6005 km: Navzdory úředník vítá
Íránsko-turkmenská hranice. Vzhlížíme s respektem k zadrátovaným vratům, úzkostlivě uklízíme v autě, cokoli, co by mohlo jakýmkoli způsobem provokovat, likvidujeme, přemisťujeme, otáčíme naruby... pokorní jako před svatou zpovědí... přední kola drncnou přes první kovový práh.
Již nás nepřekvapuje aktivní chlapík u okénka našeho trabanta, nabízející své úřednické schopnosti. Už víme. Víme, co je íránská byrokracie. Ochotně mu dáváme štůsek zbylých íránských bankovek, aby za nás oběhal nezbytné papírky s razítky, moudrými radami a podpisy. Nemáme ale strach z íránské hranice… děsí nás Turkmeni, o jejichž zemi s tvrdým autoritativním režimem jsme četli nejednu legendu.
Internet nám mnohokrát po nocích šeptal hrůzostrašné příběhy o Turkmenbašim, jeho jediné a veliké knize Ruhnamě a zlých skřítcích celnících, kteří dlouhými nestříhanými nehty otáčí každý šroubek ve vašem autě… "Bezedná jest kapsa úředníkova!" strašily nás příspěvky v internetových diskusích. Sevřeni strachem jsme vynaložili zbytek sil na milé a vlídné úsměvy, vystoupili z auta a vstoupili do celní budovy.
Postupujeme stále od okénka k okénku pod neskromným vojenským dohledem. Něco tu nehraje. Jaktože nikdo z celníků nemá oslizlé vlasy, úlisný výraz a slinu v koutku? Jaktože vojáci necení krvavé zuby a nemají prsty na spoušti zbraní ještě nevychladlé po minulých turistech? Kde je mučírna a důtky?
Vidíme jen milé úsměvy a poměrně vlídné úředníky. Pravda, okének je celá řada, improvizovaných úřednických stolů plná místnost a váš pohyb zdaleka není pouze kupředu, nicméně podle všeho se zdá, že tu všude sedí lidé. Lidé snažící se v rámci mezí vyjít vstříc.
Jediné očekávání se naplňuje více než vrchovatě, když se na stole objevuje několik potvrzení s divnými čísly a veselý úředník s bodrým smíchem strká do kapsy bratru 200 dolarů. Inu každá sranda něco stojí, a když mají v Turkmenistánu tak neuvěřitelně levný benzin, nechají si cenový rozdíl pro jistotu zaplatit hned na hranicích.
Muší váha našeho přibližovadla se tu a tam opravdu hodila
6230 km: Nezapomenutelně krásná zapomenutá zem
"Na Aškabád?" "Tak, na Aškabád. Kuda nejlépe?" "Tuda o sto kilometrov kratší. Very bad road… ale kratší!" "Je to lepší?" "Da, da! Kratší! O sto kilometrov kratší!"
Jak zanedbatelné okolnosti řídí lidský osud. Naivně, tlačeni časem, jsme se nechali zlákat stokilometrovou zkratkou a dobrovolně přeslechli ono "very bad road". Nevyčítáme si to. Bylo to logické rozhodnutí. Jo, udělali jsme správně. Navíc tam byla moc krásná krajina! A hory, krásné hory!
Turkmenští koně jsou opravdu nádherní… a temperamentní
Vesničky zapadlé mezi kopci, děvčata v nádherných pestrobarevných kytičkovaných šatech. Sem tam velbloud, kráva nebo ovce, sem tam pastevecká chýše, divné kovové vedení (jež vede, jak jsme později zjistili, vodu) nebo rozpadající se autobusová zastávka, vyprávějící smutný příběh zašlé sovětské slávy.
Popravdě… nadávali jsme jak dlaždiči, když jsme jako kulečníkové koule poskakovali mezi stropem a podlahou našeho auta, které jsme se snažili nasměrovat do těch snesitelnějších (rozuměj půlmetrových) z děr rozesetých všude po tom, co možná kdysi bylo vozovkou.
Jestli někde pozbylo slovo cesta nebo silnice význam, je to zde. Nejlepší, k čemu zde totiž může sloužit, je jako turistická značka pouští, kdy je výhodnější volit si cestu sám, vedle. Stepí, polem, čímkoliv, co nemá v úmyslu urazit vám všechna čtyři kola najednou. V místní hantýrce se tomu zkrátka říká "very bad road".
Vesničko má středisková. Turkmenská. Krutá romantika jako výsledek turkmenského kolchoznictví.
Trans National Trabant 2007: Etapa č. 5
|
6350 km: Kdo je pod dohledem, nezlobí
Checkpoint
Obvykle větší či menší betonová budka, parkoviště s betonovými kolejnicemi pro prohlížení tiráků ze všech stran, velká závora a spousty cedulek včetně citátu z Ruhnamy. Obvykle vojáci základní služby, alespoň jedna vyšší šarže a policista. Požadavky: pasy, odkud kam jedete, odkud jste, co tu chcete.
Standardní procedura: zdvořilostní úvod 2 minuty, zápis pasů cca 10 minut, rozloučení cca 1 minuta, chtějí-li si povídat o autě a kroutit hlavou nad velikostí jeho motoru, znamená to dalších 10 až 15 minut, nabízejí-li kozí mléko, meloun, hrušky či jiné pochutiny, připočti 4 minuty zdvořilého odmítání a následné konzumace.
Frekvence: opuštěná území 50 až 100 kilometrů, hlavní tahy 20 až 50 kilometrů, Ašchábád 1 kilometr.
Funkční strategie: zastaví-li vás a jsou aktivní, musíte projít celou procedurou, zastaví-li vás, lze zaútočit otázkou, kam jet: úspěšnost 50 %, že vás nechají pokračovat bez kontroly. Jako nejfunkčnější strategie se ukázalo být: tvářit se, jako by nic – mávat nebo si nevšímat, zavěsit se za autobus či jiný neprůhledný vůz před vámi.
Námi dosažené zlepšení během dvoudenního tréninku je z původních 100 % na 25 % zastavení. Musíme poznamenat, že většinou ale jde o milé lidi nedělající problémy.
"V tom jezdil Mr. Bean!" Když na vás tohle vykřiknou, začne strážní budka, závora, parta vojáků a vůbec celý pojem "checkpoint" ztrácet na své zlověstnosti.
Policejní hlídky. Jeden až dva četníci postávající na vyhrazeném místě, mírně přešlapující. Požadavky: nedělejte lumpárny, nefoťte, co nemáte, a neberte jméno Turkmenbašiho nadarmo. Standardní procedura: zdvořilostní úvod 2 minuty, kontrola pasů 2 minuty, policejní interview 5 až 10 minut. Frekvence: na opuštěných místech v každém městě na viditelných křižovatkách, Ašchábád každých 30 až 50 metrů. Nejfunkčnější strategie: nevšímat si, případně zdvořile, ale ne příliš vstřícně zdravit (riziko, že by si chtěli povídat). Opět milí a víceméně bezproblémoví lidé.
Turkmenské tržiště v Bairan Ali sice vypadá, jako by na něm právě vybuchla bomba, ale nenechte se mýlit. Tenhle nepořádek je jen výsledkem rušného obchodního mumraje.
6607 km: Turkmenbaši was here aneb Nový Ašchábád
Projedete-li stovky kilometrů pustinou, kde kolem sebe vidíte podle všeho šťastné, ale velmi chudé vesničany, žijící ve slaměných přístřešcích, chovající kozy a velbloudy a bojující s pouští, je pro vás Ašchábád kulturním šokem uvnitř jediné země.
Desítky ohromných bílých budov se vší pompézností dle všech dobrých imperialistických tradic. S antickými prvky, od země až po střechu obloženými bílým mramorem, se zlatým rámováním, okny i portály, bezpočet vodotrysků, vítězných oblouků a soch.
Nádherné, bílé, mnohapatrové, ohromující, do noci zářící, prázdné, mrtvé budovy.
Rozsáhlé, pečlivě pěstěné parky střižené s milimetrovou přesností, perfektní silnice a pravidly (a všude postávajícími policisty) přísně sešněrovaná doprava. Jediným slovem neuvěřitelné.
Toto ohromné Turkmenbašiho dílo vás posadí na zadek.
Na první nádech padají slova jako úžasné, ale už na ten druhý vám začne docházet, že tady není všechno zcela v pořádku… kolik mohla stát jediná taková budova? Kolik kilometrů kvalitní (nebo alespoň sjízdné) silnice by za ni mohlo být? A kde se berou uprostřed pouště proudy vody zalévající hojnou městskou zeleň?
Pravda je zdrcující… tato voda měla být v rychle vysychající ekologické katastrofě, v Aralském jezeře. Pro nádherné parky stavěné na oslavu otce Turkmenů umírá stovky kilometrů země kousek jinde.
Zlaté obroučky slunečních brýlí, zlaté přední zuby a v ruce láhev vodky – mladí Turkmeni si vyrazili na zábavu
6903 km: Turkmenbaši byl, je a bude
Jako turisti bájnou přísnost zdejšího režimu nepociťujeme skrze ocelová pouta na nohách, ale skrze neuvěřitelnou ideologickou masáž všude kolem. Turkmenbaši je bůh. Není větší budovy bez jeho fotografie. Bez krásné velké nasvícené fotografie.
Není místa, kde by se neskvěl nápis z úžasné bible Turkmenů – Turkmenbašim vlastnoručně napsané knihy Ruhnamy. Místo billboardů, na pomnících, pod fotografiemi, na pumpách, na checkpointech, v obchodech, na úřadech, na památkách a bohužel, jak se zdá, i místo ukazatelů směru na ulicích.
Ne, to není photoshop, ne to není z plastu, ne to není utopie. Velký Turkmenbaši se na vás dívá odevšud, aneb typická novoašchábádská architektura. Ohromující?
Sice nevíte, kudy vede cesta z Ašchábádu do druhého největšího města Turkmenistanu, zato víte, jak veliký je Turkmenbaši.
Vrcholem celého tohoto mediálního projektu je pak Ašchábádská rozhledna se zlatým Turkmenbašim otáčejícím se za sluncem na vrcholu. Z letmého pozorování jsme ovšem dospěli k podezření, že jde špatně… domníváme se, že se drobet opozdívá.
Ukazatele směru najdete jen v Ašchábádu, Turkmenbašiho výroky úplně všude. Bohužel vám nepoví, kudy jet ani v jaké že se to právě nacházíte ulici.
7212 km: Kolem mrtvého velblouda na Uzbekistán
Turkmenistán je krásný. Zejména se nám líbí v tradičních dlouhých pestrobarevných šatech. Myslím, že Turkmenistán zamlada se vyrovná vyhlášené kráse naší rodné vlasti. Zvláště, když se krásně usmívá. Bohužel, na rozplývání nezbývá čas, příliš bouřlivě bliká datum na tranzitních vízech.
Za sebou necháváme poslední zbytky krásného ašchábádského asfaltu a už po pěti minutách se opět navrací rytmus "very bad road". Díra sem, díra tam, míjíme další pustinu, hopem profrčíme zapomenutou krásou dávných měst v Mervu a napříč pouští Karakum polykáme desítky kilometrů a oblaka prachu.
Jako Elstner má svou nejslavnější fotografii s mrtvým velbloudem, tak i nám se plní tajný sen a získáváme 8 megapixelů Egu s mršinou. Sprintujeme dál, jazyk na vestě, pneumatiky se lepí k silnici, poslední turkmenský benzin (pro představu, za jeden hamburger v McDonaldu si zde koupíte zhruba 55 litrů benzinu), pontonový most přes Amudarju pro cizince pro změnu za veselých 20 dolarů (odpovídá 1025 litrům místního benzinu).
Egu usilovně trhá asfalt, ze dveří pomáháme nohama po způsobu koloběžky a dorážíme s vypětím všech sil na hranice.
"Zakrito." Voják za ostnatým drátem se usmívá, ale bez diskuse ctí předpisy. "Zakrito." Do hlavy stoupá panika… Jak, zakryto? Je sedm hodin večer! Máme víza do dneška, nemůže být zakryto! Na turkmenských hranicích je zkrátka v šest padla. "Zakrito." Chceme potvrzení o dochvilnosti. "Zakrito." Jsme tu včas! Víza máme do dneška! "Zakrito." "Zavtra."
Přichází policista a pozoruje nás. Ukazujeme mu pasy. 250 dolarů za den navíc za osobu. To jsou tranzitní víza, to je Turkmenistán. "Zavtra." Zdrceni nasedáme do Egu. Tolik peněz dohromady ani nemáme. Tiše sedíme v autě. Nikdo se neodváží říct ani slovo. "Zakrito." Startujeme auto, abychom poodjeli a založili smuteční tábor kousek dál od hranice. Je to celé k vzteku. V zrcátku se mihne ruka policisty. Co to dělá? Mává!
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz
