Nad hrobem básníkovým
"... K Háfízovu hrobu přicházejí Peršané po tisících denně... mnozí se sbírkou jeho veršů v rukou a zpaměti je recitují. Kdyby dnešní íránská rodina měla mít doma jen dvě knihy, bude to Korán a pak Háfízovy básně..." Tolik citát z turistického průvodce, který popisuje atmosféru u mauzolea perského básníka Háfíze (asi 1317–1390) ve městě Šíráz na jihozápadě Íránu.
Vyzbrojený touto informací si říkám, že to určitě není možné, snad tak před sto lety... Jenže realita na místě je přesně taková, jak uvádí bedekr. Jsou tu perské rodinky s dětmi, školní skupinky, chlapci z náboženské školy i zamilované dvojice. Přicházejí po stovkách, mnozí vybaveni knížkou s Háfízovými díly.
Básníkovy verše, decentně podbarvené meditativní hudbou, ostatně prostřednictvím amplionů prostupují nádhernou zahradou, v jejímž středu stojí altánek s Háfízovým hrobem. Tohle není nějaké hrané představení. Íránci úsvitu 21. století prostě přicházejí vzdát hold jednomu z největších synů svého národa.
Nepodlehnout podmanivosti tohoto místa není možné, zůstávám tu asi dvě hodiny. Ale navzdory vznešené, až nadpozemské atmosféře si tu klidu na rozjímání moc neužiju. Je to stejné jako kdekoli jinde v Íránu, jsem tu jediný cizinec a místní mají neodolatelnou chuť se dát do řeči. Každého zajímá hlavně to, jaký mám názor na zemi a jejich město, co už jsem viděl a jestli budu chtít přijet někdy zas. Kontaktu s podivným Evropanem se poměrně často odváží i ženy a dívky, spíš než na ostych narážíme někdy na jazykovou bariéru. Občas se kolem mě utvoří hlouček a nevědět, že se nacházím v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, skoro bych měl obavu, že se nějaká nenechavá ruka bude chtít podívat do mého batohu.
Propaganda a skutečnost
Jenže krádež je přesně to, co se vám v Íránu skoro určitě nepřihodí, násilná i majetková kriminalita se blíží nule. Stejně tak po teroristech, často vykreslovaných v západních médiích, není vidu ani slechu. Běžní lidé se na ulici nebojí říci, že dle jejich názoru je vláda špatná, případně dobrá. Tohle zrovna nevypadá na totalitní stát.
Zrovna tak Írán není beznadějně chudý, jak se někdy na Západě interpretuje. Bohatá západní Evropa to sice podle měřítek materiálního bohatství není, ale hrubý domácí produkt na hlavu podle parity kupní síly je, navzdory dlouhodobým hospodářským sankcím ze strany západních zemí, na úrovni Rumunska či Bulharska, tedy daleko ode dna. Žebráka či bezdomovce tu prakticky nepotkáte a tak bychom mohli pokračovat.
Zkrátka, v Íránu je všechno tak trochu jinak, než by se mohlo jevit z mediální zdi. Sehnat si před odjezdem z domova nezávislé informace o této zemi není úplně snadné, pokud si tu práci ale dáte, začnete tušit, že realita se od mediálního obrazu bude dost lišit. A zkušenost na místě to potvrdí.
Persepolis, sídlo největšího státu
Hidžáb a čádorRozhodující většinu obyvatel Íránu (90 %) tvoří šíitští muslimové, v zemi žijí i sunnité a křesťané. Bez ohledu na vyznání zákon nařizuje pro všechny obyvatele i pro cizince pravidla oblékání na veřejnosti. Ženy musí nosit přinejmenším islámský šátek (hidžáb) zahalující vlasy a k tomu splývavé oblečení, které zakrývá celé tělo a neprozrazuje jeho tvary. Mnoho místních muslimek však nosí přísně působící čádor, oděv z tmavé (obvykle černé) látky, který v jednom kusu zahaluje celé tělo kromě tváře. V oblasti u Perského zálivu nosí některé ženy ještě obličejové masky. Také muži musí mít zcela zahalené nohy, šortky nejsou povolené. Na rozdíl od žen se mužům tolerují košile s krátkými rukávy. Na dodržování správných pravidel oblékání dohlíží na ulicích "zelená" policie. Nejčastější výtkou je v případě žen "bad hijab", tedy šátek, zpod kterého ženě vykukuje příliš mnoho vlasů. |
Bylo to hlavní město říše, jakou svět do té doby nepoznal. Vládci dynastie Achajmenovců ovládli počínaje 6. stoletím před Kristem prakticky celý Blízký východ a jimi spravovaná území se rozprostírala od dnešního Afghánistánu až na turecké pobřeží a do Egypta. Za metropoli Achajmenovců sloužila dlouhá léta Persepolis, položená asi 70 kilometrů od Šírázu. O její výstavbu se zasloužil zejména perský král Dareios I. (asi 550 – 486 př. Kr.).
Navzdory tomu, že Persepoli v roce 330 před Kristem vyrabovala a vypálila vojska Alexandra Velikého, zachovaly se tu stavby a artefakty ohromujícího měřítka. Většina vykopávek se nachází na umělé terase přimknuté k úpatí vysokého kopce. Dobrý přehled o areálu získáte, když nejprve vystoupáte nahoru ke skalní hrobce Artaxerxe II.
Přesto, že celek působí impozantním dojmem – triumfální brány, monumentální sloupořadí a obrovské paláce se tu střídají jeden za druhým – doporučujeme soustředit se na detaily kamenické výzdoby paláců a schodišť. Najdete tu bitevní výjevy a často také zoroastriánské symboly, ale snad nejzajímavější jsou dlouhé výpravné reliéfy zobrazující procesí, v nichž zástupci národů podrobených perské říši přinášejí panovníkovi tribut. Snadno je rozpoznáte podle typických znaků: Skytové přicházejí ve špičatých kloboucích, Médové ve splývavých tunikách, palestinští Arabové s sebou přinášejí velbloudy a tak dále. Na rozdíl např. od starších asyrských reliéfů však reprezentanti národů sjednocených v perské říši nevykazují znaky porobených vazalů či přímo otroků: jejich tváře jsou jasné a celek působí klidným, vyrovnaným dojmem.
Tolerantní vláda
Reliéfy v Persepoli odrážejí snad nejvýznamnější atribut starověké perské říše tak, jak fungovala pod Kýrem Velikým, Dareiem či Xerxem. Tito panovníci sice získali nová území silou, ale dobyté oblasti, rozdělené na tzv. satrapie, spravovali s pozoruhodnou tolerancí. Podmaněným národům nikdo nevnucoval "perský" styl života, Achajmenovci dokonce podporovali místní náboženské zvyklosti. Kdo platil daně a uznával legitimitu perského vládce, nemusel se v podstatě ničeho obávat: perská nadvláda přinesla celé rozsáhlé oblasti dlouhodobý mír, který Blízký východ před tím ani poté nepoznal. A to až do současnosti.
Tohle všechno se honí hlavou, když si prohlížím 2 500 let starou, nádhernou výzdobu persepolských paláců a bran. A na mysl přicházejí slova, možná prorocká i pro naši budoucnost, německého historika F. K. Kienitze. Ten v roce 1981 napsal: "... Snad musíme mít za sebou tragickou zkušenost 20. století, abychom uměli ocenit stát starých perských panovníků... stát, který se téměř nevměšoval do soukromých záležitostí, nechal lidi žít podle jejich zvyklostí... Achajmenovci byli sice absolutními vládci, ale jejich stát byl pravým opakem státu totalitního. A snad nám může být dovoleno se ptát, zda život pod takovým Kýrem či Dareiem ... byl horší než ve státě naší doby, který má sice báječnou liberální ústavu, ale existenci člověka určuje byrokracie, která se vměšuje do všeho."
S Alím do Pasargad
Při východu z archeologického areálu v Persepoli potkávám Alího, který se živí jako taxikář a průvodce, vozí návštěvníky po historických místech v okolí Šírázu. Dřív pracoval na zaoceánské lodi, která zajížděla také do italských přístavů, a tak spolu chvíli mluvíme italsky. Na pozadí šumu stovek íránských návštěvníků, pod žhavým pouštním sluncem to působí víc než bizarně. Deal je ale díky tomu hotový za pár desítek sekund, skáčeme do Alího 35 let staré, s láskou opečovávané fordky a uháníme po dálnici do Pasargad.
Vlastně to chtělo opačné pořadí, Pasargady, založené už za Kýra Velikého byly totiž časově první metropolí perské velkoříše. V Pasargadech se nedochovalo takové množství monumentálních staveb jako v Persepoli, i tak však návštěva silně působí na smysly. Když Alí zakočíruje auto do archeologického areálu v Pasargadech, blíží se západ slunce a ke hrobce Kýra Velikého přicházíme právě včas. Je to wagnerovská scéna: obří kamenná hrobka mocného vladaře, osvícená posledními slunečními paprsky na pozadí íránských hor, stojí osamoceně na prašné pláni jako memento příštím generacím už více než 25 století. Tady se psaly velké dějiny světa a achajmenovští vládci si toho zjevně byli vědomi. Ne náhodou se na jedné ze stél zachovaly ve třech jazycích fragmenty nápisu: Já, velký panovník Kýros z rodu Achaimenovců...
Může se hoditVÍZUM Po příletu do Teheránu pak musíte doufat, že vám imigrační úředník na základě referenčního čísla vízum do pasu skutečně udělí (maximálně na 15 dnů, lze prodloužit). Na udělení víza na letišti nicméně není nárok a řadě cestovatelů byl v poslední době vstup do země odepřen. Celá procedura stojí přibližně 100 eur, na pozemních hraničních přechodech se víza neudělují. Informace jsou platné k podzimu 2012. NÁKLADY KDY SE VYDAT DO ÍRÁNU |