovšem interiér je nádherný. Zrekonstruovaný dům z 19.století nabízí ve svých tradičních prostorách komfort, na nějž jsme během spaní v pustině odvykli.
Vyrážíme do centra tvořeným starobylým náměstím Lyabi-Hauz s jezírkem obklopeným prastarými morušemi a několika medressami, školami, které dnes povětšinou slouží jako útočiště místních restauratérů nebo stánkařů. Zapřádáme rozhovor s jedním z domorodců, který se nás ochotně ujímá a provází nás bucharskými zákoutími.
Od Lyabi-Hauzu, kolem impresivního téměř 50 m vysokého Kalon Minaretu, který bez oprav stojí již více než 850 let (také jeho stavitele preventivně po kolaudaci shodili z jeho vrcholu, aby nepostavil další) a stejnojmenná mešita, která pojme na deset tisíc lidí.
O kousek dál se tyčí robustní pevnost, sídlo chána, před jejímiž branami se konaly veřejné popravy až k prastarému mauzoleu Ismaila Samaniho, pokoru budící stavbě, jejíž reliéf z terakotových cihel se během dne s různými úhly dopadajícího světla zvolna mění.
Večerní motlitba v mešitě Bolo-Hauz
Buchara je okouzlující městečko, v jehož dodnes obydleném a živém starobylém centru je jednoduché se zasnít a představovat si, jak plynul život před těmi stovkami let, kdy městu vládli krutí a nadutí chánové a karavany projíždějící pouštěmi Kyzylkum a Karakum jim pro potěchu přiváželi hedvábí i otroky.
Trans National Trabant 2007: Etapa č.6
Závadovník
|
8112 km: Samarkand pokořen
Konečně dobyt. Nejvýchodnější bod naší pouti je tady. Samarkand, město, které se stalo pojmem především díky prozíravosti a pevné ruce Timura, legendárního Uzbeckého panovníka, jenž jej učinil svým sídlem a hlavním městem říše. Zastavujeme pod torzem ohromné mešity Bibi-Khanym, jíž prý dle legendy nechala zhotovit manželka Amira Timura, zatímco byl její muž pryč. Stavitel se do ní ale bláznivě zamiloval a požadoval polibek, když to Timur zjistil, nechal jej popravit a od té doby prý ženy musely nosit závoje, aby nepokoušely jiné muže.
Vítězné foto před 35m vysokou bránou se nám vzhledem k útočícím zvědavcům daří pořídit až na několikátý pokus, pak už ale následuje vítězný doutník a opulentní hostina v restauraci před světoznámým Registanem – náměstím obklopeným třemi nádhernými medressami a parkem.
Samarkand je na turisty zvyklejší více než jakékoliv jiné město v Uzbekistánu (snad kromě hlavního města Taškentu), ceny jsou lehce vyšší, lidé nejsou natolik bezprostřední, jako v ostatních částech země a vůbec je celé mnohem kosmopolitnější.
To ovšem neubírá nic na kráse registanským modrozlatým freskám lesknoucím se v zapadajícím slunci, mocné vstupní bráně mešity Bibi-Khanym, v jejímž chladivém stínu lze najít odpočinek za parných dnů nebo Shar-i-Zindah, starobylé nekropoli, v jejíž nádherně modře obložených mauzoleích spočívají ostatky Timurových následovníků.
Dobyt! Trabant před bránou mešity Bibi-Khanym
8439 km: Červenou pouští za krutými chány
Ze Samarkandu se vydáváme na západ, zpět do Buchary a dále k Urgenchi, v jehož blízkosti leží další z našich cílů – starobylá Chiva známá nelítostností svých vládců a čilým obchodem s otroky, který zde vládl.
Silnice A-380 na mapách značená důstojně tlustou červenou linkou se sice přibližuje měsíčnímu povrchu turkmenských vozovek jen místy, přesto cvakající zuby, cvakající palubní deska a kanystry poskakující po střeše dávají vědět, že povrch pod námi rozhodně mezi ty rovnější nepatří a směle se může měřit i s neopravenými úseky bulharské mezinárodní silnice do Sofie.
Oběd v místním tiráckém fast foodu, kde nám námi objednanou (a jejich poslední) rybu před našimi zraky vylovili, vykuchali a usmažili a pak už nás od našeho cíle dělí jen noc v poušti Kyzylkum nedaleko obydlí pastevců, kteří svými mnohasetkusovými stády koz a ovcí s neúprosnou pravidelností zbavují oblast i posledních zbytků zeleně. A stále ještě mocná a silná Amu-Darja, již zdoláváme přes pontonový most udržovaný na svém místě tlačnými remorkéry (postavit jiný by bylo moc složité a drahé), několik desítek kilometrů dlouhá trolejbusová trať, po níž se prohánějí zelené stroje plzeňské Škodovky, a už se před námi tyčí mocné chivské hradby.
Odpolední siesta v podání chivského prodejce suvenýrů
Vstupné je, jak bývá dobrým uzbeckým zvykem, poměrně vysoké a neúměrné nedokonalým službám, a jak bývá dalším dobrým uzbeckým zvykem, samotný vstup do starého města nepokrývá jeho nejhlavnější atrakce, čili vyhlídkové minarety. Chiva za to ale rozhodně stojí, a přestože není natolik okázale honosná jako Samarkand, či natolik živá jako Buchara (na rozdíl od ní totiž není historické centrum Chivy obydlené normálním obyvatelstvem), neokouzlila nás o nic méně.
S očima zmožnýma odlesky všech těch přenádherných zlatých fresek a s gradující nesnášenlivostí tyrkysové barvy, v níž se skví dómy snad každé větší mešity od Turecka po Kyrgyzstán se vydáváme na sever k městečku Bóston, kde nocujeme pod ruinami ohromné pevností Topraq-Kala.
Monumentální stavba ze 4.století neúprosně podléhající zubu času je jednou z řady pevností, stojících před branami pouště Kyzylkum. Jezero Ayaz-Kala a žádanou turistickou atrakci, jurtový kemp rozkládající se na jeho břehu, raději míjíme a vydáváme se dále na severozápad, směrem k umírajícímu Aralskému jezeru na jehož vyschlém dně se zvolna rozkládají vraky lodí.
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz
