Světélko v temnotách - stopka, a natožpak blikající, je na turecké silnici něco téměř nevídaného – tedy pokud nejste na východě země a neblížíte se právě k vojenskému checkpointu. Několik desítek metrů nic a pak se najednou před nárazníkem Egu začne třepotat bílá baterka. Dan dupe na brzdu a sebevražedná bludička v maskáčích jen tak tak uskakuje.
První checkpoint, v noci, a navíc málem provázený snížením stavu místní posádky – tušíme problémy. Tušíme špatně. Vojáci jsou více než zdvořilí a svou přirozenou tureckou zvědavost krotí snad jen proto, že v zádech cítí přísný pohled prošedivělého velitele.
4011 km: Pitstop Kurdistán
Probouzíme se v poli po rušné noci, kdy se naším ležením nad ránem prohnalo stádo ovcí spolu s prošedivělým pasáčkem. Slunečný den nám kazí jen rozbitý náhon tachometru. Součástka, kterou u nás seženete za pár šupů, se stává v zemi, kde je trabant raritou, opravdovou vzácností.
Zapadlá kurdská vesnice v horách. Všude běhají ovce, slepice a psi a za domy z hliněných cihel stojí pagody kravího trusu připravené ohřát chudá obydlí, až přijde zima. To ovšem nebrání místním staříkům, aby se oblékali stylově. Žádné tepláky, ale kalhoty, košile a saka.
Nakonec se rozhodneme nepanikařit, ujasňujeme si některé skutečnosti, jako například že turecky, a natožpak kurdsky, neumíme ani slovo a že tady trabanta pravděpodobně nikdo nikdy neviděl a vydáváme se do nejbližší vesnice pokoušet vrtkavou fortunu.
Zastavujeme v jedné z mnoha umouněných dílen plné umouněných a od oleje umazaných mechaniků, ale na rukonožštinu se překvapivě nedostává. Ukazujeme prasklý náhon a během okamžiku z útrob dílny vybíhá klučina s novým. Je dlouhý a s příliš velkými koncovkami. Rozhodně ne na trabanta.
"Huha, heh, huu," snažíme se vysvětlit a nemusíme dlouho. Mistři improvizátoři chápou a hned se chápou nářadí. Pár kusů zahradní hadice, několik svorek a pochroumané tělo bowdenu, v němž se opět spokojeně vrtí pohon tachometru, je jako nové.
Zůstáváme ještě další hodinu a půl - lopocení završilo společenské posezení nad čajem spolu s nezřízeným fotografováním. Turci jsou fotografováním doslova posedlí. Nezajímá je foťák ani výsledná fotografie... oni se prostě vyžívají v tom, že stojí před objektivem. Zvlášť stojí-li vedle něčeho tak exotického, jako je Egu.
4095 km: Něvěsta púro Egua
Proplétáme se fantaskně malebným pohraničním městečkem Dogubeyazit, když na nás v protisměru vykoukne špičatá, odhodlaně přikrčená rudá příď, nad níž medvídek za trest přikovaný mezi střešní reflektory a kanystry počítá kilometry i mouchy, které se mu rozprskávají o nos.
Je to Ford Fiesta, jmenuje se Lotta a Andy a Mark, dva Angličani, které sem dovezla až z dalekého Albionu, se s ní chystají pokořit mongolskou step (www.overlandfiesta.co.uk/). Další blázni na čtyřech kolech. Pozdravíme se, navzájem prohlédneme motory, zjistíme, kdo má menší auto.
Trans National Trabant 2007: Etapa č.3
Závadovník
|
Je legrační, když 4 tisíce kilometrů od domova potkáte podobné šílence, jako jste vy. Tihle dva se jmenují Randy a Mark, pocházejí z Anglie a vydali se se svou stařičkou Lottou (Ford Fiesta) do Mongolska.
4032 km: Noemova Archa
Náhodou ji v roce 1960 letech vyfotografovali z letadla. Měla tvar lodi. Od té doby se kolem tohoto kontroverzního nálezu, který byl prohlášen za Noemovu archu, událo mnohé (více na www.wyattmuseum.com). Dnes je Archa oficiální památkou, přestože ji většina návštěvníků i vědců považuje prostě jen za hromadu hlíny.
Je to jen hromada hlíny vymodelovaná horskými potůčky, nebo jde opravdu o mytickou Noemovu archu? Kdo ví...
Nyní se k Arše škrábeme my. Egu buší svými dvěma válci do hory pod sebou, ale hora se nevzdává. Serpentinu za serpentinou se štěrková cesta klikatí strměji a strměji a my skáčeme na menší a menší převodová kolečka.
Už jen poslední zatáčka a…a dál to nejde. Kameny odletují od bezmocně hrabajících předních kol, která nedokáží vytáhnout přetížený zadek trabanta. Až na Dana musíme ven, zatlačit a posledních pár desítek metrů pěšky.
Hasan, nebo Noe?
V prázdném centru pro turisty nás vítá Hasan. Odhadujeme mu přes sedmdesát a z jeho opálené vrásčité tváře čiší charizma, které by dokázalo ovládat masy.
Hasan je tu odnepaměti. Prý je hlídačem a správcem turistického centra, nám ale stejně nikdo nevymluví, že právě tohle není Noe.
Hasan nás ochotně provází, ukazuje různá vyznamenání a ocenění a vypráví nám na kameru. Je nám divné, že nechce žádné peníze – pak si kupujeme pohledy a Hasan nemá nazpátek. Že by náhoda? Může být – stejně si ale myslíme, že Noe v tom umí opravdu dobře chodit.
Hasan, správce turistického centra, nám s grácií a pohyby připomínajícími tančícího Řeka Zorbu vypráví zkazky o Arše
4045 km: Kotevní kameny
Sjíždíme z Archy do údolí na úpatí Araratu a vydáváme se hledat kotevní kámen Noemovy Archy. Viděli jsme jej na fotografii a od Hasana tušíme přibližnou lokaci. Po menším bloudění nakonec v jedné vesničce nalézáme kámen velikosti člověka s dírou v horní části. Podobné sloužily místo kotev na starověkých lodích. Nemáme ale moc času uvažovat o jeho možné funkci na arše.
Jakmile začneme natáčet, vybíhá z jednoho z okolních domků domorodec a začíná se s námi dohadovat. Rozumíme jen slovům "žandarma" a "telefonovat", z čehož usuzujeme, že je zbytečné dále provokovat, a takticky vyklízíme pole.
Druhý den se vracíme dodělat ještě několik fotografií a situace se přiostřuje. Na scéně se objevuje místní rváč, a to rváč buď psychicky narušený, nebo zfetovaný. Kameny sice fotíme, ale nakonec se takticky stahujeme před jinými kameny. Těmi co letí naším směrem. Jestli za agresivitou byly peníze, víra, nebo něco úplně jiného, jsme se nedozvěděli. Ve městě o kotevních kamenech nikdo neví nebo nechce vědět.
Kameny, kvůli kterým létaly kameny...
Majestátní Ishak Pasha a majestátní hlídač
Přímo nad naším kempem se tyčí palác Ishak Pasha, který si i přesto, že z něj z větší části zůstaly jen ruiny, zachovává stále svou majestátní krásu.
Majestátně se snaží tvářit i hlídač sedící v budce u vchodu a s úředníčkovskou veledůležitostí nám předkládá k podpisu protokol o natáčení. Je dlouhý a anglických slov obsahuje asi tolik jako jeho slovní zásoba, když se nám snaží rukama nohama vysvětlit, že ten cár papíru vlastně vůbec nic důležitého neobsahuje. To ovšem jen do té chvíle, než odcházíme.
V tu chvíli tenhle kašpárek vyskakuje z krabičky a zuřivě nám ukazuje na jednu "naprosto nepodstatnou" tureckou větu, která podle jeho gestikulace znamená, že musíme zaplatit. Najednou také odkudsi vytahuje ceník a účtuje nehoráznou sumu za minutu pobytu. Martin ale pohotově přechází do protiútoku – vytahuje z kamery prakticky prázdnou kazetu, kterou před několika minutami měnil, vráží ji kašpárkovi do ruky a s vřelým přáním, ať si ji strčí někam, hrdě odcházíme.
Ishak Pasa, zámeček shlížející dolů do údolí na příhraniční městečko Dogubayazit. Přímo pod ním je kemp, výborná základna ke zdolávání okolních památek i samotného Araratu
Brzo ráno se loučíme s východním Tureckem hraničním přechodem Goburlak. Objíždíme předlouhou frontu kamionů a po šesti dnech opět vjíždíme do turecké hraniční pevnosti. Tentokrát ovšem spící. Projíždíme branu za branou, až se ocitáme před okovanými vraty zdobenými ostnatým drátem.
"Diplomatická neshoda" kvůli bakšišnému na hranicích Íránu
"Vítejte v Íránské Islámské Republice," hlásá cedule na druhé straně, nám se ale nechce věřit, že by to šlo až tak snadno. Nejde.
Celník nás posílá zpět k první bráně a opět následuje stejné martyrium jako při vjezdu do země – jen vylepšené o buzení spících celníků, policistů a vojáků. Nakonec čekáme na inspektora a poslední razítko a s obavami hledíme na dva pěší turisty, zamáčknuté v půlmetrovém prostoru mezi tureckými a íránskými zamřížovanými vraty. Nakonec přichází chlapík v černých brýlích, kraťasech a havajské košili. Očumující turista? Kdepak – inspektor a ten, jemuž říká pane to největší, nejkulatější a nejdůležitější razítko na turecké straně hranic. Se zaduněním přistává v pasech a cesta do Perské říše se nám otevírá.
Není však dlouhá – zhruba po padesáti metrech a bez problémů orazítkovaných vízech se zastavujeme před stolem, za nímž sedí podsaditý úlisný úředníček. A najednou se objevuje problém. Obíhá Egu zepředu, obíhá zezadu, prohlíží zespoda, shora i zevnitř. Něco prý není v pořádku – bude muset zavolat do Teheránu. Prý nějaká diplomatická neshoda, mlží.
V pravidelných intervalech se chodíme slušně a s úsměvem ptát, jak to vypadá, a Mr.Pablb, jak jej s důvěrou oslovujeme, nám s úsměvem od kávy a perské křížovky odpovídá, že situaci řeší. Zcela evidentně čeká na bakšiš. Nedočká se, a tak po trapných šesti hodinách kapituluje. Přitom se dozvídáme další pikantnost – Egu je zřejmě první trabant v Íránu, a tak musí být za našeho neustálého opakování slov Trabant, Sachsenring přidán do celostátní databáze. Konečně jsme v Íránu.
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz
