Benzinová anabáze začala hned na hranicích do Íránu. O problémech s benzinem se zmiňoval úředníček, který nás na přechodu zdržoval šest hodin, nakonec ale začal tvrdit: "No problem!". Zřejmě se nás chtěl pěkně po úřednicku zbavit.
Kapitola první: papír růžový
Bylo nám jasné, že musíme ještě na přechodu získat nějaké potvrzení, protože pak už by nám mohl pomoci leda Alláh. Tonouce v záplavě arabských písmen, která neumíme přečíst, a v záplavě nařízení, kterým nerozumíme, chápeme se pomyslného stébla v podobě anglicky mluvící průvodkyně, která má za úkol vytahovat zmatené turisty z kaše íránské byrokracie. Bohužel ale i ona se v tuhle chvíli stává tonoucí.
S pohledem supa kroužícího nad dodýchávající kořistí se na nás vrhají místní "čendžmani" a vrhají nás do útrob íránského úředního šimla. Trocha rozsypaného čaje a razítko na jednom kusu odněkud utrženého papíru, trocha rozsypaného čaje a jiné razítko na dalším kusu papíru utrženého odjinud.
Lehce nás znervózňuje skutečnost, že ani místní vekslák neví, jak přesně všechno zařídit, pendluje od ouřady k ouřadovi, leští kliky a snaží se neochotné úředníky přemluvit.
O více než hodinu intenzivního běhání a přejíždění později jsme o růžový arch hrozivých rozměrů těžší a o padesát dolarů lehčí. Inu co, své peníze si zasloužil, sami bychom se přes tenhle úřední šmejd probíjeli ještě několik dnů.
Fronta na benzin je opravdu dlouhá
Kapitola druhá: papír růžový jest ve skutečnosti papír hnědý
Žlutý Egu o hmotnosti nedosahující ani jedné tuny je nyní oficiálně kamion (díky onomu růžovému archu), má naplánovanou trasu napříč Íránem a musí se hlásit každé policejní hlídce.
A stejně jako za nasbírané body z Aquily dostanete plyšáka, za dost íránských policejních razítek vám na pumpě natankují. Inu proč ne, řídit tirák jsme si všichni vždycky přáli, jediné, co nám nevoní, je předdefinovaná trasa. Voláme na ambasádu. "Řiďte se selským rozumem," zní rada nad zlato, a to bez jakékoliv ironie – v Íránu tohle prostě platí.
Jsme slušní hoši, takže nejprve po dobrém – stavíme u policisty. Co tu chcete? Dál, pryč… Aha, no tak asi opravdu nejsme kamion.
Zajíždíme k opodál stojící benzinové pumpě, máváme růžovým papírem, div nám ruce neupadnou, ale kýžený efekt se jaksi nedostavuje. Benzinkarta. Čipová karta, která se strká přímo do stojanů a neúprosně kontroluje povolený odběr. Benzinkarta. To je to magické slůvko.
Ještě netušíme, že tuhle otravnou mantru budeme slýchat stále častěji. Benzinkarta. Nemáme. Posílají nás zpět k jiné benzinové pumpě blíž u hranic, kde opět máváme tím nejdražším jednovrstvým ''toaletním papírem" za 50 USD.
Nakonec po menším dohadování s místním pumpařem tankujeme. Prošedivělý děda se po arabsku do krve hádá o každý litr, ale když odjíždíme, blahosklonně se ve zpětných zrcátkách usmívá. Ještě aby ne, když právě těm troubům odkudsi ze západu prodal 40 litrů za cenu bezmála šesti set.
Íránské "lidové" umění, podobné výtvory zdobí každou důležitější křižovatku.
Trans National Trabant 2007: Etapa č.4
|
Kapitola třetí: papír modrý
Míříme do srdce Íránu a po cestě zkoušíme další pumpy. Benzinkarta. Nemáme. Jakto? Nevíme. Tak to máte smůlu. Pořád stejná písnička.
Je noc, pár litrů v nádrži, nervy nadranc a Tabríz na dohled. U benzinky narážíme na mladíka, který nechá Egu napojit ze svého. Umí vcelku obstojně anglicky a vláčí se s námi od okénka o okénku. Nakonec ukazuje jedno, u kterého máme druhý den ráno přešlapovat a mizí v mumraji divoce se proplétajících aut.
Ráno jsme na místě a zjišťujeme, že stojíme před žábou na prameni. Před místní centrálou národní ropné společnosti. Už přemýšlíme, jak rychle dostaneme kartu, naše nadšení ovšem mizí, když vidíme dalšího zakaboněného úřednického Alibabu a další papír. Tentokrát modrý.
"Hu, ha. Ho," drmolí a cosi píše. Anglicky umí bohužel jen "hello". Aha…adresa je to. Bloudíme labyrintem chodeb, kličkujeme kancelářemi s pevným odhodláním zjistit, kam a proč se máme zase táhnout. Odchytáváme jakousi milou paní, jejíž znalost anglického jazyka, ač není rozhodně dokonalá, je nejlepší v širém okolí. Kromě toho také disponuje vlastností v Íránu vcelku běžnou (pokud nejde o úředníky), a to bezbřehou ochotou nám pomoci.
Máme jet tam a tam, ukazuje na mapě. Benzinka? Cože? Zjišťujeme další z tajemství zlotřilého Alibaby - modrý papír rovná se příděl paliva. Objem rovná se čtyřicet litrů. Použitelnost na trase rovná se nule. Marně se, vyzbrojení odhodláním i milou paní, snažíme zlomit nezlomnou úřední tupost. Potřebujeme do Turkmenistánu, čtyřicet litrů je málo. Potřebujeme alespoň sto. Naše auto má nádrž na dvacet litrů, čtyřicet najednou je moc. Potřebujeme tankovat průběžně.
Výsledek? Alibaba blahosklonně zvedá povolený odběr na padesát. Kam to dáme? Jak se řekne persky kanystr? Kam dáme kanystr, když na střeše už jsou dva?
Skalní vesnice Khandovan připomíná svými tvary známou tureckou Kappadokii
Na rozdíl od Kappadokie ale v Khandovanu dodnes běžně žijí lidé
Kapitola čtvrtá: papír bílý a již definitivně poslední
Jsme turisti. Tedy lidé, kteří jsou celkem vítaní, ale přeci jen ne natolik důležití, aby se na ně při benzinové reformě myslelo. Naštěstí tu máme alespoň turistické kanceláře. V půlmilionovém Tabrízu dokonce dvě. Ta naše je zapadlá ve změti bočních uliček. Hledáme ji dobrou hodinu. Nikdo ze tří zaměstnanců v ní neumí anglicky.
Na anglicky mluvící turisty tu nejsou dvakrát zařízení. Ale snaží se. Kamsi telefonují a večer máme nakonec něco, co by měl být oficiální dopis opravňující nás k odběru. Neopravňuje.
Další papír s dalším bezcenným razítkem, jen tentokrát sněhobílý. Tři dny, tři papíry, a benzin stále žádný. Írán je prostě ropná velmoc, která nemá pro vlastní lidi dostatek benzinu a pro turisty zřejmě už vůbec žádný. Jediné, co nás utěšuje, je fakt, že jsme díky extrémně milému průvodci mohli zhlédnou všechny tabrízské památky i různá zákoutí města, kam bychom se sami jistě nedostali.
Írán rallye
Lapálie s íránským benzinem… dohromady žádní mrtví, zato několik zraněných (prodřené prsty od podávání papírů a bezútěšného otevírání a zavírání nádrže) a zejména tři dny v prachu. Vzhledem k omezenému dosahu naší 26l nádrže odmítáme riskovat a Írán končí dříve, než vlastně stačil začít.
Přesto ale z něj kus poznáváme. Tabríz, město našich úřednických šněrovaček, asi nejlépe. Místní domorodci nás provádějí snad tím nejkomplikovanějším kapitalistickým bludištěm pod sluncem – Velkým Bazarem. Dokonce největším v celém Íránu. Jestli někde opravdu funguje bájná neviditelná ruka trhu, pak je to zde.
Velký Bazar
Krásné místní mešity máme dokonce možnost poznat v akci. Pro tradičně perskou kulturu stovek malinkatých krámků rozesetých všude po ulicích ztrácíme v Tabrízu orientaci. Město je to krásné, se spoustou zajímavostí, s příjemnými lidmi, rušným obchodem, filtrovaným internetem, ale občas přichází chvíle, kdy byste toto všechno byli ochotni vyměnit alespoň za jednu šipku směrem ven.
Zvenčí zůstalo z Modré mešity v Tabrízu modré již jen průčelí
Uvnitř je tabrízská Modrá mešita stále úchvatná
Rychlostí světelného paprsku vyrážíme s plným autem benzinu k Teheránu a krátíme cestu Íránem na tu nejkratší možnou: Kaspické moře - jež pokořujeme svými nahými těly, Gorgan - jenž v zoufalství v noci poznáváme skrze místní noční obchůdky a fastfoody, a první dostupný hraniční přechod u vesničky Pol – jenž nám poskytuje poslední asfalt pod hlavou v Íránu. Pro nedávné byrokratické "vítězství" máme opět auto plné benzinu, což bylo větší štěstí, než jsme mohli tušit. Prvních 400 km v Turkmenistánu totiž nebyla jediná čerpací stanice.
Co říci závěrem? V Íránu je v současné době problém benzin sehnat. Cena je stále směšně nízká, ale v tomto, podle vlády přechodném období, to můžete mít jako turisté trochu obtížnější. O mnoho lépe jsou na tom majitelé přibližovadel s dieselovými motory, protože na naftu omezení neplatí. Její cena je dokonce natolik nízká, že když nám jeden z domorodců omylem natankoval naftu, šel obsah kanystru ekologicky zlikvidovat vylitím za benzinku a jejím zapálením (nafty, ne pumpy).
Je možné (dle slov vlády), že za několik týdnů již bude po problémech, i když se nám tomu nechce moc věřit (pořízení čteček čipových karet do benzinových stojanů, pokud tedy souviselo s reformou, jistě nebylo levnou záležitostí). Nám se bohužel podařilo trefit do období, kdy je získávání benzinu problematické a zároveň s tím nemá mnoho úřadů ani šmelinářů zkušenosti. Díky tomu se nám bohužel Írán smrsknul jen na tranzitní zemi.
Írán a benzin: jak na to?Írán a benzin, to byla vždycky pohádka. Pohonné hmoty za ceny, o nichž si u nás můžete nechat jen zdát, dělaly z této země ráj mototuristů. Itinerář naší cesty nám nadělil Írán bohužel zrovna do období nějaké místní ropné krize. Pohonné hmoty jsou na příděl, na stojanech na pumpách mají čtečky karet a prakticky nikdo pořádně neví, co a jak, ať už jde o úředníky na hranicích, policisty, místní úřady, turistické organizace, pumpaře či ambasádu. |
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz
