Dávám si pozor, aby to neviděl někdo z přátel, s nimiž tady jsem, protože lidé obvykle ruku do bobku nestrkají. Nechám je přejít a pak strčím dva prsty do suchého trusu, jako to před chvílí udělal náš ranger.
Zvednu ruku a to, co mám v ruce, promnu. Ano, je to jen suchá strávená tráva. Kdyby tam byly kousky větví a listí, udělal by tu velekoblihu nosorožec černý. Takže ty kolosy, které vidíme takových třicet čtyřicet metrů od nás, jsou opravdu nosorožci bílí, kteří se živí jen trávou.
Našlapujeme opatrně buší v srdci Afriky, zvířata leží jako temné hromady pod stromy a jsou v klidu. Asi by se ošívala, kdyby tušila, že balancují na pokraji vyhynutí. Toto je poslední stádo v Ugandě – a to pro jeho obnovení ještě museli přivézt dva kusy z floridské zoo.
Všude kolem je divočina, ale je to jen iluze. Stačí se podívat pod jiný strom o sto metrů dál. Místo šedých líných nosorožců tam ve stínu leží skupina chlapíků v khaki. Mají kalašnikovy. Hlídají. Ne nás, přestože se plížíme hodně blízko kolem zvířat. Střeží nosorožce.
Když zvířata napadne, že se přemístí o kilometr dál pod jiné stromy, strážci se zvednou i se svými zbraněmi a půjdou za nimi. Takhle to dopadlo. Kvůli tomu, že blázni a snobové v Asii si z rohů nosorožců nechávají vyrábět prášek, o němž tvrdí, že je léčivý. Marniví chlapíci v Arábii z nich chtějí mít rukojeti dýk.
Mají spoustu ochotných pytláků, kteří si rádi vydělají jmění. A tak celých sedmdesát čtverečních kilometrů Ziwa Rhino Sanctuary, tak se to místo přímo ve středu Ugandy jmenuje, obepíná plot nabitý elektřinou. Žije tady čtrnáct nosorožců a pracuje zde celkem sedmdesát osm hlídačů. Zhruba šest lidí na jedno zvíře.
Střih, Okavango, největší zbylá divočina Afriky. Botswana loni před Vánoci. Obrovský prostor močálů, buše a savany. Poslední ráj Afriky, říká se. Ráj?Jedeme mezi křovinami a najednou je před námi. Nevzrušeně uždibuje trávu a jsme mu úplně ukradení. Nosorožec bílý, kolos, který se nemusí bát ničeho. Ničeho?
Na obou předních nohách má masivní náramky. Vysílají signál, aby bylo pořád vidět, kde je. Zvíře je znetvořené. Oba rohy má upilované. Je to manikúra pro život. Aby nebylo proč ho zabít.
Mafie s vrtulníky
Když před několika dny v Keni pohřbívali „českého“ nosorožce Sudána, říkalo se, že byl poslední svého druhu. Přesně tak. Ale chce to vysvětlení. V Africe jsou dva druhy nosorožců. Bílý a černý. Je to omyl, protože oba jsou šedí. Bílý se navíc česky správně nazývá tuponosý. Je skoro dvakrát větší než černý.
I to, že se mu říká bílý, je výsledek omylu. Nizozemští osadníci říkali po svém, že má širokou hubu, ale Britům, kteří tam přijeli dlouho po nich, znělo toto holandské slovo jako „white“.
Hlídání nosorožců je čím dál složitější.
Tento tank, který může být až dva metry vysoký, má totiž širokou tlamu, protože se živí pasením trávy. Černý nosorožec ji má zúženou, protože okusuje větve s listím. Podle toho je nejsnáze rozezná i amatér, jako jsem poznal i já nosorožce v botswanském Okavangu.
A ještě něco je třeba dodat. Je to hodně důležité: bílý nosorožec má dva poddruhy, severní a jižní. Jižní, který je větší a má i větší rohy, žije na jihu Afriky, severní už v podstatě skončil.
Velký český dobrodruh a jeden z největších afrických lovců z časů před první světovou válkou jménem Bedřich Machulka napsal, že na savanách mezi Čadem a Keňou se jich potulovaly tisíce. Teď z nich zbyly jen dvě samice a Sudánovy zmražené spermie.
Jejich prokletím se staly rohy. Loni kvůli nim zabili pytláci jen v Jihoafrické republice 1 028 kusů. Proto mají nosorožci v ugandské rezervaci ochranku jako nějaký potentát.
Slovo „pytlák“ je hodně zavádějící. Vyvolává představu chlapíka se starou dvojkou, který občas „picne“ srnku. Ale toto je průmysl. Mafie s vrtulníky a motorovými pilami na odřezání rohů. S informátory, samopaly a podplacenými úředníky i strážci parků.
Jen počítejte: kilo rohu stojí 50 až 60 tisíc dolarů. To je stejně jako kilo kokainu. Pořádný spodní roh nosorožce bílého váží až čtyři kila. Horní je menší, řekněme kilo. Pět kilo drogy. Až tři sta tisíc dolarů. Kvůli tomu se zabíjejí i lidé. Natož nosorožci.
Závěr s motorovou pilou
Rohy nosorožců byly, stejně jako sloní kly, vždy luxusním zbožím. Ale novodobá jatka spustily tři události. Tou první bylo sucho ve východní Keni v polovině 70. let. Předtím se tam neuvěřitelně přemnožili sloni a teď začali hynout ve velkém. A tak Somálcům jako z nebe spadl krásný přivýdělek: chodili do rezervací a sbírali kly mrtvých zvířat.
Napřesrok už nikde žádné mrtvoly neležely, Somálci však chtěli zase nějaký melouch, a tak se vrátili se samopaly. Mrtvoly si vyrobili sami tím, že slony a nosorožce postříleli.
Somálci nejsou žádní troškaři. Patří k somálským kmenům, které žijí celé věky v Keni, ale drsní jsou, jako by pořád válčili v Mogadišu. Vyloupávají oči nepřátelům a z jejich šourků si dělají pytlíky na šňupací tabák.
Stejně nemilosrdní byli ke slonům i nosorožcům. Těch druhých bylo mnohem méně, a tak nebylo těžké je ve východní Keni skoro vyhubit. Tím se zrodil krvavý obchod ve velkém, který metastázoval i do řady jiných afrických zemí.
Druhým spouštěčem byl hospodářský kolaps Zimbabwe před deseti lety. Země byla na dně, řešením pro šikovné a otrlé bylo pytlačení nosorožců ve velkém. Ze Zimbabwe rychle přeskočilo do okolních zemí a odtud zase až zpět do Tanzanie a Keni.
Někdy se ochránci rozhodnou uříznout rohy zvířatům sami, aby předběhli pytláky.
Vznikly specializované gangy, v nichž jsou piloti, bývalí vojáci, lovci, veterináři. Velmi často to probíhá tak, že přiletí vrtulník, z něj střelec zvíře zblízka zabije. Je to snadné, protože nosorožec má hodně špatný zrak. Zkušený lovec klidně může stát pár metrů od něj. Nebo ještě za letu střelec zasáhne zvíře uspávací šipkou. Jen zdánlivě to zní jako lepší varianta.
V obou případech pak přijde někdo s motorovou pilou a odřízne nosorožci oba rohy i s kusem hlavy. Uspané zvíře obvykle vykrvácí. Pytláci chtějí každý centimetr rohu. Klidně zabijí nosorožce s upilovanými rohy, protože i pahýl má cenu pár tisíc.
Ve Dvoře Králové spálili nosorohy za miliony (09/2014)
Asie raději viagru
Nosorožci to měli nahnuté už několikrát. V 19. století jich v jižní Africe zbylo jen asi třicet. Farmáři, jimž spásali úrodu, je stříleli jako špačky. Teď je ničí zbohatnutí Asie. Ještě před čtyřiceti lety končila většina nosorožčích rohů v Jemenu, kde se z nich vyráběly rukojeti k zahnutým dýkám, které tam musí mít za pasem každý muž.
Teď je hlavním odběratelem Vietnam, až po něm Čína. V médiích se pořád recykluje mýtus, že prášek z rohů používají tamní muži jako afrodiziakum. Proč by to dělali, když si mohou mnohem levněji pořídit viagru, která je rozhodně účinnější než látka, jež nemá v podstatě jiné složení než lidské nehty.
Všude kolem je divočina, ale je to jen iluze. Jen o kousek dál stojí hlídači se samopaly.
Náramky vysílají signál, aby ochránci věděli, kde se nosorožec právě nachází.
Asii přitahuje na nosorožčích rozích něco jiného. Věří, že prášek z nich léčí rakovinu a pomáhá při kocovině. A že zmírňuje horečku a čistí organismus.
Neviditelná ruka tohoto trhu v africké divočině vítězí. Nepomáhá pilování rohů či natírání barvou. Nic nezměnilo ani to, když do rohů rangeři a majitelé soukromých rezervací začali píchat jedy.
A tak to jde s nosorožci z kopce. Přes všechny krásné řeči, jak vědci uměle navážou na řadu přestřihnutou smrtí Sudána, nosorožec bílý severní vlastně skončil. Těch jižních bílých zbývá necelých jednadvacet tisíc a černých není ani pět tisíc.
Ještě jednou: loni v JAR pytláci ulovili 1 028 nosorožců. Za posledních deset let jich pobili po celé Africe 7 245. Nezkoušejte kalkulovat, kdy při tomto tempu složí ty poslední. Už to spočítali odborníci. Má to být v roce 2025.
Tyto předpovědi obvykle nevycházejí. Ale prognóza, že za nějakých deset patnáct let budou hrstky posledních nosorožců žít za elektrickými ploty a obklopeny přesilou strážců v zelených holínkách se samopaly, jako jsem to viděl v Ugandě, je proklatě reálná.
Česká investice do budoucnostiProti genocidě nosorožců aktivně vystupují také zoologické zahrady v Česku, mimo jiné symbolickým pálením rohoviny. V zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem se rohovina pálila už dvakrát, poprvé v roce 2014 (53 kg), naposledy v září loňského roku (33,5 kg). Pokaždé tak byla zničena rohovina za desítky milionů korun. V ohni končí rohy, které zahrada nashromáždí od uhynulých nosorožců a od jedinců, kterým rohy odstraňuje z bezpečnostních důvodů. „Co může Česká republika dokázat, když spálí takové malé množství rohoviny? Je to vzkaz. Věřím, že Česko může vyslat zásadní vzkaz jako člen Evropské unie. Pokud země jako vy zvedne svůj hlas proti prodávání nosorožčí rohoviny, může ji slyšet mnoho států,“ vyjádřil naději na záchranu nosorožců uznávaný ochranář a antropolog Richard Leakey, který se pálení rohoviny v roce 2017 účastnil přímo na místě. „Nedívejte se na to jako na pálení peněz, ale tak, že si kupujeme budoucnost. Budoucnost našich nosorožců. Já, jako Keňan, vám vzdávám hold za to, co děláte,“ prohlásil Leakey. Zoologická zahrada zároveň předává vzorky rohů pracovníkům Celní správy a České inspekce životního prostředí, které slouží pro výcvik služebních psů a také jako výukový materiál. |
Ve Dvoře Králové spálili nosorohy za miliony (09/2014)
