"Černé gazely" i bollywoodské krásky
Už nám to tu leze na mozek. Radek, ten menší z Poláků, řečený Lolek, právě začal vystřihovat šachy ze Starbroek News, místních novin, kde nesmí v žádném vydání chybět vražda.
"Garfield bude kůň, hledám královnu..." Bohužel žádná ztepilá kráska vyfocená v novinách není, byť jich je v Georgetownu požehnaně. Černé gazely, jaké málokdy potkáte i v Africe, stejně jako indické bollywoodské krásky.
Je tu horko, až moc!
Tahle země patří bývalým Indům a bývalým Afričanům. Vypadá idylicky, vedle sebe tu žijí hinduisté, křesťané i muslimové. Jenže nic není tak pěkné, jak to na první pohled vypadá.
Stát nefunguje zrovna stoprocentně, možná ani ne padesátiprocentně, proti většině zemí Afriky je to ale pořád velmi dobré. Jenže zemi vedou převážně Indové a Afričané se cítí utiskovaní. A tak, když policie v jeden den zastřelí dva lidi na dvou místech, začne tu být horko.
Sedíme v Georgetownu, ale už se tak nenudíme. Koukáme na televizi, poprvé, co jsme tady. Jediná cesta z města na západ je zavřená. Hoří tam pneumatiky, lidé demonstrují a prý i rabují. Podle zpráv je to velká věc. Tisíce lidí nemůžou z města, tisíce do města. Aerolinky ruší lety, není se jak dostat z letiště. Vypadá to divoce.
Největší dopravní kolaps
Televize točí pořád dokola dva záběry na hořící pneumatiky a mikrobus a diskusi politiků. Zuřivě se diskutuje i před televizí. Někdo je pro, někdo je proti. Že to stojí v Guyaně za prd, se shodují všichni. Z toho, co říkají, máme ale pocit, že žijí u nás. Jiná země, stejné problémy.
Po několika hodinách konečně můžeme jet. Tedy jet... zúčastnit se největší dopravní zácpy v dějinách města. Situace pořád vypadá vážně. Když projíždíme místem nepokojů, pneumatiky ještě doutnají a policisté postávají u vraku minibusu.
Patřil asi největšímu smolaři ve městě. Doufáme, že zítra to bude lepší. Máme si konečně po více než čtrnácti dnech, po osobní intervenci ministryně pro zahraniční záležitosti, vyzvednout auta. Jestli bude na ulici zase naštvaný dav, těžko se tam nenápadně protáhneme.
Čekáme, až nám sundají kontejner. V čekání jsme už vážně dobří.
Demoverze demonstrace
Ráno opatrně koukáme z okna minibusu vezoucího nás do města. Nic, úplný klid. Proti tomu, co se občas děje v Evropě, to byla jen taková demoverze demonstrace.
V přístavu jsme měli být v osm, kolony nás zdržely, jsme tam v devět. Nafasujeme oranžové helmy, odvoláme se na Tonyho, důležitého muže s velkým stolem a sekretářkou, který nám dovolil natáčet a jdeme dovnitř. Zpoždění evidentně nevadí. Náš kontejner je stále na vrcholu pyramidy ocelových beden. A ještě tak hodinku tam klidně leží. Kam by se honil, je tam už 14 dní.
Konečně, kontejner je otevřen! Sehnat povolení trvalo 14 dní.
Konečně! Drapák nakladače ho sundává a za další hodinku jsou tu celníci. Tedy přesněji půvabná celnice. Půvabná a nesmlouvavá. Ovšem smíme otevřít kontejner!
A tam je... všechno, jak jsme to před měsícem naložili v Holandsku. Jawa 250, dva trabanty a maluch. "To je to nejmenší auto, jaké jsem v životě viděl," huláká nadšeně náš broker Richard, který nám pomáhal s papírovou válkou o auta. Dokonce i přísná celnice se usmála, ovšem jen na chvíli. Pak už kontroluje číslo karoserie.
Neskutečné se stalo skutečností. Trabanti jsou naši!
Auta ale ještě nejsou naše. Musíme zpátky a čekat na vrátnici. Prý "tři minuty..." Uběhnou dvacetkrát tři minuty a... snad. Ano! Brána se otevírá, nikdo nechce žádný papír. Nikdo nedemonstruje. Vyrážíme.
Tedy ne tak rychle. Pojedeme, až se nám do aut podaří nacpat k věcem, které pluly lodí, věci, které jsme přivezli letadlem. Trvá to dva dny. Právě končíme, je deset večer a horkem z nás lije pot. Ještě že se zvedá vítr. Je na čase napnout plachty a vyrazit k obzoru. Dolů na jih. Do nejjižnějšího města světa.
Balíme, ladíme, chystáme se. Všechno musí fungovat nejlépe, jak to jde.
